Lidé jsou strašně pohoršení věcmi, kterými být vůbec nemusí. 2. část aneb Jakou roli hraješ ty?

Ano, je to tady. Konečně napíšu to, co jste pravděpodobně chtěli původně slyšet. A mimochodem, článek se duchovně a mentálně opírá o verbální komunikaci.

Lidé jsou strašně hákliví, především na svou vlastní osobu. A nekomunikujeme. Neobjasňujeme si, co jsme mysleli tím, co jsme řekli, neposloucháme, co nám je vysvětlování, že bylo řečeno, a neposloucháme, co nám bylo řečeno ve skutečnosti. Bohužel, bez objasňování i základních věcí se dnes už neobejdeme. Každý máme svůj vlastní komunikační kód. A každý sdělené informace kontextualizujeme v rámci našich znalostí a zkušeností. Proto i ve zprávách, které se zdály být jednoznačné a jasné, dochází tak často k zásadním omylům.

Už když si vezmeme komunikační schéma a zamyslíte se, musí vám být jasné, jak na oko velmi jednoduché schéma může vytvářet v rámci komunikace neuvěřitelné, obrovské, propastné rozdíly, nepochopení, chyby, a jak složitý tento systém ve skutečnosti je. Nutně vás musí napadat různé interference.

A to jsme ani nenačali propracovanější interference, které jedno sdělení dělají sdělením dalším, úplně jiným. A tím máme na mysli: odlišný způsob komunikace na základě pohlaví, odlišný způsob komunikace na základě prostředí, ve které my jsme vyrůstali. Odlišnost komunikace na základě profese (zrovna včera v jednom článku se komentující do krve hádali s tím, co tím, co běžně označujeme jako „odborník“). Odlišnost komunikace na základě porozumění jazyka a významu slov. Odlišnost komunikace na základě hry, kterou zrovna v rámci sociálních her hrajeme (sociologie). Odlišnost komunikace na základě míry aplikované logiky versus emocí (protože v běžné komunikaci se dost dobře nedá domluvit ani s tím, kdo logiku nadužívá ani s tím, kdo nadužívá emoce). Odlišnost komunikace na základě aktuálního psychického a mentálního rozpoložení (psychologie) a statusu (sociologie). Odlišnost komunikace na základě aktuálního fyzického a zdravotního stavu. A další.

Kontextualizace prostého sdělení, kdy dosazujeme významy za informace, které nám byly sděleny, přičemž komunikátor a jeho sdělení v sobě tento význam nenesly. Různé úrovně konkrétnosti informace, kdy přílišná konkrétně ze strany komunikítora může vést k neuchopitelnosti problémů, a příliš konkrétní přijetí informace, která ale do té míry konkrétizována nebyla (výsledkem může být například hádka), komunikantem, může vést k nepochopení toho, co měl komunikant podle komunikátora udělat ve skutečnosti (výsledkem může být například zmatení, špatné vyřešení problému, vyřešení problému, který nebyl problém a/nebo neměl být řešen apod.).

Někteří lidé komunikovat nechtějí, někteří neví, kdy s komunikováním přestat. A balanc se hledá těžko, protože jakmile komunikovat přestaneme, je těžké začít zase komunikovat. A jakmile komunikovat začneme, je těžké s tím přestat.

Pro obě skupiny je komunikace důležitá, a ve všech případech a situacích je komunikace důležitá taky. Ještě těžší je ale umět vyslechnout, porozumět, nekritizovat, být přitom empatický (zříci se veškeré sebestřednosti), aktivně naslouchat, nebagalitilizovat, nezlehčovat, nezveličovat, nestrašit. A, pokud možno, umět poradit s vyloučením případnosti uškodit. A vědět, kdy poradit nezvládneme. A zvládnout tohle všechno i v případech, že s tím, se kterým právě komunikujeme, si nerozumíme, a bez ohledu na náš momentální stav. A nezpanikařit, ať je nám řečeno cokoliv.

V tom všem ještě ani nebyly zmíněny interference, které vznikají pod vlivem dobré a špatné nálady, pod vlivem toho, co vám říká momentálně váš vnitřní hlas (obvykle nakrmený a přesycený všemi negativními vlivy), ruchy a šumy z okolí, míru trpělivosti, dynamiku a rychlost, se kterou různě zpracováváme (a dále produkujeme) podněty z okolí včetně komunikace, různé jiné blokace komunikačních kanálů včetně sluchových postižení a vad řeči, různost percepce všemi smysly, to, na které jsou zrovna zapnutí lidé, se kterými komunikujeme, to, na které smysly jsou zrovna zapnutí ti, kteří mluví. To, do jaké míry je ústní komunikace pro nás automatická, do jaké míry jsme schopni se filtrovat, a do jaké míry se musíme ke komunikaci (rozumějme verbální) nutit a není pro nás přirozená.

Přimíchejme do toho taky etnické, kulturní a národnostní zvláštnosti a odlišnosti, není od věci si v dnešní době v dnešním světě připomenout také tento oči otevírající a mnohdy pokoru probouzející aspekt. Ono mnohdy stačí k výbuchu pouze mít jiné denní rozvrhy, a je oheň na střeše, co teprve jiné sociokulturně ekonomické zázemí.

Takže… jak z toho ven?

Jak jsme si dříve ustanovili, není to o nás. My jsme v tom všem důležití asi jako rozšlápnutý brouk na chodníku. A jakmile tuhle mentalitu přijmeme, začnou se nám snášet ty různé dennodenní nespravedlnosti z okolí o něco lépe. A snad začne být o něco lepšími, empatičtějšími posluchači, kteří jsou snad schopni o něco lépe posoudit situaci, poradit a podržet. U některých pochopíme, že to nejsou nespravedlnosti, ale například jiné vnímání situace a jiné vnímání světa. Je dobré mít vždycky připravených několik perspektiv, ze kterých budeme diskutovaný problém a situaci nahlížet, a následně i komunikovat – pak se nám lehčeji pochopí, co po nás lidi chtějí, a že neexistuje jedno správné řešení a jediná správná perspektiva.