Článek
Nedokázal si pomoct. Když ráno otevřel dveře a spatřil tam hlavu Adama Koubka s maniakálním úsměvem, hekl a položil si ruku na srdce: „Vaše vlezlost,“ vypravil ze sebe, „je místy děsivá. Kdybych vás neznal, pojal bych podezření, že jste se z Ameriky vrátil proto, abyste se mi pomstil.“
Adam vrazil dovnitř, odhodil šálu a padl profesorovi kolem krku.
Profesor se zašklebil a stál jako solný sloup.
„Opustila mě,“ posmrkoval, „vyhodila! Řekla to, co vy – že jsem vlezlý. Otravný. Protivný. Řekla, že jsem jí protivný! Co jsem udělal špatně?!“ zaskučel profesorovi nepříjemně do ucha.
„No,“ profesor odfoukl Adamovy vlasy z úst, „několik věcí. Objevil jste se na mém prahu. Dokonce opilý. A brečíte mi na rameni. Nehorázně opilý. Přišel jste. Jste opilý. A dusíte mě, ocenil bych, kdybyste laskavě odešel, nebo alespoň odpadl tamhle na gauč a zůstal tam v polomrtvém stavu do doby –“
Když Adamova tvář dopadla na gauč, ozvalo se zachrápání. Profesor seznal, že je marné cokoli dodávat, a tak se otočil a vydal se do práce.
