Článek
„Vlastně jsem ho hodil já –“
Profesor se zase napřímil, jako by do něj udeřil blesk.
„Nemohl jsem se vám přiznat!“ bránil se Adam. „Už tak jste mě nemohl vystát.“
Profesor sjel znechuceně po židli zase níž, přitom si něco bručel pod nos a vrtěl hlavou. „Kolik vás to stálo?“ ukrojil ze zvědavosti zlostí staženými rty.
Adam po profesorovi loupl pohledem: „Tolik, že si o rok později Pecina koupil mobil.“
Profesor vycenil zuby: „To vám patří.“
„Nemohl jsem vzít Gábinu na rande! Celý rok!“ postěžoval si Adam na své útrapy. „To proto skončila s Pecinou!“
„No mě z toho neobviňujte,“ ušklíbl se pobaveně – a s nemalým pocitem satisfakce – profesor, „já ten míč nehodil. Já jen pak zaplatil to okno,“ usrkl kávu, kterou přinesla jedna taková pěkná slečna, „a trpěl ředitelovou nelibostí,“ dodal pochmurně.
„Kdybychom to věděli, vyměnili bychom to okno za jiné,“ řekl Adam schlíple.
„Vážně?“ zeptal se profesor zaujatě, třebaže taky trochu výsměšně. „Za které přesně?“
„Možná za to na chlapeckých záchodcích,“ odvětil Adam.
Profesor protočil oči v sloup a do hrnku zamumlal cosi jako: „A tak se projevilo stádium dospění.“
„Tak přiznat jsem se doopravdy nemohl – nechal byste mě vyloučit… A ještě řekněte, že ne.“
Profesor zase usrkl kávy a pokrčil rameny se slovy: „Raději vy než já.“
„Vidíte?“ zvolal Adam vítězoslavně a v očích se mu zablesklo neuspokojeným zadostiučiněním. „A proto jsme vás nemohli vystát.“
„Tak teď v tom máte alespoň definitivně jasno,“ konstatoval profesor kousavě. „Problém vyřešen. Víc už se nemusíme shledat.“
„Stejně vám to nevěřím,“ řekl Adam a vševědoucně se opřel do židle, prohlížel si při tom profesora a zkoušel si představit, jaké to bylo poprvé; jaké naděje choval, když poprvé tento člověk vstoupil do třídy, že nebude jako učitelka Váňová, že nikdo nemůže být tak strašný jako učitelka Váňová.
A pak zjistil, že jsou i horší učitelé než Váňová.
Třeba tady pan profesor.
„Co?“
„Že jste nás neměl rád,“ ujasnil Adam.
„To vám může být jedno, když už se nepotkáme, ne?“
Adam se zamyslel: „Mmm – ne.“
Když se loučili, zeptal se tónem ubezpečujícím o tom, že se tak dříve či později stane: „Kdy se zase uvidíme?“
Profesor protočil oči: „O páté,“ otočil se na podpatku a vydal se ke svému bytu.
Opate? přemýšlel zuřivě Adam. Ópáté? – Jo jako v pět!
„Počkejte!“ zavolal na profesora. „Kdy? Zítra? TADY?“
Profesor neodpověděl.
