Článek
Fikce má svoje limity. Věda má svoje limity. A lidé se snaží aplikovat kritéria aplikovatelná jenom ve vědě na fikci, a lidé se snaží aplikovat kritéria fikce na vědu. V tom druhém případě asi vidíte, proč je to nefunkční model, který selhává. Možná je to způsobeno tím, že myslez tímto směrem jsme si zvykli víc než myslet opačným směrem.
Nevidím nic špatného na tom psát povídkovou knížku o perspektivě ukrajinských i ruských vojáků, ale už slyším ty hlasy, které by varovaly před zastáváním se ruského vojáka, a které by upozorňovaly na nebezpečí pro autora psát z jeho perspektivy, i když je to jenom fikce. Jenomže přesně o tom to je – málokdo se chce plést do těchto konfliktů nebo se snažit najít morální kredit tam, kde není možné ho najít, ale individuální perspektiva je relevantní, individuální perspektiva je dostatečně obecná na to, aby se týkala vojáka, jedno na které straně. Proto nevidím nic špatného na pokusech psát i o tomhle tématu, psát o něm z perspektivy neúčastníka, a psát o něm perspektivou všech stran. I kdyby to měla být případová studie na úrovni vědecké práce, nevidím na tom nic špatného. To, co z toho potom udělají diskutující a kritizující lidé v sekci komentáře, co z toho udělá masa, že si k tomu každý přilepí svůj vlastní názor a zkušenost – to ale není problém toho zdrojového materiálu. Ne fikce ani jejího autora, a rozhodně to není problém bojujících lidí, kteří mají vlastní starosti a strachu dost.
Všechny tyto pokusy vítám, a považuji je za obohacení a přínos. Ale ano, někdy to některé z nás stojí úsilí, nezačít okamžitě kritizovat všechno, co by se kritizovat dalo, ale vložit tam nejprve tu fázi snažit se pochopit a najít pozitiva. A ruku na srdce, to zrovna my, Češi, v povaze moc nemáme. Proto jsme tak odlišní od západních států, kteří zbrkle a na první dobrou nezačnou na všechno nadávat ještě předtím, než o věci vůbec základní informace zjistí.
A co je tady při psaní fikce podstatné, pokud už se pustíme do kritiky?
Oproti vědě je pravděpodobně důležité mít na paměti, že se jedná o velmi konkrétní, velmi osobní, individuální způsob vyrovnávání se s realitou a věcmi, které považujeme za nepřípustné, je to výpověď platná v daném čase, na daném místě, podaná konkrétním člověkem, který má svůj individuální přístup k životu a svůj individuální specifický „příběh na pozadí“ (rodina, ve které vyrůstá, oblast, ve které vyrůstal, věci, které ho v jeho růstu a vývoji formovaly, víra, stereotypy, rodinné příběhy a historky o věcech a o lidech, styl výchovy a temperament rodičů, který do značné míry může ovlivnit to, na co má člověk při další percepci a vnímání a chápání světa největší emocionální odezvu, a také individuální vědomosti, zkušenosti, zážitky, které si za život nasbíral, nebo absenci těchto, a jejich emocionální zpracování plus temperament daného charakteru) a svůj specifický řečový kód a nástroj porozumění světu.
Osobně věřím, že knížky se píšou zevnitř ven. A kritika fikce není dobrý přístup ke čtení. Zasahuje do toho možná i způsob, jakým rozumíme věcem, a způsob, jakým komunikujeme se svými nejbližšími (způsob užití řeči a odchylky v osobní komunikaci od všeobecně uznávaného porozumění věcem a jejich „správná“ mezilidská komunikace tak, aby jim bylo objektivně porozuměno), což jsou věci, které celý život precizujeme v rámci mezilidské komunikace, ale (někdy?) uvíznou v rámci psaní. A tak to, co pro autora nemusí být vůbec myšleno ani špatně ani urážlivě ani konfliktně, může vnější svět nepřiměřeně zkritizovat a vnímat jako urážku. Ale je to urážka, pokud to tak nebylo myšleno? Osobně věřím, že ne. Osobně věřím, že v psaní knih zůstává nejvíc z těch nezachycených nezfiltrovaných kusů věcí, se kterými se naše psychika celý život srovnává, a proto výsledkem je mnohdy něco, na čem se ostatní lidé zasmějí, a čím se autor ve skutečnosti může hodně trápit.
Další otázkou je, jak přesně vůbec lze myšlenky zformulovat, a jak dobrým překladačem pro vnější svět svých myšlenek je autor textu (jak dobře je dokáže zkrotit a usměrnit). Může to být krásný text bez myšlenky, může to být krásná myšlenka zabalená v nevábné formě textu, a může to být jedna z těch myšlenek, která se rozplyne, když na ní autor sám zatlačí (naloží vlastní kritiku) – polovina myšlenky uplyne někam jinam, zatímco autor se potom zaměří na to, co se mu lépe vyjadřuje slovy, textem. Ale možná to není ta úplně původní myšlenka, která ho přiměla psát. Možná se tak celý text stočí jinam. Je to za mě velmi složitý proces, který vkládáme do poměrně složitého jazyka, jako je náš rodný, a který s přihlédnutím k tomu, kolik chyb vytvoříme za den v rámci normální komunikace, a nejen komunikace, není na první dobrou relevantní jakkoliv kritizovat. V tomto smyslu považuji kritiku za stejně hodnotný materiál, jaký v dnešní době produkují reakční videa. Existuje tak nějak sama o sobě, aniž by se ve skutečnosti snažila komukoliv pomoct, a autor si na ní nebo skrze ni pouze dokazuje, jak dobrý je on sám řečník. Ale není to ani tvorba nového, ani tvorba hodnotného, a pokud by někdo stál o to pomáhat autorovi s čímkoli, pravděpodobně nepoužije kritiku. Jako nepoužijeme kritiku, když se nechceme hádat v mezilidské komunikaci, nepoužijeme kritiku na text, jehož autorovi chceme skutečně pomoct, protože tyhle informace se sdělují mezi sebou mimo oči veřejnosti, a specifickým způsobem. Takže jediný, s kým to kritik myslí dobře, je kritik sám, o tom si asi nebudeme nic nalhávat.
A ano, Češi jako velcí konzumenti, kritiky velmi rádi vyslechnou, velmi rádi je podpoří, a ještě si přisadí. Jo, pokud se náhodou ocitnou na druhé straně a jsou donuceni sami tvořit, to je potom hned jiná. To potom nenajdete většího odborníka na to, jak se to dělá správně. A veškerá kritika se rázem rozplyne… v nevhodné, nemístné a nevyžádané poučování okolí.
Mistr odborník.
Ale je-li text jedna z nejniternějších forem vyjádření, je vhodné aplikovat na zdroj svobodné kreace a vzniku nástroj měření, hodnocení, kritiky, posuzování a odsudku až destrukce?
No…
Není to úplně materiál pro autora. Pravděpodobně, kromě mindráků, si z té velmi nevybíravé formy a škály obvykle pouze hnoje moc nevezme a nevybere. Nicméně kritika (jako reakční kanály) slouží dobře pro okolní svět, který si na danou problematiku nechce, neumí nebo nemá čas udělat vlastní názor. A může jedinci pomoct s širším (nebo prostě jen jiným) kontextem.
A závěr…?
Lidé jsou strašně pohoršení nad věcmi, nad kterými být pohoršení vůbec nemusí. Fikce si obvykle nehraje na univerzální, často ani na pravdu ne. Je to individuální prozkoumávání, které sám autor může kriticky posuzovat, teprve až v nějaké formě existuje, a sám nemusí mít kladný vztah k výtvorům, které pod ním vznikly. A vy se s takovýmto prozkoumáváním buď ztotožníte, souhlasíte částečně nebo vůbec ne.
A to je v pořádku. Na tom by nic urážlivého být nemělo. Není ani důvod, aby se nad tím někdo pohoršoval. Postavy nejsou lidé, pokud si je z nich neuděláte, a lidé nejsou postavy, pokud se k nim tak nechováte.
Text vznikl na základě rozhovoru mé drahé bývalé spolužačky s autorem knihy Liliputin, Janem Němcem. Jako obvykle nacházím její slova inspirativními, její řeč uklidňující, a jako obvykle přinesla do mého života zajímavý počin. Já bych jí tímto chtěla moc pogratulovat, protože se dneska vdala, a popřát vše dobré do dalšího společného života s jejím manželem.
BERECKOVÁ, Veronika, 2022. Liliputin/listopad 2022. In: Knihovnička [podcast]. Listopad 2022 [cit. 2023-12-30]. Dostupné z: https://open.spotify.com/episode/4OPSDROknk1Xeyuadn2Ir3?si=5BjvocO4RGqYLmdMsO21NA&fbclid=IwAR1LlcCYtek8nRkctaeENytLJctTrVSna8Gzi-pAc71×CgNno0GEmrNXD1M&nd=1&dlsi=a88e6b2c4f7e4db8
