Článek
„Víte, o čem jsme si posledně nestihli popovídat? O mém návratu,“ Adam zaplul k barové stoličce vedle svého profesora, usazeného, se sklenicí v ruce. Jeho čelisti se sevřely – to poznal podle pohybujících se tváří –, a jeho víčka se zasekla do sebe, odmítaje oči otevřít. Vydechl pomalu a dlouze.
„Koubek,“ oznámil pak skrz zaťaté zuby, že jeho příchod zaznamenal. Trochu se tvářil, jako by z toho neměl radost, což Adam moc nevnímal.
„Pane profesore – mohu vám něco koupit?“ usmál se vesele a už mával na barmanku.
„Odcházím,“ řekl a důstojně vstal.
„Neblázněte – teď jsme dorazili!“
„Vy jste teď dorazil,“ upřesnil profesor, „a nepřišli jsme spolu.“
Adam skepticky prohodil: „Viděl jsem vás vcházet.“
Profesor spadl zpět na stoličku jako přezrálá hruška.
„Tak to je lepší,“ zazubil se Adam, „co si dáte?“
„Kyanid.“
„Žertujete, že? – Panáka,“ objednal u lehce přiotrávené, na růžovo nabarvené, růžovou žvýkačku přežvykující barmanky, která bez té růžové vypadala, jako by jí poumírali všichni králíčci, které si jako malá koupila.
Dodnes se z té tragédie nevzpamatovala, chudinka.
„Já vím, že kyanid je jed…“ zašeptal potom důvěrně Adam hlubokým moudrým tónem.
„Neděste mě – ještě řekněte, že víte, co je strychnin, arsenik nebo cyankáli a budu si myslet, že jste mě dokonce občas poslouchal… nebo spíš ne,“ povzdechl profesor otráveně, „pravděpodobně jste to zaslechl v nějaké groteskní stupiditě, která si přes svou tristní slaboduchost říká zábavní pořad – nebo právě pro ni.“
Adamovi škubly koutky úst. Pak nechápavě dorážel: „Jak to že vás to nezajímá? Všechny to zajímá.“
„Nejsem z té bandy vašich jednoduchých obdivovatelů, na to si opravdu budete muset najít někoho jiného,“ řekl s nevěrohodně lítostivým tónem profesor a kopl do sebe panáka. Ušklíbl se: „Stejně odporné, jak si pamatuju.“
„Nebude přednáška o tom, co to alkohol chemicky je?“
„Nebude,“ řekl profesor a až k Adamovu nosu se donesly alkoholové výpary. „Je to břečka. Tím je řečeno vše.“
Adam do sebe panáka taky kopnul, pokrčil rameny a řekl: „Je to dobré.“
„Tak dobrou zábavu,“ sklouzl profesor ze židle a zamířil ke dveřím.
„Vydržte! Doprovodím vás,“ zařval Adam zase přes celý lokál. Zaplatil za útratu a rozběhl se k profesorovi.
„Proč mě nemáte rád?“ zamířil s ním po cestě neznámo kam. Na jejím konci se dozvěděl, že je to jednosměrka, která vede na širší a osvětlenější cestu. „Přece jsem vám nic neprovedl, ne?“
Profesor si odfrkl.
„Ne?“ naléhal Adam a taktak se vyhnul opilému cyklistovi.
„Ne,“ přitakal profesor, „toho nic by se vešlo na tři romány a jednu krátkou novelu.“
„Přeháníte,“ obvinil ho Adam.
„Myslíte?“ protáhl profesor. „Běžte se zeptat třídního. Tedy – pokud si na vás ještě vzpomene.“
„Myslel jsem, že jsem nezapomenutelný,“ potáhl dotčeně Adam.
Profesor na něj úkosem pohlédl, ale neřekl, že se na něj zapomenout dá. To Adama povzbudilo. „Do které školky jste chodil?“
„Co prosím?“ zeptal se profesor vyvedený z míry.
„Školky,“ zopakoval Adam důrazněji a ukázal na budovu s temnými okny, vrzající houpačkou a divoce rostoucími keři. „Já chodil do té na kopci. Kuchařky tam rozdávaly dobrou šťávu. Nikde jinde už mi tolik nechutnala jako ve školce na kopci. A sardinky! Ty dělaly vynikající. Mí rodiče chodili tam, co dřív bývala věznice. Teda jako ne do věznice, do nějaké z těch budov, co jsou k věznici hned přilepené –“
„Už vám někdo řekl, že jste užvaněný?“ zarazil ho profesor.
„Ne,“ odpověděl po dlouhém zaváhání Adam. „Jsem?“ zeptal se po další chvíli.
„Ohromně,“ přisvědčil profesor bez zaváhání.
Adam se odmlčel.
„Když je něco ohromné,“ vykoumal opatrně, „nemůže to být špatné, co?“ otočil se k profesorovi nadějně.
Profesor se zastavil, sjel Adama od zdola nahoru otráveným pohledem: „Vaše dedukce jsou pozoruhodné.“
„A mám pravdu?“
„Ne.“
