Článek
Ne, zaúpěl v duchu a ramena mu ztuhla, když uslyšel nově příchozího zakopnout o stůl a přitáhnout na sebe tak pozornost všech poklidně snídajících, rozespalých návštěvníků. Jeho příchod doprovázelo nesrozumitelné překotné zanadávání a klapnutí solničky, kterou pravděpodobně zachytil na poslední chvíli. Všichni se po něm otočili, jen on, se svým vzrůstajícím podezřením, že ví velice dobře, kdo dotyčný je, zůstal sedět zády ke vchodu a nepohnul se.
Jako by tím na sebe připoutal mladíkovu pozornost, o pár vteřin později narušil jeho ranní, léty vypilovaný rituál zvučný, neúměrně veselý hlas: „Pane profesore! Jste to vy?“
S rozechvělým nádechem zvedl útrpně zrak od novin: „Koubek Adam, ročník devadesát pět. Jedničkář až do maturity, odkud odešel s trojkou… s odřenýma ušima. Kdepak jste celé ty roky taháky schovával? – Anebo ne, nechci to vědět. Stačí mi poznatek, že zatímco zdravit jste se naučil, nešikovnosti jste se nestřásl,“ s tím zakryl svůj dlouhý nos velkým šálkem.
Adam si nejistě prohrábl vlasy a tvář mu rozštěpil křivý úsměv: „Jak je vidět, vstřícný jste pořád stejně, pane profesore, nepochybně se o vás mezi studenty stále proslýchá jen to nejlepší,“ protáhl ironicky. „Můžu se posadit?“ Než ho stačil profesor vyhodit, usadil se na lavici naproti němu.
Na lavici… no vážně, takový stůl si mohl vybrat jedině jejich profesor.
Adam mlčel a významně povzdechoval, zatímco profesor se díval striktně do novin, ani k šálku nevzhlédl, když upíjel, a tak to šlo dál a dál, až dokud se nepřišla servírka zeptat, co si nově příchozí dá.
„Kávu, prosím,“ objednal si Adam při jednom zběžném pohledu do profesorova hrnku. Když servírka odešla, odkašlal si: „Nezeptáte se mě?“
„Na co?“ ukrojil profesor a pozvedl obočí – pravděpodobně nad něčím, co psali v novinách.
„Proč jsem se vrátil, třeba,“ nadnesl Adam a až teď ho napadlo vysvléct si kabát. Zuřivě vyvlékal ruku z rukávu, a jak jí, osvobozenou, máchl, shodil z okna květináč.
„Nemám ve zvyku ptát se na věci, které mě nezajímají, pane Koubku,“ informoval Adama profesor a střelil k němu jedním krátkým pohledem.
„Ouh,“ vydechl Adam zklamaně. „Já myslel, že je to docela zajímavá historka,“ pokrčil ramenem a servírce, která přiběhla uklidit, sdělil, že škodu samozřejmě zaplatí.
„Pokud to považujete za tak zajímavou historku, nabízí se otázka, proč se na ni sám sebe nezeptáte a rovnou si ji nepovyprávíte,“ řekl profesor, když se servírka ztratila z dohledu.
Adam si odkašlal: „Nepokládám tak zajímavé otázky jako vy.“
„Výborně, ještě že mě nic nenutí se zeptat.“
„No vlastně –,“ prohodil Adam a začal se rozhlížet po podniku, „když už jsem to téma tak nabídl, bylo by slušné odložit noviny a zeptat se mě na to.“
„Bylo by slušné zeptat se, než se pozvete k mému stolu,“ odsekl profesor a prudkým pohybem přeložil noviny, než je odhodil na stůl. „Ne že by mě to zajímalo nebo pro mě byla ta informace nějak podstatná, ale když už mi ji vnucujete a oháníte se tím, jak neslušný k vám jsem, když nestrkám nos do vašich záležitostí, který že čertovský vítr vás zavál zpátky, pane Koubku?“
Adam poposedl: „Víte, že nemám rád, když moje příjmení skloňujete?“
„Na rozdíl od vás, mně paměť slouží dobře, pane Koubku.“
Adam se zasmál: „Milovali jsme vás… když jste svůj ostrovtip namířil na někoho jiného. Jaké mě potkalo štěstí, že jste si svůj jazyk brousil o mě ze všech nejčastěji! Někdo by si mohl myslet, že jste mě měl rád, víte?“
„Ukažte mi toho šílence,“ vyzval ho blahosklonně profesor. Adam mlčel. „To jsem si myslel,“ řekl profesor. „A taky nevím, kde jste přišel na to, že jsem kdy v životě žertoval.“
„Můžete se tomu bránit,“ připustil Adam a usmál se na servírku, která přinesla jeho kávu, „nemusíte mít rád, že to tak označujeme, ale vtipný jste byl. Ehm – jste,“ zamračil se, upil a opařil si jazyk. „Hodu!“ zahuhlal na profesora, který se jen zlomyslně ušklíbl jeho snaze domoci se něčeho, co zchladí jeho jazyk a křičící chuťové pohárky.
„Aby bylo jasno – neměl jsem vás rád a nemám. Lezete mi na nervy. Jste drzý a nevycválaný a jakákoli škoda, která se vám přihodí, vám za ta léta, která jste věnoval tomu, abyste mě mučil, patří. Teď můžete zvednout své nezvané pozadí z mého místa a vypařit se tam, odkud jste přišel, nebo alespoň hodně daleko ode mě. Rozumíme si?“
Adam, který se trochu vzpamatoval z toho pekla v puse, prohodil prostě a spokojeně: „To není vaše místo. Jsme v restauraci a já se mohu posadit, kam uznám za vhodné. Pokud tedy nechcete odejít, nezbavíte se mě – co to děláte?“
„Vstávám.“
„Proč vstáváte?“
„Odcházím.“
„Kam?“
Profesor se otočil a zavrčel: „Do toho vám ovšem vůbec. Nic. Není.“
Adamova ramena poklesla.
„Chodíte sem často?“ zeptal se, když ho profesor míjel po cestě k pultu, aby zaplatil.
Když si strkal peněženku do tašky a vracel se opačnou cestou ke dveřím, zeptal se Adam: „Uvidíme se ještě? Třeba tady? Určitě musíme –“
Profesor, vtělená důstojnost s rukou na klice, se otočil; mlčky zuřící nenávist a ústa pevně stažená, chvějící se chřípí a varovný pohled, který podotýkal, že Adam křičí přes celý podnik, což se jeho bývalému profesoru vůbec, ale vůbec nelíbí, Adama donutily ztichnout. Tenhle obrázek se mu vryl do paměti v době, kdy si se spolužáky ve druháku posílali vlaštovky přes třídu, zatímco k nim byl profesor otočen zády. Tehdy se taky před odchodem ze třídy zastavil, důstojnost sama, chřípí se mu chvěla, ruka na klice, jen počkejte – bublalo v pohledu a pak, tehdy stejně jako teď, jen otevřel dveře a místo přijatelného zaklapnutí jimi za sebou praštil.
Tehdy věděli, že si jich všiml, a Adam teď věděl, že přestřelil, protože jeho profesor neoceňoval dramata o nic víc než nešikovnost.
