Článek
„– ani nekvákla, rozumíte? Já jí to prostě nemohl dát za nic.“
„Takže proletěla.“
Profesor Adama probodl nevraživým pohledem; zvedl hrnek kávy před obličej a zabořil do něj nos.
Adam si povzdechl: „Nemůžete se divit, u vás nikdo nechce vypadat jako nemehlo.“
„Co je to za nesmysl?“ prskl profesor, sotva odlepil hrnek od úst.
„Není to nesmysl – nikdo se před vámi nechce shodit. A když se před vámi někdo hodně nechce shodit, může se stát, že nedokáže ani promluvit,“ po krátkém zamyšlení dodal, „a mám pochopení, taky jsem málem neotevřel pusu.“
„No to je výborné – tak se neshodila, jen neudělala maturitu a já se s ní budu muset otravovat ještě jednou,“ zanadával.
„Vidíte?“ zvolal Adam. „To je přesně ono. Nikdo nechce, aby se o něm takhle mluvilo, a my všichni víme, že o nás takhle mluvíte, a –“
„Co to má pořád znamenat?“
Adamovi poklesla ramena: „Kdybych byl pilnější student, asi bych vám to dokázal přiřadit k sedící psychologické teorii,“ povzdechl. „Zkrátka jde o to, že se studenti nechtějí ztrapnit, aby si mohli v momentě, kdy na vás budou nadávat, omluvit, že to dělají, protože oproti vám mají kromě chytrosti a vzdělání taky lepší vychování.“
Profesor se na něj díval, spodní ret povolený, a počkal, až Adam domluví, aby mu mohl nerušeně sdělit: „Jste drzý a plácáte hlouposti.“
Adam zase pokrčil rameny a poposedl: „Bojí se vás,“ řekl, než se schoval do hrnku s kávou; nepomohlo mu to, profesor ho propaloval vyzývavým pohledem, než jím Adama donutil dodat, „proto vám nejsou schopní ani odporovat, ani čelit, a nakonec někteří z nich ani říct kloudné slovo u maturity.“
„Že zrovna vy o tom něco víte,“ odfrkl si po krátkém odmlčení profesor. „Neohrožený Adam Koubek, postrach všech učitelů.“
„To teda náhodou vím,“ ohradil se Adam, „zrovna vás jsem se bál hodně…“ a jako by mimochodem pípnul, „pořád se vás bojím.“
„Nepochybně,“ odvětil nedůvěřivě profesor. „Což je důvod, proč mě už devět měsíců pronásledujete.“
Adam raději upil kávy.
