Článek
V místnosti zpola zatemnělé závěsy, na parketách mezi prachem a rozsypanými kuličkami, vedle sešlapaného a protrhaného perského koberečku jednoho paláce, jak domu říkali sousedé, u místa, kde kdysi komusi spadla zapálená sirka, naproti fleku od kávy, který se nikdo neobtěžoval vyčistit, stálo piano. Byl to skrčený ubohý stařeček přešlapující na místě, prožraný červotoči a nasycený vlhkostí, zasněžený omítkou nad sebou, plný modřin uštědřených neopatrnými vlastníky a stěhováky. Třísky trčely do všech stran jako trny růží a majestátní hlas, jímž se kdysi pyšnilo, se postupem let a strádání měnil v dýchavičný ševel, který dnes stabilně chrchlal jen kašel a rozladěné úpění.
Jeho tělo plné cizopasného života jednoho dne polapily dva páry mozolnatých rukou a nešetrně jím bylo hozeno do nákladního vozu. Nevidělo, kam jede. Všude byla tma a auto sebou zmítalo; nábytek a harampádí uvnitř bok po boku do sebe vrážely rameny. Cesta se zdála nekonečná. Všichni měli strach, neboť byli unášeni neznámo kam.
Nákladní vůz začal náhle zpomalovat, až zastavil úplně.
Dveře se otevřely.
Do auta se vlilo ostře bílé světlo a směs nelibých pachů.
Skládka.
·
Mnoho a mnoho let uplynulo. Piano nenaslouchalo kakofonii hvízdajícího větru, který prolétal plechovkami a potrubími, ani nevnímalo vršící se odpadky, nestaralo se, kde skončily ostatní věci z nákladního vozu, který ho sem přivezl. Nezajímalo ho nerozhodné počasí, bičující jeho záda. Ztratilo pojem o čase. Bylo unavené a líné, trouchnivělo, stárlo a umíralo. Nevšimlo si, kdy sípění větru nahradil zvuk strojů, ani mu nedošlo, kdy hory odpadků začaly mizet, kdy se kolem něj začaly stavět chodníky a budovy, kdy chodníky naplnili lidé, piano si nevšimlo pohledů, které k němu byly upírány.
Všechno se to najednou nějak stalo, zatímco se stařečkovy trudnomyslné myšlenky točily jedině kolem toho, že si nemůže ani za nic vybavit svou poslední skladbu. A nejen na tu si nepamatoval. Vše, co piano kdysi hrálo, smyl čas, a pro tu obvykle milosrdnou ztrátu paměti mělo mít klid.
Jenže nemělo.
Sice si nemuselo vzpomenout ani na jediného skladatele všech těch listů popsaných notami, které se o něj kdysi opíraly, ale neztratilo touhu hrát je, nezapomnělo vášeň ani smutek, které jím kdysi při hře tepaly.
Pianu bylo bolavo. Prahlo po tom znova znít, i když to byl marný, marný sen starého pošetilce, předem odsouzený k slzám zklamání.
Jak se tak zaobíralo svými starostmi, nezaznamenalo piano nepatřičnost své přítomnosti. Ve svém mnohaletém zahloubání nepochopilo, že není přehlíženo, že je mu vlastně věnovaná velká pozornost kolemjdoucích; z těch samých důvodů pak ani nepostřehlo, kdy výraz podivu z tváří obyvatel zmizel.
A pak se to stalo. Nejprve pošimrání, když se ho pokusili naladit, a pak… Po letech se jeho černých a bílých, zaprášených zubů někdo dotkl. Něčí prsty. Někdo si před něj usedl a začal hrát.
Teplo, které jím při té nové a staré, hořkosladké zkušenosti projelo, rozechvělo jeho srdce radostí, která se nevešla do slov. A najednou mělo zájem vidět svět kolem sebe, mělo zájem porozumět rámusu, který jej obklopoval, najednou si bylo vědomo samo sebe a tvorů kolem, kteří se začali zastavovat a otáčet se na něj díky onomu neznámému pianistovi.
Pokusilo se do hovorů soustředěně zaposlouchat.
„Piano… jedna z mála věcí, jejichž přípravu nelze ošidit,“ pravil kdosi obdivně.
„Propáníčka, slonovina a ebenové dřevo! To už se dnes jen tak nevidí!“
„Jaké zvěrstvo – kdo něco tak cenného mohl vyhodit na ulici?“ rozčilovala se žena v klobouku vysokým hlasem.
„Kdyby na ulici,“ odfrkl si ženin společník, „to piano je ze skládky, která tu bývala.“
Třetí pán pokýval hlavou: „Nevěděli, co s ním, a tak se začalo kolem něj stavět město, a to piano tu už zůstalo.“
„Tatí,“ tahal klučík otce za rukáv, „tatí – jaký je rozdíl mezi pianem a klavírem?“
„No –,“ polkl tatínek a zapýřil se, neboť si odpovědí nebyl jist.
A piano hrálo a hrálo ještě hlasitěji, z plných plic; křičelo do okolí, že přes své kuckání, způsobené stářím a ranami osudu, přes svůj nezvratně se blížící konec, je šťastné.
Ó, kéž by ten zájem, kéž by to teplo nikdy neskončily! Kéž by se ten človíček s jeho klávesami už nedokázal rozloučit, anebo kéž by se k němu alespoň vrátil, až se zase rozední. Kéž by si jeho návratem mohlo být jisté! Bálo se na noc jen pomyslet; myslet na ni byl hřích, který se trestá.
Štěstí! Štěstí – to jsou záchvaty kašle linoucí se náměstím, když se ho někdo dotýká, hraje na něj, nechá ho znít; štěstí – to je vrzání pedálů, jež ruší zadrhávající se hru, ne bezchybnou, ne, ale přešťastnou.
I kdyby byla tato hra jeho poslední, i kdyby ho shledali nepoužitelným a na sklonku dne ho hodili do plamenů, alespoň pro tento okamžik bylo piano spokojeno.
