Článek
Jsou věci, které víme, o kterých se nehádáme. Pro mě je přirozené, že věci, které vím, dělám, dělám je automaticky a dělám je dobře, dokud se mě na něj někdo nezeptá nebo dokud na ně nepoukáže. A – mám velké problémy je popisovat nebo vysvětlovat ostatním. (Už úplně vidím, jak mé první vyjádření narazí na to, že v momentě, kdy máme názory, a podle nich se řídíme, také to neznamená, že jeden správný názor vylučuje druhý správný názor. OK.)
Ale teď si vezměme modelovou situaci, že dva tři lidé žijí hluboko ve svém názoru, podle něj jednají a je to taková danost, že nevidí důvod nebo potřebu cokoliv na svém způsobu jednání měnit. V momentě, kdy by měli ustoupit a připustit, že jsou tyto dva názory rovnocenně dobré, a že oba vedou ke správnému/dobrému/žádoucímu výsledku, a přiřadit (osoba A) na způsob uvažování a řešení daného problému někoho jiného (osoby B nebo C), ztratí stabilitu.
Řekněme, že jsou věci, které jsou považovány za danost daným jedincem. Daný jedinec si myslí, že tak to funguje i u všech ostatních, a že není co řešit. A proto nechápe, co těm druhým tak trvá na vyřešení daného úkolu/problému.
Máme jedince B, který exceluje v tom vytvářet nové postupy a přicházet s novými kreativními myšlenkami. Není tak dobrý v tom udělat věci rychle, dle postupu, od A do Z bez chyb dle předlohy. Nápady jedince B jsou velmi křehké, ovlivnitelné a zastrašitelné jakýmkoliv nátlakem nebo pocitem, že se venku děje něco jiného, co pro něj bude vyžadovat nějakou akci, která přeruší jeho myšlenkový proces. Ví, že by se dotyční na něj dívali divně (nebo by následoval jiný typ trestu), kdyby nepostupoval od A do Z dle přesně stanovených pravidel a postupů (které se, jen mimochodem, taky často mění). Ne že nezvládá typ A-Z myšlení vůbec, ale je pro něj mnohem těžší, než se zdá být pro všechny ostatní. Dostat se zpátky do tohoto lineárního jednoznačného osekaného a rigidního světa je pro něj velmi problematické, proto se na tuto fázi potřebuje dlouho připravovat (například mentálně). Protože by mu nedělalo problém se nějakým kreativním způsobem dostat tam, kde jsou druzí, ale v momentě, kdy by měl pocit, že nechápe, jakým způsobem postupovali ostatní, je vše špatně. Cítí se ztracen a nedokáže postupovat v A-Z myšlení k dalšímu bodu, ale ani se dále soustředit na to, co měl vymyšlené on. Křeč a úzkost mu velí vymyslet, jakým způsobem postupovali druzí, aby nepřekážel z procesu vyřešení.
Jedinec A pravděpodobně vždycky bude chválen za přesnost, jasnost, stručnost, výstižnost a dotahování věcí do konce.
A jedinec B vždycky bude pochválen za kreativní přístup k práci a za vymýšlení nových a neočekávaných výsledků/postupů/řešení problémů.
Jak je pravděpodobně patrné, víc než to, jestli jsme nebo nejsme rozlišní, tohle je kámen úrazu v momentě, když se jedinec A nedokáže sladit a harmonizovat s jedincem B a jedinec B se cítí do té míry utlačován, že revolta v jeho vnitřním světě je čistě obrannými mechanismem pro přežití, a zabránění zahlcení systému. Je totiž pravděpodobné, že jedinec A eliminuje všechny rušivé elementy a podněty z okolí a dělá se mu to tak nejsnáze, a protože na všech bodech je vždy patrné, kam směřují, nemůže se stát nic nepředvídatelného – jedinec má v situaci v rukách. Jedinec B si ale nikdy není jistý, kam ho nový postup zavede, existují absolutně nekonečné množiny jakýkoliv možných i nemožných výsledků řešení postupů. Je to obrovská a záhadná kombinatorika každého dne, kterou ale jako kombinatoriku nepopisuje a možná ani nevidí. Nikdy ani nechápe to, že se dostal z bodu A do bodu B. Což je něco, co přivádí jedince typu A k šílenství, protože je to přece tak jasné a očividné a zřejmé. Až na to že ne… Pro jedince typu B tyhle věci a očividné a zřejmé nejsou. Obyčejně je nechápe ani nevidí, a většinou je soustředěný na něco v jeho interním světě, kde neustále probíhá nějaký proces, který lze vůlí zastavit jenom do určitých, velmi bolestivých mezí, za určitých podmínek, a ještě nedokonale, a ještě ne napořád.
Řetězec takovéhoto postupu bývá obvykle velmi komplikovaný, náročný, nejasný, nezřejmý a v momentě vyrušení se okamžitě ztrácí. Jenom málokdy je vědomý. Jenom málokdy dokáže daný jedinec podat uspokojivou odpověď. Ten jedinec se obvykle nedívá na konkrétní body, nezjednodušuje. Veškeré generalizace a veškeré komplexní jevy se mu jeví příliš složité na to, aby je vysvětlit dokázal, a většinou je to právě proto, že je nekouskuje a nezaměřuje v jeden moment na jeden bod, ale na x bodů, na myslitelné příčiny, podmínky, pravidla a důsledky, které můžou obsáhnout několik křivek, změnit se v jeden moment několikanásobně, několikrát posunout z jednoho místa na úplně jiné. Dokonce se převrátit a stát se opačnými pravdami.
A to takovou rychlostí a s takovou dokonalostí, kterou nelze měnit, nelze ovládat a nelze predikovat.
Daný jedinec nechápe, co je lež, pravděpodobně právě proto, že se zaměřuje v daný moment na několik úhlů pohledu… tedy zaměřuje se v daný moment na několik úhlů pohledu do doby, než si je nucen vlastní lež o svém životě vytvořit k prezentaci pro jiné.
Jeho systém ho trápí a týrá do té doby, dokud se dané lži nějakým způsobem nezbaví, aby se systém očistil a daný způsob myšlení se opět obnovil v plné šíři. Veškeré lži, veškeré konstrukce, donucení nějakým způsobem odpovědět, což většinou znamená odpovědět předčasně v momentě, kdy si daný jedinec ještě není stoprocentně jistý, jak by danou věc měl prezentovat, vedou pouze ke lži pro přežití, nebo k úplné destrukci a nekonečným útrapám daného jedince z přesvědčení, že on je tím špatným, jelikož nedokázal podat patřičnou odpověď, která se od něj očekávala bez ohledu na to, jak komplikovaný problém jeho systém právě řešil. Řešení takovýchto problémů trvá dny, týdny, měsíce i roky. Záleží na rychlosti, s jakou jedinec dané podněty z okolí dokáže zpracovávat, kolik jich postřehne a na komplexnosti a složitosti daného problému. Můžeme se bavit o introvertech, o spisovatelích, o fyzicích. Jsou to přesně ti lidé, kteří na první pohled působí dojmem, že jsou trochu mimo, a jsou, protože veškeré snaha o to řešit v daný moment situaci tím způsobem, jakým jejich okolí vidí jako nejlepší možný způsob řešení, je pro daného jedince lží, neskutečným utrpením a chybou. Daný jedinec prostě ví, že tam někde dál existuje ještě lepší varianta vyřešení dané situace.
Pokud je chcete vidět v praxi, většinou jsou to ti lidé, kteří narazili přesně na daný problém, který je zde popsán, a jsou schopni z konverzace odejít vítězně – a tím nemyslím hádku a vítězství nad soupeřem. Tím myslím, že daný člověk odchází s pocitem, že jsme se pěkně shledali, a budeme se těšit, až se zase shledáme. Tím myslím, že daný člověk neodchází s pocitem, že nad někým vyhrál, že je mu druhého člověka líto, že cítí bolest nebo že vůči němu cítí žárlivost, soupeřivost, že bych chtěl mít, co má on, že mu závidí to, co říká, jak to říká, jak vystupuje, co má, co nemá, co vlastní, co nevlastní, co dokáže, co nedokáže, jak mluví, jak nemluví. A vy neodcházíte s tím, že jste vítěz, který měl pravdu. Je to pocit, že něco zacvaklo na správné místo.
Je to přesně ten daný moment, kdy se stal zázrak, a já neodcházím ani oloupen ani vykradený. Ani jsem neloupil ani jsem u sousedů nekradl. Nemám potřebu se vytahovat, a nepociťuji, že by se potřeboval vytahovat člověk, s kterým tuto komunikaci vedu. Nemám ho plnou hlavu, můžu dál pokračovat v činnostech, které bych dělal nebo dělala normálně, nepotřebuji o něm diskutovat a hádat se o něm doma. Nepotřebuji ho probírat ani zmiňovat. Necítím se po kontaktu s ním vyčerpaný, vyždímaný. Nemám pocit, že po mně člověk něco chtěl, nebo že jsem po daném člověku chtěl něco já.
Nemám dokonce ani pocit, že by mě setkání s ním nějak zvlášť rozrušilo. Ať už ve smyslu pozitivních nebo negativních myšlenek. Nezatěžuje mě břímě jeho problémů a já nezatěžuji jeho mými problémy.
Takže ano, daní jedinci jsou a žijí pro konstantní pocit flow. A díky němu jsou potom schopni řešit lépe a přesněji daleko těžší a komplexnější problémy, s kterými by si druzí lidé nevěřili rady. Nejsou posedlí dobrými změřitelnými výsledky. Důležitá je observace. Jak to, na čem pracují, funguje nebo nefunguje, s jakým ohlasem se to setkává. A především, co by na tom ještě mohli vylepšit, aby výsledek byl dokonalejší.
Aby proces byl i lehčí.
Aby věc něco řešila.
(Ano, neustálá práce na věcech.)
Ale nezajímají je nezbytně věci typu: jaký máme postup, který má svoje kroky, ty kroky jsou ještě rozfázované do několika subkroků, a teď si budeme s papírem a tužkou v ruce odškrtávat, jestli všechny kroky byly splněny.
Abyste mohli vyprodukovat tvrzení, že něco víte, musíte obětovat a) ohromnou dávku energie, a b) všechno své vědění zásadně zredukovat na fakticky velmi zkreslující a nepřesné, neboť příliš obecné body, kterých se držíte jako klíšťata, i když už je oběť dávno mrtvá a pohřbená. Jak se tedy ještě můžete domnívat, že mluvíte o pravdě a spravedlnosti, když se celý svět mění každou mikrosekundou, a co byla pravda před chvílí, nemusí být teď?
Většinou můžeme o něčem rozhodovat, zda to je správně nebo špatně, zda je to dobrý nebo špatný výsledek, zda je to tak, jak to má být, jenom když omezíme vstupy/výstupy a kroky k dosažení cíle tak, abychom byli v konečné fázi schopni zhodnotit výsledek, jeho funkčnost, a opět jen v porovnání s tím, jak bylo stanoveno, že něco fungovat má.
A v tom je právě ta potíž, pokud chcete dosáhnout stavu flow, vytvořit něco kreativního – třeba obraz nebo knihu – nemůžete svou mysl omezovat. Nezajímá vás, jestli si někdo stanovil, že nějaké kroky jsou správně jenom a pouze takto a za těchto podmínek, nezajímá vás, jestli to berete od konce nebo od začátku. Je vám jedno, jestli je výsledek dobře nebo špatně. Je vám jedno, jestli to na konci bude úspěch nebo nezdar. (Připomínka: protože to, co by normálně kontrolovalo dobré/špatné, úspěch/neúspěch je zaneprázdněno – kontrolní a hodnotící systém má v ten moment na starosti zpracovat jiné věci, než na které by se je okolí zeptalo a na které by byl člověk, za normálních okolností, schopen odpovědět.)
Nezajímá vás, že vy nejste ten, který dané postupy a kroky nemění.
Pro svůj život – vznik nového – potřebujete, aby to bylo podle vás.
To do určité míry a v určitých ohledech potřebuje každý z nás, ale jenom někteří mají v rukou moc říct, že ne, a všichni ostatní jsou potom chudáci, kteří se dopouští pomlouvání, zesměšňování, znevažování postupu, které tady byly předtím, fungují, mají jednoznačné výsledky, jsou jasně měřitelné a dané, spolehlivé, a vůbec by tohle dělat nemuseli, kdyby jim někdo dal prostor k tomu experimentovat a přicházet si na věci sám.
A to je právě problém i s dnešním školstvím jako takovým, kdy nutí jednoznačným způsobem přicházet děti k věcem jednoznačně, hodnotí je, což znamená, že je předem daný systém kroků toho, jak je něco správně, a nikdo se nezabývá na základní škole tím, jestli daný jedinec udělal chyby, protože je hloupý, nebo proto, že je geniální, nikdo se tím nezabývá a nikdo nerozebírá chybu, kde nastala a proč.
A zda to vůbec chyba je.
Ale známku? Tu dostanete.
A na výstupu ji od vás chtějí na střední škole, a na výstupu ji potom po vás chtějí na vysoké škole.
Je to dobře? Je to špatně? No… je to limitující, přinejmenším.
Zvlášť v momentě, kdy nejsme schopni velmi složitý a dlouhý příklad vyřešit bezchybně, ale výpočetní technologie je – relativně rychle, poměrně přesně a bezchybně. Je krátkozraké limitovat kreativitu u dětí a lidstva obecně, a posilovat schopnost lidí generovat více tvrdých dat. Zanášet více tvrdých chyb. Trvat navíc je tvrdých výsledcích. Zdravím všechny generace, jejichž matematické schopnosti se rok od roku zhoršují.
Jasné postupy mohou přispívat k pocitu jistoty. Ale jaká je to jistota? Vyžadování dobrého či špatného výsledku je prostě omezené. Ani dobré, ani špatně – omezené. Jediný moment smete ze stolu něco, co mohlo být daleko rychlejší, efektivnější, produktivnější a mohlo stát méně peněz. Ale pokud jste na té špatně straně moci, nikdo vás poslouchat nebude a nikdo se vámi nebude zabývat. To můžete udělat jenom vy, a jenom vy můžete sám sebe propagovat, protože jenom vy jste ten, kdo do daného systému vidí.
Ovšemže – na to každý nemá povahu, a tak dennodenně spousta potenciálně geniálních myšlenek prostě zaniká.
A děti tohle úplně nechápou, alespoň některý typ dětí tohle úplně nechápe. Z vlastní zkušenosti vím, že právě ty přemýšlivé typy děti tohle úplně nechápou. Nedochází jim, v čem jsou dobré. Nechápou, jaká může být výhoda v tom prezentovat vlastní myšlenky. Co v tom pro ně je za výhody do budoucna. Není to typ lidí, kteří se propagují ještě dřív, než vyslechnou okolí. Ovšemže – kantoři si neustále stěžují, že o nich není vědět. Ale oni podvědomě ví, proč mlčí. Není to typ lidí, který sežvýká to, co je na jeho systém napadalo v průběhu dne, týdne, měsíce, roku, a pak to vyhodí.
Ne.
Střádají. Vstřebávají. Učí se v plném smyslu toho slova.
Ale ano, není to vidět, jak by rádi kantoři. Podmět k tomu udělat akci je přirozeně daleko nižší, protože tito lidé ví a znají rizika, spoustu rizik, a musí se s nimi dennodenně prát a selektovat je. Je to každodenní zásah na jejich psychiku – a když říkám zásah, myslím přímý útok. Častěji než to, jakým způsobem věci udělat správně, do svého systému nabere i všechny ty ostatní okolní podněty, včetně toho, jak věci nedělat. A to vyžaduje čas – vyloučit je. To, co nedělat, bývá hlasitější, než postup, jak věci udělat správně, a oni si toho jsou vědomi, proto je to od všeho, co by mohli říct nahlas, přirozeně odrazuje. Všechen ten nános jim nedopřeje půdu a podmínky pro to uvěřit, že by mohli říkat nebo myslet něco zajímavého, dobrého, kvalitního, užitečného.
Ani je vlastně nezajímá, že by to mohlo zajímat ostatní lidi. Nejsou to utilitaristi. Jejich způsob myšlení nebo jednání není ten, který se prezentuje. To je interní svět, který existuje v klidu a tichosti. Existuje, když je někdo ze skupiny donucen mlčet, místo aby se projevoval jako všichni ti hluční, kteří zvládli perfektně prezentaci, a tím samozřejmě myslím prezentaci sebe sama, které nezajímá, když jim někdo říká, aby byli zticha, protože neustále mluví.
***
Mluví dál, a třeba ne před těmi, kteří na příjmu atakují tím, že neustále mluví, třeba někde jinde, ale o to hlasitěji, o to víc neustále, pořád, aby zaplnili prázdno, které je nezbytnou součástí vzniku něčeho podstatného, velkého. Naučili se bát sebe, naučili se bát vlastních myšlenek. Naučili se bát prosazovat se jiným způsobem, než jakým se naučili původně, než jakým se naučili podle vzoru ostatních, než jakým se naučili. Protože jakýkoliv risk by ohrozil jejich mentální procesy. To nejsou komfortní typy. Mlčeli by dlouhé dny, týdny i roky bez problémů. Nenudili by se. Oni nepotřebuji vnější stimuly k tomu, aby se cítili dobře. Nepotřebuji je pro sebe potvrzování. Nepotřebují je proto, aby věděli, že je něco zle, špatně, že to nefunguje, že to byla chyba. Nepotřebují konstantní připomínání toho, že něco je zlé, špatné, ošklivé, že to byla chyba, že je to problém. Stačí to říct jednou, a oni to ví. Oni s tím potom dál pracují. Na rozdíl od vnějšího světa, který se zdá, že neustále mluví, aby si neustále připomínal, co neustále zapomíná, tím, že neustále mluví.
Nechytávají, nevytváří, nekontrolují, neřídí se a mnohdy je ani nezajímají výsledky, oni plodí v procesu. Nenechají se limitovat formou toho, jak by měli věci být správně a ideálně, obyčejně vytváří lepší verzi této akceptovatelné každodenní reality. Věci pro ně nejsou fixní, striktní, jasné, jednoznačné. Jsou pro ně fluidní, flexibilní, proměnlivé nestálé. Neotevírají okno řádu, otevírají okno chaosu. A z chaosu vytváří nové řády, postupy, procesy, výsledky.
Jakkoliv jim chcete zazlívat, že jsou nepřesní, nespolehliví, roztěkání, že nejsou pečliví, a díváte se na to s opovržením, despektem nebo nevěřícností a nepochopením, věřte, že oni jsou hledači harmonie a řádu tam, kde nastává chaos pro mnohé na řád orientované, řádem svázané. V řád věřících, k řádu se modlících.
Ale ono to nejde samo, a ono to trvá, a ono to není vždycky příjemné pro daného jedince, a ono to není vždycky příjemné pro jeho okolí, ale to je ta daň.
Zároveň je to jedna z věcí, které šmahem odsuzujeme, když se na první pohled podíváme a vidíme (…že výsledek chybí…), a přitom nevidíme žádný jednoznačný handicap, který by daný člověk měl (aby ho to zdrželo od dosažení výsledku v čase cizí mysli).
Ale to je přesně ta chyba. My bychom ke každému měli přistupovat tak, jak se mnozí naučili přistupovat k hendikepovaným, normálně, a věřit v to, že i tento daný jedinec v sobě skrývá potenciál, který mně jako nezasvěcenému může absolutně chybět, a může pomoct přispět zachránit situaci, takže já úplně nevidím nic pozitivního v destruktivních způsobech chování, jednání, myšlení, řešení problémů a zacházení s lidmi. Koneckonců, na vstupu a na výstupu jsme si všichni rovni.
Trvalo mi dlouho a stále trvá uvěřit, že pro mě individuálně je daleko lepší řešit alespoň tři úkoly naráz, v klidném prostředí, za klidných podmínek, a dostaneme se přesně tam, kdybychom měli, ale že většina zbylého času je aktivně neproduktivní a společensky neužitečná.
Takže zpátky k tomu, proč mě to tak strašně štve.
***
Je to prosté – abyste mohli být o něčem přesvědčení, musíte omezit počet věcí, které víte, na které dáváte pozor, omezit trajektorii, kterou sledujete. V tom momentě se buď můžete dopustit největších chyb, omylů a přešlapů, anebo vytvořit něco velkého, brilantního, geniálního. Šance jsou, dejme tomu, 50:50. A většinou v tom módu shodíte pravdy ostatních – a ty nemusí být nutně špatně. Velká dávka přesvědčení prostě vyžaduje omezené vědění a omezené vnímání. Vyžaduje také jakési flow. Ale to neznamená, že všichni ti, kteří jsou opatrní, kteří vás varují a kteří vás upozorňují na ostatní věci kolem, snaží se vás zbrzdit, nemají pravdu. Nebo že je jejich pravda méněcenná nebo méně použitelná. Naopak, je to pravda velice praktická, vybroušená, ověřená zkušeností a ověřená tím, čemu se v daném okruhu lidí věří, a jakého hodnoty a jaká pravidla se šíří.
Jenomže v momentě, kdy začnete zvažovat negativa a způsob, jakým by to mohlo nevyjít, soustředí se vaše mysl na to a řídí a cílí vás tím směrem, a potom dáte za pravdu těm, kteří vás varovali a brzdili, a obyčejně v ten nejnevhodnější moment.
Takže to vyžaduje jistou dávku tuposti a jistou dávku ignorace (neboli přesvědčení o sobě samém a o vlastní pravdě) všeho toho, co by mohlo být za jiných okolností jediná možná pravda, která vám umožní přežití, a ignorace toho, co by mohlo nevyjít, abyste se dostali k tomu, k čemu potřebujete (ach, ty milimetry!).
Ale je to ideální stav pro přežití? Mají pravdu ti, kteří v tomto flow jsou, anebo mají pravdu ti, kteří se dívají zpovzdálí a kritizují nebo hodnotí (protože považte, něco dělat a to, co se dělá, kritizovat, to jsou dvě různé aktivity, není-liž pravda?), a příliš úzkostně a úpěnlivě se zabývají všemi důkazy a způsoby, že to nejde a jak to nejde a proč to nejde – způsoby, jakými by to mohlo nevyjít?
Tak jako existují různé úhly pohledu postav, existují i různé úhly pohledu lidí ve skutečném světě. Musíte si uvědomit, že se každý díváte pod určitým úhlem, určitým směrem a řídíte se podle určitých kritérií. Už jenom to samo o sobě je omezující a limitující. (A navíc, kritici nežijí život těch, které kritizují, kteří dělají aktivity a vytváří, a celý život se upínali tím směrem. Tím směrem „vyjde to, protože musí, a tak to je“.)
A lidi mají tendenci sesypat se na jedince, kteří polovinu z těchto kritérií pustí a a odsunou stranou a začnou nějakým způsobem jednat. Pravda kritiků je rázem v ohrožení. To není ideální pro přežití celého kmene – když se jedinec oddělí. Kdo ví, zda z něj nebude nepřítel?
Ale pravda je taková, že abyste mohli něčeho dosáhnout, určité věci prostě pustit musíte, i když je velmi těžké dostat se ze spárů určitých limitů, které máte v sobě vnitřně silně zakořeněny (a navíc je na vás od malinka nakládají a snaží se vás jimi zatížit).
Na druhou stranu člověk, který je ve flow, nemá žádné právo chovat se povýšeně nebo nadřazeně nad ostatní. To, že se dívá určitým směrem, a věci mu vychází, to ho k ničemu neopravňuje, a to ani není zárukou toho, že to tak bude zítra nebo že to tak bude příště nebo že má ve všem jako jediný pravdu. Pokud potřebujete dokázat něco velkého, naprosto zřejmě musíte opustit prostor ve vaší mysli, ve kterém se neustále zaobíráte tím, co si myslí ostatní, jestli ostatní nemají větší pravdu než vy a zpochybňujete tím sebe sami. Ale špatně je moment, kdy už nepotřebujete držet se svého flow a pokračujete v domněnce, že jsou vám rady ostatních k ničem. To je ten přechod z genia zase zpátky na normálního člověka, který je tak nebezpečný. Je to moment, kdy máte spíš než tendenci dorozumívat se a vyhovět ostatním hádat se s nimi o svou pravdu. A v ten moment ztrácíte tu pravdu. Ze začátku pouze tu část pravdy, která vás pojí s ostatními, a která z vás dělá člověka, která vám dopomáhá k tomu přežít v kolektivu, přesto že můžete mít o kolečko navíc nebo na míň.
No a později má tento pocit, tento velmi kreativní, logicky nepodložený pocit svrchovanosti, kreativnosti, „božskosti“ tendenci přelézat do oblastí a za hranice, kde už nemá co pohledávat, a kde tvoří víc škody než užitku. Bohužel pro ty, kteří se v jedné oblasti prostě cítí, jsou talentovaní, jsou „lepší“. mají tendenci smýkat celý život přes tuto hranici, a zde vzniká neporozumění s okolním světem. Nikdo není dost dobrý na to, aby obsáhnul všechno vědění. A zase zpátky – velkou a hlubokou pravdu může mít i jedinec s mentálním hendicapem.
Je na nás, jak věci a podněty z okolí čteme, je na nás, jestli odhalíme, které podněty a jakým způsobem bychom četli v minulosti špatně, anebo to necháme plavat, protože víme, že tahle vyšlapaná cesta nám prostě funguje, a že i za cenu nějaký hádek, nedorozumění a chyb, kterých se v průběhu dopustíme, dostaneme se zase do svého flow, a do svého kolečka talentu, geniality, nadání, toho, co nám jde. V čem jsme zruční, v čem jsme šikovní, dobří. Protože je velmi složité pohlídat si všechno. Protože bychom do konce života nemuseli dělat nic jiného než že bychom si všechno, co můžeme zlepšit, museli hlídat, abychom po nastavení, které nám není vlastní, ukočírovali to „jít správným směrem“.
A dá ohromnou práci, energii, čas a trpělivost pozorovat sebe sama v určitých způsobech chování, a naučit se zabrzdit se, anebo naopak zrychlit se, na lusknutí prstu. To je prakticky nemožné, byť je to něco, co by nám pomohlo v oblasti hádek a mezilidských nedorozumění. Ale bohužel to není ani ta jediná věc, ani ten jediný krok, který bychom museli udělat k tomu, po čem vlastně všichni toužíme.
A proto jsou vědy, které se zabývají člověkem, tak komplikované, a tak složité. I kdybychom se chtěli redukovat na kombinatoriku, které všechny věci bychom museli zahrnout jako parametry? Kolik jich ve skutečnosti je? A kolik reálně kombinací pro obyčejný lidský den můžeme vytvořit? A kolik jich přibude, pokud přibude nějaká neočekávaná událost, situace nebo věc, problém? Kolik položek vlastně přeskočíme, pokud je všechno tak, jak má, a funguje to, a je to ideální, a je to ten stav flow?
Můžeme se domnívat, že už jsme to zvládli, že už jsme přesně tam, kde chceme být, kde jsme měli být, kde potřebujeme být. Stejně stačí málo a náš domeček z karet se prostě sesype. Proto aplikování teorie do reálného života je tak nesmyslná představa – ono by to nefungovalo. Věda je systém popisu – například (jedna z definic). Je to notový zápis – ale ne všichni umělci začali tak, že se naučili číst v notách. Celá existence notového zápisu je výhodná pouze k tomu, aby se dané myšlenky mohly jednoznačně, a v rámci kvantity lidí se stejným zájmem, rychle šířit (způsob dorozumění) a pochopit, co se v tomto geniálním díle stalo, a jak, aby byli schopni tuto práci replikovat. Aby případně byli schopni ji nějakými způsoby poupravit. Tak přesně tak i funguje věda.
Ale člověk, který by si myslel, že jediný způsob, jakým se dá naučit hrát na hudební nástroj, je nalití not do každého žáka, by se potom velice divil, kdyby k němu přišel někdo, kdo notám absolutně nerozumí, ale je brilantní virtuos.
To je rozdíl mezi praktikem, vědcem a žákem, a to je to, v čem vědci zůstávají stále tak moc zaslepení. Bohužel, úkolem vědce není být génius, úkolem vědce je být schopen replikovat ustanovený zápis, ideálně být ho schopen dále použít, a být schopen skrze něj vysvětlit něco – problém, třeba – jak někomu, kdo se začíná tento proces učit, tak těm, kteří už to umí. Aplikovat zavedené postupy na konkrétní případy a posílat je dál.
Ale je naprosto bezpředmětné, absolutně nesmyslné a zavádějící tvořit si v hlavě představy, že věda rovná se nedostižný génius, nebo že jsou tyto osoby nějakým způsobem na jakékoliv výši, nebo že problému rozumí víc, nebo že toho víc chápou například o světě. Kdejaký světák toho chápe o světě daleko víc než průměrný vědec. Průměrný vědec je v reálném světě velmi nepraktická osoba. Průměrný sedlák si nemůže dovolit být nepraktická osoba. Průměrnému sedlákovi neprojde, že mu základní věci nedochází, to vědci – – tomu to projde. Ale nejde o to, kdo je chytřejší, a kdo hloupější, ale spíš, jakým způsobem a k jakým účelům mozek používáme.
A naše vůle a neochota porozumět tomu, o co vlastně jde, proč si ve skutečnosti nerozumíme, nám překáží, ne pomáhá.
Póza lidí, že něco ví, mě štve. Pokud je byť prostá komunikace tak nesmírně složitá (viděli jste někdy komunikační schéma?), kdo si odváží tvrdit, že něco ví? Póza lidí, že něco ví, mě nebetyčně štve, protože jako introvert vím, jak je falešná.
A jako extrovert chápu, že se bez ní dnešní svět neobejde.
