Článek
V jednom z těch příběhů si dva kluci říkali kamarádi, a pak se něco stalo. To přátelství vzniklo z neporozumění. Oba byli svým způsobem uzavření.
Ale jednoho dne jeden z těch kluků pozval toho druhého do skupiny svých přátel. A ze dne na den se ten druhý kluk stal oblíbený. Což je tomu prvnímu nelíbilo.
Začal jsi z něj dělat legraci a smát se mu před ostatními.
Začal dělat vtípky, které nebyly směšné. Začal o něm rozšiřovat, že je na kluky.
Ten druhý byl plachý. Nikdy se o pozornost nedral. Nikdy se neprosil, aby si ho někdo všiml. Nikdy neměl v úmyslu někomu ublížit nebo si s někým hrát. Ze dne na den zase ztratil veškerou oblíbenost a přátele, a nakonec spáchal sebevraždu.
A pro co?
Ten první kluk si myslel, že to vždycky bude stejné. Z nějakých důvodů zoufale hledal svého duševního spřízněnce. Zoufale hledal někoho, koho bude mít pro sebe.
Zoufale hledal někoho, jako byl ten druhý hoch.
A to platilo i pro druhého hocha. Zatímco ten si pořád vážil prvního, přikládal mu největší důležitost ze všech, které nově poznal, kladl si ho na piedestal, a že to tak cítí, jenom nedokázal vyjádřit, nebránil se tomu mít víc přátel.
Ale ten první hoch začal žárlit.
A celý tento problém vznikl tak, že nedokázal připustit, že by mohl být on sám homosexuál. Zamilovat se do kluka. Zamilovat se do svého nejlepšího přítele.
To bylo absolutně nepřipustitelné.
Druhý hoch se nikdy nedozvěděl, proč se k němu ten první otočil zády a začal ho tak absolutním způsobem trýznit.
A ten první hoch si nikdy neodpustil, nikdy neměl ženu, nikdy neměl děti. Nikdy si nedovolil cítit štěstí nebo spokojenost, i když se dožil poměrně vysokého věku. A až do svého posledního dne si přál, aby dostal druhou šanci a učinil lepší rozhodnut. Aby dostal šanci odčinit věci, které už nešly vrátit zpět, a které nedokázal vystát.
Aby dokázal zachránit jednoho kluka, na kterého nikdy nezapomněl.
Ten druhý příběh je víc o překonávání věcí společně, i když to tak nemusí na první pohled vypadat.
I zde vystupují dva chlapci.
Jeden z nich byl víc plachý, druhý byl víc sociální stvoření, aspoň tak navenek působil. Ale ve skutečnosti na tom nebyli jeden ani druhý o moc lépe.
Jednoho dne se staly přáteli, blízkými.
Vyměnili si dárky, které nebyly valné finanční hodnoty, ale byly blízké jejich srdci.
Sociální stvoření pozvalo plachého hocha do své skupiny přátel.
Plachý hoch se stal kamarádem všech velice rychle. Sociální stvoření, kterého ke všem jeho nynějším přátelům přivedlo, však mělo by ho srdci speciální místo, i když už se tak často nepotkávali o samotě.
Ani tento plachého neměl nic proti tomu poznat víc lidí a pozvat si je do života.
Což bral druhý hoch, sociální stvoření, těžce. Žárlil, a pořád věřil, že až ta vlna pozornosti přejde, budou zase jenom oni dva, spolu, tvořit bezpečný prostor jeden pro druhého.
Pomalu začal tušit, že to, co cítí ke druhému hochovi, pravděpodobně není tím, za co to původně měl – totiž přátelská láska k nejlepšímu příteli.
Nevzal to dobře. Začal se hochovi posmívat, šikanovat ho a zesměšňovat, rychle a efektivně přetrhal všech na pouta, která si plachý hoch dokázal s okolním světem, kterému jej představil, vytvořit.
Nikdy ho nenechal vydechnout. Neustále a nezvaně se ocital v jeho osobním prostoru, posmíval se všemu, co si společně budovali, a co plachý hoch tak moc miloval. Pouhá představa, že si druhý hoch, byť jen na chvíli odpočine v tichu a pokoji bez jeho přítomnosti, že na něj na moment zapomene a on, byť na moment, ztratí vliv na život plachého chlapce, pro něj byla tak nesnesitelná a odporná, že pokaždé hledal a nacházel nové a kreativní cesty a způsoby, jak svou nezvanou přítomnost umístit zpátky do života plachého chlapce.
Sociální stvoření ale nebyl dost ignorant na to, aby si nevšiml, jistých negativních efektů tohoto počínání. Plachý chlapec začal viditelně chřadnout a stáhl se do sebe. Jednoho se vytratil z místnosti a on vytušil, o co může jít.
Neřešil v tu chvíli, jaké úmysly plachý hoch pojal. Neřešil, že by přece takovou blbost neudělal. S vážností, s jakou se čtou zprávy o tragickém skonu žáka či studenta, následoval směr plachého chlapce.
V tu chvíli pro něj byl plachý hoch ten kluk, co se mu děly věci, a který teď šel nahoru na střechu.
Otevřel dveře střechy. Kradl se rychle a tiše, aniž by o sobě dál znát. Strhl plachého chlapce z římsy, a největší šok pro něj nastal v momentě, kdy se s ním začal plachý hoch pacifista rvát, a několikrát za sebou se pokusil vrátit zpátky k římse.
Na konci dne byli oba vyčerpaní, ale živí.
Od té doby ho nikdy nepřestal prosit o odpuštění za to, co mu udělal. Stáhl se do sebe. Ztratil zájem o všechno, co se týkalo jeho normálního života. Přestal i chodit do školy…
… což jednoho dne nevydržel plachý chlapec.
Navštívil sociální stvoření u něj doma. Donutil ho vyjít z ulity. Donutil ho vrátit se do školy.
Jejich kontakt byl velmi sporadický, přesto se na plachého chlapce sociální stvoření upínalo svou pozorností, oči přilepené na tom, co dělá. Pohled krvácel zoufalstvím, nevtíravý.
Zabralo to hodně hádek a nesouhlasu a hodně trpělivosti a pokusů – vrátit se do normálního života. Ale nakonec to zvládli.
Oba dva.
Nikdy neobnovili přátelství. Nikdy si už nebyli blízcí. A sociální stvoření své počínání plachému chlapci nikdy nevysvětlil.
Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma příběhy těchto čtyř hochů?
Ne až tak velký, jak by se dalo očekávat.
Není žádný.
Můžete pracovat jenom s kartami, které máte v ruce. A nikdy si nemůžete být jistí, za nitku kterého z příběhů taháte.
Jestli se ocitáte na začátku komedie nebo tragédie.
Většina z nás se nechce ocitnout na začátku tragédie.
S velkou úctou, láskou a respektem věnováno těm, kteří chybují, ale dokáží si to přiznat.
