Článek
Seděl na židli, za ním okno; nesvítilo slunce, ale bylo jasno a měla podezření, že se jí tahle napůl mlhavá postava vryje do paměti. Nebude si pamatovat, o čem se bavili, jenom že jejich rozhovor nebyl nepříjemný, nebude si pamatovat, co měli na sobě, oblečení totiž nebude důležité. A že ač obyčejný, tolik obyčejný, přesto tomuto okamžiku musely podléhat emoce, natolik živý zůstával před vnitřním zrakem.
Ani on si jej nebude schopný vybavit, protože mu na tomhle okamžiku prostě nezáleží. Přijde mu stejný jako každý jiný.
Past sklapla.
Z nějakého důvodu jí na něm záleželo. Sama sobě si to právě přiznala.
Některá přiznání bolí.
Vstala, popadla hrnek, odvrátila tvář: zpřetrhat sentimentální vzpomínky. Bezcenné, nedůležité, obyčejné vzpomínky.
A až se ho jednou zeptá: Pamatuješ si na ten den?, oči se rozsvítí, protože ji bude považovat za sentimentálního blázna, a přece se rozsvítí láskou a řekne: Nemám ponětí, o kterém mluvíš. Ale pokud bude mít dost štěstí – toho, kterého má nedostatek – položí jí ruku na předloktí a prohodí: Ale pamatuju si tenhle, a začne o něm vyprávět.
Prudce položila hrnek, do něhož bezmyšlenkovitě napouštěla vodu; chyba: praštila s ním zbytečně hlasitě; jeho oči jí ztěžovaly práci – pche, mytí hrnku – svou nedůvěřivou kontrolou situace.
Opravdu je tenhle moment tak důležitý? Opravdu si ho bude pamatovat jako vzor koberce, který dávno vyhodili, jako závěsy, které se nad ní ze své výšky strašidelně tyčily, jako tu hudbu, která hrála z přehrávače – tehdy snad ještě gramofonu… i když ne, ten už asi nefungoval, a navíc si pamatuje černé reprobedny, a ty k němu nepatřily zcela jistě –, jako otevřené dveře na druhém konci domu, černou tmu rozštípnutou jedním ubohým, krásně se třpytícím lustrem, a jako poznámku o kiwi? Opravdu si právě uvědomuje, že si bude tento moment pamatovat, jako si tehdy uvědomila o tom bezvýznamném okamžiku, že si jej bude pamatovat, jako se jí do mysli zaryly mnohé jiné bezvýznamné okamžiky nechtěně, a jako ty další, ty, o kterých věděla, že je nezapomene? – Nedůvěřivě se ohlédla, aby si ten výjev prohlédla znova. Co na tom muži bylo? Vždyť by měl vypadat přinejmenším směšně a při nejhorším odpudivě, jak rozespale sedí na okraji židle, jednu nohu pod sebou – není to zženštilé –?, loket opřený o stůl, jak si přitáhl hrnek blíž a díval se na chvíli do něj místo do té hračky civilizace, do níž byl blázen a která ji tolik štvala, přitahovala-li k sobě všechnu či většinu jeho pozornosti, měl by vypadat směšně, rozhodně měl, když mu ta příliš velká ponožka plajdala přes okraj židle. Vypadal, říkala si rozezleně a zároveň rozhodně, vypadal – a zlost i rozhodnost ji opouštěly.
Měla strach. Hrozný.
Připadalo jí to – připadalo jí to, jako by na to zůstávala sama, na pocit. Ten pocit.
Ten pocit, co nechává duši prázdnou, když člověk neví, co dělá špatně a to, co chce, mu uniká. I kdyby nevěděl, co to něco je. Nechává to prázdná místa. Jako ruka natažená v proudu času, do níž se nic nezachytí.
A nedokázala to zvrátit.
A nemohla ho přimět, aby se díval na teď a tady stejně. Nechtěla. To by k němu nebylo spravedlivé. Jeho nevědomost ho chrání. Takového ho chtěla mít. Ať takový zůstává.
Dál to ale snést nemohla. Sebrala se – šátek, kabát, nějaké lodičky, co se nehodily k počasí, a vyrazila ven, za sebou rámusící ticho, nechápavý pohled, stíhající kam jdeš?, bez hlasu.
Teprve když nebyla z okna domu vidět – za sebou mlhu, tmu a keříky –, teprve na prvním rozcestí, zpoza něhož vyčuhovaly oblé tvary Ženy, kterou po létech spánku obalila hnědozem a plevel a taky trocha polí, sem tam proužky, které se zatřpytily na slunci prohánějícími se automobily, a zelená koruna skromně barevných šatů, začala vnímat tvrdé nárazy, jimiž se jí chodník mstil za každý krok. Začalo jí docházet, že daleko nedojde. Začala si všímat domků, které míjela. Začala si domýšlet, už po tisící, jestli v tom starém ošuntělém domě na rohu ještě někdo bydlí. Jestli jsou staří. Jestli v domě straší. Jestli tam někdo žije. Proč neví, jestli tam někdo žije? Proč kolem domu nikdy nikoho neviděla? A proč ji vůbec nenapadne ptát se na tohle u každého druhého domu novější výstavby, jejichž majitele rovněž nikdy nespatřila?
Začala si všímat fasád, a to ji děsilo. Ten dům, co vypadá na spadnutí. Podobá se tomu, který před několika lety strhli? Nebo strhli jiný a ten, nad kterým uvažuje, je ten, který je teď nově natřený a zrekonstruovaný? Vedle sebe mládě rostoucí do krásy, kupodivu nijak nevyčnívající v řadě starších domů. Rostoucí a prospívající na místě vypadlého zubu, na jeho ruinách a popelu, kde se pro něj uvolnilo místo. Začala si klást otázku, zda ty pomalované kudrlinky doopravdy znamenají, že dům patří době, kdy byla taková výzdoba běžná, a zda to není jen nějaký módní výstřelek nově přistěhovalých splašenců, blazeovaných konzumem a nadšených do lidových motivů onoho kraje. Nesnášela je, a víc nesnášela už jen ty jejich slavnosti a radovánky, opakovat po nich jí připadalo od cizinců ubohé a naivní a upřímně doufala, že by si tímhle dům dnes nikdo nepomaloval – nadšení pro vše lidové zkrátka nesdílela, zabte ji za to –; ta doba? Budiž. Do ní to patřilo. S ní byla smířená. Ale ne s novým Ekologem nebo Feministkou nebo Propagátorem zdravého životního stylu, ubohým kulturistou, který o zdravém životním stylu slyšel naposledy tehdy, kdy prvně užil anabolika; že je to od ní schematismus? Ale kdeže, vůbec lidi a jejich zvyky nezlehčovala, jako o ní oni taky neříkali, že je tlustá a mazánek – a jak by mohli, když matku neviděla věky a tady si těžko mohou pamatovat, jak vypadala, když jí bylo pět… nebo patnáct, neznali-li ji?; ne, to není o schematismu, spíš o tom necítit se světem už ani zklamaná, jen ho vidět tak, jak ho vidí druzí, protože vidět ho jejich očima je o tolik snazší – a proč asi? –, – na což někde cestou přišla. Ať je to kdokoli, umělé dýchání mrtvolu nevzkřísí; a cizinci tím méně, sebevíc nadšení jsou. A tak Ďábel stvořil rádoby starosvětské cetky pro rádoby staromily, aneb použijte pro označení starého jazyk nadužívaný v „moderní době“, a máte zaručený trhák, zatímco jazyk utrpí rozšklebené rány vyplněné pár dodatky z časů starých – dnešních – v podobě naší kulturní jazykové centralizace, v podobě pár nejprošoupanějších slov, co zbudou, ó ano, ony zbudou jako tříska v prstu nebo jako plevel zachycený mezi kameny hradu, jako zrnko mezi zuby.
Občas ji ty barevné domy – ornamenty jako jizva hyzdící bělostnou šíji domu – svým způsobem uklidňovaly. Když si směla říkat, kdo v tomhle může bydlet?, když se zastyděla přistihnuta při myšlence, že to oni jsou zde doma, zatímco její dům je nezvaný přistěhovalec, že to ona je na hony vzdálená – lapená ve svém čase jako Domorodci ve svých přebujelých ornamentech, k nimž stejně jako ke kultuře místních cítila někdy odpor, a někdy ji lákalo podívat se do poštovní schrány domu, který měl na štítu o číslo nebo dvě méně než její, nahlédnout do okna zaprášeného zvenčí, se zaprášenou záclonkou zevnitř, čehož se nikdy neodvážila, lapená ve svém čase rámusících civilizačních výdobytků plných pastorků a koleček, a někdy už ani to ne. Někdy jí ty domy s předzahrádkami a nepořádkem na nich, a trávou na nich, a plevelem na nich, neutěšené – museli je vlastnit nějaký stařeček se stařečkou, ale nemohli být na kolečkovém křesle, na kolečkovém křesle by si jich všimla, určitě –, ale nikdy s květinovými záhonky a snaživými paničkami jako v domech okolo, nových domech, nové zástavbě – ne tak nové, že se stěny domů, zdeformované kostky a příliš barev na nich, podobaly papíru s železnými tyčkami na balkonu –, někdy jí ty domy splývaly a nepřišly jí ničím význačné. Vždyť – stály tu odjakživa. Co pozoruhodného na nich shledat?
Někdy na starém domě vyrostl ze dne na den nový strom a šedavé záclony nahradily bílé. Záhada byla rozkryta a jí se v srdci rozlil mír. Žijí. V duchu jim přála další stovku let.
Co vlastně o těch domech tady věděla?
Nikdy ji nenapadlo se zeptat, sebrat se a zkoumat, zjišťovat –
Nějak tak se během pár zamrkání, pár otočení hlavy, hodně pěstí vrytých podpatky do asfaltu a cihel, tak nějak se rozhodlo, že se vydá do knihovny. Krásná procházka. Rovných třicet minut. I s natahováním levé, pravé, levé – krvavě rozedraných nohou skrze silonky, jednoho zapadnutí do bláta, párkrát málem sražena kolocyklistou, několikeré zatroubení klaksonu a pár hrubých nadávek místního alkoholika zpitého do němoty – to prosím těsně před cílem –, i s ostře píchajícími koleny a spodní částí páteře, trochu hrkající, asi nedobře připevněné k celku – reklamace u výrobců zamítnuty –, i s mrtvě brnícími bedry, píchajícími lopatkami, bolestí za krkem, rozmazanýma očima, posmrkaným kapesníkem, zmuchlaným, rozžmoulaným, o několika dírách, špinavým od peněz a kdo ví, čeho ještě, na co nechtěla vzpomínat, i s propocenými šaty a čelem, po němž stékala béžová kapka potu – možná i černá, maskara je v tomto ohledu nevěstka, pořád to trvalo rovných třicet minut, než se dostala na místo. A dále ji to stálo těžké popadání dechu a strmý vzestup do druhého patra, prohledávání poličky – u něhož se doopravdy zpotila –, a divných pohledů, co se jí možná zdály, od madam za pultem, když si ty bichle vytáhla a usadila se, rozepnula kabát, aby zjistila, že na ni táhne, a zase si ho oblékla, aby si otevřela knihu a pohled se jí zahákl o žádost přilepenou na stole, aby se knihy předložily u pultu, aby se zase postavila, lopotně, dotáhla bichle knihovnici, nechala jí je načíst, vrátila se na své místo – obsazené – vybrala jiné, usadila se a konečně začala studovat.
Kniha o tom, jak se to s jejím srpkem města má. I když odtud rodina nepochází. I když tady nemá kořeny. I když by jí to mohlo být srdečně jedno. I když doposud bylo. I když tu a tam zaslechla, kdo z těch významných – bezvýznamných – lidiček tady kdy působil, a nikdy se jí to doopravdy nedotýkalo, nikdy se necítila pyšná, skutečně pyšná – ne jen hraně, protože někde bydlí a někdo tady žít a zemřít musel, protože každý musí někde žít a zemřít. Někde v ní, během toho všeho a ničeho, někde a zničehonic v ní vytryskla potřeba dozvědět se víc. Pochopit zem, po níž kráčí, a z níž ochutnává jenom kousek. Někde v ní se vylíhla potřeba na domech a místech zanechat nejen myšlenku, ale i otisk dlaně.
A neuměla si s ní poradit, jelikož takovou potřebu Sunaru nikdy dřív necítila k čemukoli kromě klínu matky, a krku, a rukou.
Přecházela po drolících se, prošoupaných rozích knihy, písmenka s obrázky se míhaly pod prsty spolu s čísly, čísly, čísly – tři sta krav, jeden kovář, jedna továrna na výrobu… jedna farma.
Co a kdo byli ti předci, jimž po sobě zanechá potomka? Co a kdo byli ti lidé, jejichž prsty a mozoly procházely zrnka půdy, po níž ona tak bezohledně doklapala až sem?
Listování stranami se jí stalo bezútěšnou, monotónní činností. Nic v nich nebylo, v těch knihách vědění. Zely prázdnotou a fotkami a čísly – a neříkaly nic o lidech, kteří ji zajímali, nezobrazovaly srdečné tváře generací zasvěcených půdě a teritoriálnímu chování, nestáli tam s hráběmi a lopatami. Nebyli tam. Jedna bichle, druhá, třetí – nic v nich nebylo, jen prázdné sumy.
Zaklapla poslední knihu.
Vracela se domů pulzujícím městem. Plíce zhluboka nabíraly výkaly zvířátek projíždějících se po její pravici, řidiči za skly hrozící odvěkými posunky rodové soupeřivosti, oči zlobně vyvalené na semafor a jeho pozvolna se přelévající barvy.
Proplétala se – parky, rybníky, kiny a divadly, přechody a tou školkou, co od malička kojí zvěř z téhle džungle, aby mohla projít do dalšího kola a být nasazena na místo svých otců, jakožto právoplatná šelma, do struktury rovnoběžek a kolmic – zvětšenině téhle miniatury tam venku, tady venku – a přemýšlela o tom, že jednou její dítě bude vyrůstat v mnohem horším prostředí, a navíc bez kapky ponětí o tom, co jsou to kořeny. Proplétala se, zatímco se tmělo – ale ne tmou, nýbrž stahujícími se mračny; ploužila se domů, po chodnících ratata, zatímco všechny krysy prchly z dusné, nedýchatelné, vlhké špinavé sprchy – kolem pekařství a potravin, kolem květinářství a kadeřnictví, co tu někdo zapomněl a brzy už vyjde najevo, jakými muky hladu by takový prérijní kadeřník procházel, kdyby se nestáhl do centra ruchu, dekadence a bujarého plýtvání. Dozajista – pro teď – je roztomilé mít ho tu.
Proplétala se svým slalomem. A kam míří teď – nevěděla. Vzdor jí samé se jí tam ale líbilo.
