Přihodilo se mi to všechno v den voleb

Přihodilo se mi to všechno v den voleb. Zůstal jsem sám v kanceláři se skleničkou alkoholu a flaškou, která se z ničeho nic během jednoho mrknutí oka vyprázdnila. Nechápal jsem to. Díval jsem se na ni jako na podivného mimozemšťana, který po mně něco chce, a kterému nejsem ale vůbec s to rozumět.

Ležel jsem trupem na stole, zadkem seděl na tvrdé židli; nemohl jsem se hnout, jen dýchat, a marně jsem přemýšlel, jak to všechno mohlo dojít až sem (ačkoli vnímání bylo rozostřeno, tupá bolest za krkem se podobala krtečkovi, kterému někdo vrazil do ruky rýč a hodil mi ho za límec košile). Bylo to k nevíře, čeho všeho jsou kandidáti schopní v zápalu soupeřivosti a – já mám tak děsnou opici! Vypněte někdo den.

Marná sláva – moje příkazy jsou už bezpředmětné.

Kdysi – kdysi by stačil jediný neutrální pohled k oknům a někdo by jej opatřil závěsem, nebo stáhl žaluzie – ano, kdysi jsem býval někdo. Byl bych to býval zařval, kdybych se nebál, že se pozvracím, jen co otevřu ústa. – Kdysi jsem se nepodobal trosce, ale králi.

A dnes…

Dnes – jaký je dnes den? A rok? A kolik je hodin? Vědom si, že nejsem schopen se vzpřímit do polohy sedící, s děsem, jenž se vkrádal při pomyšlení, že se jednou budu muset zvednout a že svůj krk zase ucítím, jsem se tomu okamžiku vzpíral tak dlouho, dokud se mi před očima neroztančil třpytný opar šedavé hmoty ne nepodobné oblakům, jež poslední dobou dost často visela nad mou hlavou, ačkoli ti kolem měli slunečný den.

„Hej, ty tam,“ ozval se někdo.

„Ueheueum,“ odpověděl jsem, že mě to velice mrzí, že se ale nemohu hnout; co si příchozí žádá? Ačkoli – možná mi nebylo tak úplně rozumět. O korekci jsem se nesnažil, když jsem pocítil v krku první vlnu něčeho, co se dralo z mých útrob na – kdysi – můj stůl.

„Slyšíš mě? – Mluvím s tebou!“ ozvalo se znova netrpělivě, a tentokrát jsem – pro dobro nás všech – udržel horní a dolní ret přitištěny k sobě. Prokmitlo se mi myšlenkami, že by přece člověk, jenž mě zná – tykání – měl poznat, že mi není dobře a že se nemohu hnout; že by měl být ohleduplnější. Taky jsem si stačil začít spílat, že se bratříčkuji s idioty.

„Já s tebou mluvím,“ ozvalo se cholericky, a do zorného pole mé na bok otočené hlavy vpochodoval drak. „Tohle je tedy úroveň,“ artikulovala jeho ústa, jež vypadala jako zpotvořená počítačová animace, a mně hlavou problesklo: prosím – chci bílé myši! A následně: Asi mám na mozku nádor. Musím si zajít k doktorovi.

Tomu drakovi se jeho malá šeredná křídla v záři rozsvícené lampičky princeznovsky zatřpytila.

„Tak s tím bych ještě počkal,“ konstatoval nafrněně; z přimhouřených oček prostých dobrotivosti sálalo opovržení rozeného diagnostika na lidské problémy. „A taky bych neobtěžoval tenhle typ doktora. Zkus jako první protialkoholní léčebnu,“ navrhl drak nonšalantně a poté začal pochodovat po stole, kolem prázdné lahve, co na něm stála – přezíravě si ji prohlížel a opovržlivě sklouzl nevyzpytatelnýma očkama lesknoucíma se v té podivně šeré místnosti (ne, příliš světla) o jedné lampičce na mě a můj stav – a potom se zastavil uprostřed stolu a vzhlédl ke stropu. Byl o nehet vyšší než láhev, kterou právě obhlédl, měl gumáky na mohutných zadních končetinách, po nichž chodil vzpřímeně jako člověk. Jeho křídla a hřbet byly odpudivé, pokryté falešnými ostny.

„Aufhlé,“ vypadlo ze mě – na ještěrku trochu nepodařený, myslel jsem, a zdálo se, že mi drak nejen rozumí, nýbrž mnou i do té míry opovrhuje, že mě ani nepoctí tím, aby se urazil.

Jeho tělo bylo šedivé a vyzvraceně zelené, a se svým vzhledem si zřetelně nelámal hlavu.

„Říká anorektik,“ protočil oči a dopadl na krátké přední tlapky; takové dva zakrnělé pahýlky. Nic moc; divil jsem se, že ho unesou, a pak jsem si uštědřil mentální políček, že tomu přisuzuji realistické parametry, když je to zcela evidentně nějaký blud. Začal jsem ten přelud brát vážně ve chvíli, kdy mu z tlamy k mému obličeji vyšlehl plamen. Lekl jsem se, trhl sebou a bolest za krkem se ozvala v tak mučivé vlně, že jsem se víc nepohnul.

Drak zatřepal hlavou a jeho uši, do té doby dvě placky přehlédnutelného kusu masa, zapleskaly a vylinuly ze svých útrob ošklivý, téměř nesnesitelný puch. Chtělo se mi zvracet, ale nemohl jsem.

„Tomuhle říkáš trest?“ zasmál se drak. „To ses spletl, hochu, mnohem větší trest je to, co jsi včera vypil, a až s tebou skončím, nebude tohle nic proti trestu, který nastoupíš. Ale mezi námi,“ a zase přimhouřil ta svá důvěru nevzbuzující očka, „že ses vykašlal i na rodinu a nechal jsi to zajít takhle daleko… nevím, nevím, jestli se kdy polepšíš,“ jeho pochyby, které pronesl hluboce přesvědčeným hlasem, mě neznepokojily.

„Jsi Ďábel?“ zeptal jsem se.

„Čert?“ podivil se on. „Mefisto? Satanáš?“ vyskočil zase na zadní a jeho huba se přeměnila z typicky nevzhledné na tristně karikaturní tvář rádoby děsivého dráčka pro děti – podobal se těm drakům namalovaným někde na krabičkách prskavek nebo na obalu roztomilé nevkusné zpotvořeniny. Otřepal jí – nebyla to působivá přehlídka – a pozvedl hroudy šupin tvořící obočí. „Ne,“ řekl přemýšlivě, „můžeš mě za něj mít, ale nejsem.“

„Jsi má smrt?“

Drak se ušklíbl: „To by sis přál – ale takhle lehké to mít nebudeš.“

„Bluehble,“ řekl jsem.

„Co tě nemá? To bych musel být tvé svědomí, což naštěstí taky nejsem,“ odvětil drak. „A divím se, že jsi to nepoznal – snad nejsem tak špinavý,“ zatřásl křídly. Odpadly z nich třpytky. A já musel zavřít oči proti tomu oslepujícímu víru třpytu. Což nebyl dobrý nápad, seznal jsem, když se kancelář začala houpat. Po smrtelně vyčerpávajícím, dlouhém, předlouhém boji jsem se vzdal a víčka opět z duhovek odstranil. I to slabé světlo vraždilo synapse. Nemám epileptický záchvat?

„Tak znova: takhle – snadné – to – mít – nebudeš.“

„Tak co jsi?“ zeptal jsem se konečně.

Drak si odfrkl. Od vlhkého čumáku mu odletěl sopel a světe, div se, za ním prskl plamínek ohně.

„Hue!“

Drak pozvedl šupiny ve tvaru obočí: „Dávat pozor? Na tebe? Proč bych si měl dávat tu práci?“ dodal líně a najednou se pod ním objevilo křeslo a on se na to křeslo posadil, mohutný ocas-neocas. Překvapivě dlouhé tenké drápy propletl mezi sebou do psychiatricky působící stříšky. „Ať jsem kdokoli,“ řekl drak přesvědčivě, „budeme revidovat tvůj život, tak doufám, že se těšíš,“ prohodil napůl úst a potlačené otrávené spodní tóny dávaly znát drakův názor na zbytečnost a nesmyslnost takového počinu, a jeho vůli v tom všem – jasný nedobrovolný dobrovolník. „Nuže,“ odkašlal si drak, „jsi-li soudný, zpytuj své svědomí,“ jeho hlas se autoritativně prohloubil; očka byla škvírky prozrazující jeho zlomyslnost a škodolibost.

„Nejsi můj zpovědník,“ pronesl jsem rezervovaně.

„Ano, díky bohu nenosím sutanu ani kolárek, a už vůbec ne pektorál,“ protočil drak oči. V tu chvíli mi sutana, kolárek a pektorál nesmírně chyběly.

„Tak – kde začneme?“ zeptal se drak tónem: pusťme se do práce, ať to máme z krku.

Byl jsem ještě vajíčko, co si tak plave v ženském těle, na kilometry vzdálen spermii, co si tak plave v mužském těle –

„Takže můžeme začít tím kandidátem, kterého jsi shodil do bazénu, aby se nemohl účastnit voleb…“ rozhodl drak.

Páni – pomyslel jsem si já – ještě že neví o tom, jehož sekretářku jsem podplácel, a která mému soupeři celý rok před volbami dávala do jídla projímadlo, tudíž v době, kdy mohl proti mně bojovat (a nepochybně by zvítězil), běhal po všemožných vyšetřeních.

„Díky za připomenutí,“ prohodil drak a já se doopravdy vyděsil, že mi snad čte myšlenky.

„Ve skutečnosti část tvé myšlenky jsem, čemuž bys nerozuměl, takže ti – vřele – doporučuji začít s touhle očistou raději dřív než později, protože se obávám, že si brzy přerušíš přívod krve, kyslíku a další vycpávky, která ti do té tvé i tak prázdné kebule obvykle proudí, čímž nenávratně poškodíš svůj již dosti zhuntovaný život. Ovšem – volba je na tobě, já být jen poradní hlas,“ drak ukázal obě dlaně na důkaz vzdání se a pak vytáhl z podrážky gumáku pilník, po kterémžto úkonu si začal hoblovat své nevzhledně dlouhé pařáty do pěkně ostré špičky.

„Promiň, ale být na místě těch kandidátů, co jsou dnes u voleb, zničím tě dřív a absolutně,“ přisadil si drak, když jsem se neměl k projevu, a mě popadl neuvěřitelný vztek, jak můžu sám se sebou takhle jednat?!

„Asi si sám sebe nevážíš,“ prohodil drak konverzačním tónem.

Sklapni už! – a příšerně mě rozbolela hlava.

„Děláš si to sám,“ uvědomil mě drak za doprovodu pichlavého pohledu, načež následovalo zahloubané ticho, u něhož se mi ulevilo, že to drak vzdal, aby se znovu ozvalo téměř upřímně zvědavě: „A co to bylo potom?“

Kdy zase potom?

„No však víš,“ prohodil drak rozšafně, „s tou sekretářkou. Nany? Nancy? Nánou?“

„Naďa,“ usykl jsem.

„Ty jsi nenapravitelný!“ vyprskl nevěřícně drak, přestal si brousit nehty a nedovyvinutými dlaněmi přenesl váhu trupu na opěrky, aby se z pohodlné opřené pozice mohl naklonit ke mně. „Pořád si ji pamatuješ, i když ti vzala roha spolu s tvou peněženkou, obrazem, manželčiným diamantovým náhrdelníkem a tím Los Amigos šoférem? Vážně?! I když tvé ženě poslala fotky vás dvou a barvitý popis doporučeným dopisem?“

A co mám dělat? Z hlavy si ji těžko vymažu.

„Nekňučet – pro začátek,“ ucedil drak znechuceně, se zasyčením a odporem se odtáhl a spíš pro sebe si dodal, „jsi tak k politování, až mě z tebe bolí hlava. A to jsem nepil.“

V tu chvíli bych se mu pomstil další bednou piva. Nebo vodky, kdyby mě to nezabilo.

„Tak to mám štěstí, že si svého mizerného života pořád tak vážíš, co?“ zeptal se drak uštěpačně a jeho počítačová tlama zívla v předstíraném nezájmu. Ať to byl jakýkoli blud a já byl sebevětší blázen, ten drak vším, čím byl, působil nepříjemně a vzbuzoval v mém těle nepříjemné odezvy; působil na mě jaksi cize – na to, že to byla součást mě.

„Součást tebe,“ promluvil drak otráveně, „kterou jsi odvrhl a odcizil sis ji, tak se nediv, že necítíš tu pupeční šňůru, která nás spojuje a tepe energií, chlapče – jsme si doslova a do písmene podobní,“ načež následovala vulgárně sladká, odpudivá grimasa.

Neříkej mi chlapče – nenávidím to.

„Nemáš nárok nenávidět. Cokoli.“

Tím méně sebe, odsekl jsem, a myslel si, jak jsem na draka vyzrál; vždyť proto tu byl, ne? Abych se začal za všechno zlé, co jsem způsobil, nenávidět.

Drak však s výsměchem otočil: „Jdi ty – vždyť ani nevíš, co je to nenávist, na to jsi příliš velký maminčin chlapeček.“

Je mi jedno, že jsi přelud – zabiju tě! Jen co mě někdo zprostí té tíhy za krkem.

„Proč mám takový pocit, že to nebereš vážně?“ povzdechl si drak.

Asi že neberu, protočil jsem oči. Nebo alespoň… úmysl v tom byl.

Drakova hlava sebou najednou začala třást; posléze celé jeho tělo a duhovky – dva nepříjemné černé korále – se vyvrátily a zanechaly po sobě jen bělmo protkané rudými stuhami žil. Efektní podívaná, pomyslel jsem si posměšně, až dokud drakova tvář nenabyla nevypověditelné barvy – kdyby byla dívčí, hádal bych, že zbledla i zčervenala zároveň, než dostala zelený přídech nevolnosti – načež vzplála. Drakova nemilá tvář a plameny, jež prskaly pálící ohníčky až před tu mou, se slily v jedno a přetavily se v podobu obličeje. Obličejíčku. Hrůzné grimasy.

V ten moment, kdy mi to došlo, přestalo existovat drakovo ohyzdné tělo, i kancelář, i stůl a ztuhlý krk, opice nebo stav, v němž je člověk nasáklý alkoholem a topí se, přestalo tlouct i to zpropadené srdce. Všechno podružné na zemi i v pekle, jež mě čeká, neexistovalo – tváří v tvář mému děcku, které se nenarodilo, protože já byl zaneprázdněný.

Takhle to chodí. Přivedou nás na svět lidé, které se učíme chápat, které milujeme, na nichž jsme absolutně závislí, kteří nás štvou, které respektujeme… pak odejdou a na jejich místo přijdou nové bytosti, které se učíme znát a chápat a respektovat a rozvíjet a milovat, přitom jsou to pro nás úplní cizinci, nevyzpytatelné bytosti, sázka do loterie, pravděpodobnost, velká kombinatorická záhada, bytosti, z kterých se může vyklubat prakticky cokoli, a které učíme nás – nás-vychovatele i nás-svět – chápat a milovat a respektovat a provádíme je světem do stejného neznáma (a stejným neznámem), do něhož jsme přišli my (tak jako do něj přišli průvodci naši), a pak je podrazíme stejně, jako podrazili naši průvodci nás – opustíme je.

Někdy ale není koho poznamenat a koho opustit. Někdy není koho podrazit.

Protože nás ve zradě předstihnou i naši svěřenci.

Človíček.

Neviňátko.

Nemazleňátko.

Zklamal jsem. Byl jsem zaneprázdněný a mé nemazleňátko na svět nepřišlo a byl to začátek mých problémů, konec, prostředek? Nevím. Kdysi jsem dával vinu jí, a sobě a tomu děcku. Všemu a ničemu. A kdyby se mě zeptali, byl by tohle problém, který bych označil za klíčový a dal bych mu nálepku „spouštěč“.

Člověk nikdy nemá jeden problém, má jich myriády. Na jeden si ale obvykle ustřihne víc než na další a myslí, že spasí – svůj – svět, když se střese jenom toho jednoho.

Před očima se mi ještě míhaly dětské hračky a chuť léta, když mi bylo pět. Už mě nic na zemi nebylo s to přivést zpátky k plné soustředěnosti na drakova slova a k mému pohrdání. Vzlykl jsem. Alespoň jsem měl pocit, že ano, to že jsem udělal. S obrazem, který však nebyl víc, nebyl už před mýma očima a jejž má mysl snaživě a rychle smazávala z vědomí, neboť vzpomínka to byla bolestná, bolestnější vina, s tím obrazem, který nebyl, a se vzlykem, v nějž jsem věřil, ale k němuž nebyl důkaz než můj pocit, nastal proces opětovného a rychlého zapomínání.

Protože tak to chodí.

Sváděli mě. Sváděli mě všichni čerti. Pokoušelo mě všechno, co bylo normální, a byl to boj, a já odolal, a já se mu vysmál a všechno vzdal.

Zase se dožít něčeho takového? Děkuju, já už nechci…

Nenávidím se za to, že jsem se díval do zrcadla, a zrcadlo mi lhalo. V tom je to nejhorší – lhalo mi ve všem, i když se o něm tvrdí opak.

„Víš, co vidím já?“ zeptal se drak. Zhodnotil situaci, odfrkl si, přimhouřil oči: „Nevíš, jistě že ne. Vidím na kost vychrtlého ubožáka, nepřítele sebe sama. Jestli je to poselství, které jsi chtěl světu přinést, politiku, pak se ti to povedlo.“

K čertu se světem.

Stalo se v den voleb, že jsem byl naprosto sám…

„Vidím, že mě přestáváš poslouchat – takže já budu mluvit a mluvit…“

Přišel jsem na to, že to, čeho jsme schopni, se učíme…

„­…a mluvit a mluvit…“

…to, čím deformujeme svá pokolení, se učíme.

„…dokud mě nezačneš zase vnímat –“

A tak, ač svým genetickým buňkám způsobíme škodu až poté, co jsme se „reprodukovali“ a na náš plod by toto „učení“ nemělo mít vliv, tak vlastně má, neboť tento nový plod – při pozorování činností dospělých – třeba neví, že tím může ohrozit svůj plod, nechá si vytetovat motýla ještě před tím, než se reprodukuje, a genetická buňka tohoto plodu se stane nositelem genetické vady, která se za stovky a tisíc let projeví reakcí – třeba tím, že potomek plodu nebude mít rameno. Anebo tím, že nebude mít víčko, protože si jeho praprababička nechala vytetovat oční linky. Jak ke genetické mutaci ten nebožák přijde? – Takhle. Ačkoli tou dobou by v tomto případě mělo nastat tolik problémů, že nějaké upadlé či nevyvinuté víčko bude jen směšná banalita. Ale stejně – zkuste si nemít víčko. A co bylo na vině, že k té mutaci potomek plodu přišel? Učení. Dítě něco vidělo, v dospělosti toto chování zopakovalo, ale v nevhodném pořadí, v nevhodnou dobu – příliš brzy. Tak se učení přelilo v genetický kód.

Mohlo by to tak být… co my víme?

Učení se je to nejchytřejší a zároveň nejzhoubnější, co lidské plémě vynalezlo.

A tak si říkám – kdo začal chlastat u mě v rodu, kdo z nich naučil své děti svodům bouchajících zátek a špičkování se a neumdlévajícímu cviku ve zdvořilostech vůči sukním a taktickému přátelství k partnerům v boji, že mě to dostalo až sem? Kdo z mých předků přišel na to, že se dá podvádět? Zahýbat? Proč zrovna u mě kombinace všeho? Kdo byl tak velký hlupák, že mi to předal? A jak? A jak se tomu dá vyvarovat? – Protože od rodičů jsem tenhle vzor doopravdy nepřebral, a tak si zkrátka neumím vysvětlit–

„A mluvit a mluvit a mluvit…“

Lup. – To je ten nenápadný zvuk, když se něco zlomí, že přestane stačit předstírat, že se nic neděje, a rozum taktně, tiše a mlčky ukročí stranou, aby jej navštívili anarchie a šílenství. Není to tlak, není to ani násilí – je to jen pocit, že:

– se to nedá vydržet: Chci dostat druhou šanci! Chci neznat divoké bezvýznamné večírky a nudu. Chci za Ní nevyjet, chci nepocítit zrychlený tep a motýlí tlak na rtu, a kouzlo svodů, chci ji nikdy nepotkat, chci se zdržet doma, zaspat, neotevřít oči, ignorovat budík. Chci dojít k poštovní schránce dřív. Chci neodejít, chci, chci zůstat se svou ženou – v ten den, v ten moment, bez výčitek, bez zlosti, bez tahu ven, bez obviňování, že jsem zdržován, chci, aby v tom hrobě ležely mé ambice, aby se nikdy, nikdy, nikdy neprobudily, chci nudu, chci všední dny, chci závaží rozumu – v každé kapse jedno a kapes milion po celém těle, chci svou ženu a chci své dítě – chci je zpět, já to chci všechno zpátky! –

„…a mluvit a mluvit a mluvit a mluvit a –“

„Tak dost!“ vzkypěl ve mně vztek a já se vzmohl na to se konečně odrazit od stolu.

Drak se na mě zadíval pohledem: A co bude teď? „Víš… klidně mi to nevěř, ale dnes bys stál po boku svých soupeřů, kdybys celý život neusiloval o to někoho naštvat – nejlépe všechny.“

Co je mi po nich? Co je mi po tobě? Co je mi po všem tomhle?

Drak si mě prohlížel. „Tobě je jedno, co se děje tam venku, viď?“ zeptal se s pitvorným soucitem.

Ano, je.

„Prozradím ti objev tisíciletí,“ protáhl drak spikleneckým šeptem, jenž spiklenectví parodoval, a zatřepal ušima. Staly se z nich digikostičky, následně šmouha a pak konečně zase uši, „nemusím se ti líbit – ani jsem nebyl stvořen k tomu, abych se líbil,“ a drak pohrdavě mlaskl, „a přesto se ke mně můžeš chovat zdvořile,“ protáhl ironicky a na další nádech dodal jízlivě, „dokonce se k tobě ani nemusím chovat zdvořile a slušně, aby ses ke mně choval zdvořile, slušně a uctivě ty. Teorie oko za oko je dávno překonaná, pročti si dějepisnou knížku,“ povzdechl drak znuděně a protočil oči.

A souvislost?

Drak shovívavě vzdychl; z levé nosní dírky mu šlehl plamen; zašvidral k pravé, frkl trochu víc; vyšlehl trochu větší plamen, avšak drak se zatvářil spokojeně.

„Jedno souvisí s druhým,“ utrousil. „Pokud to nevíš, není divu, že ses propracoval až sem,“ máchl rukou směrem k tomuto absolutnímu úpadku lidské existence. „Nemáš vychování, je ti jedno, koho potopíš, pokud ti nemůže být k užitku. Je ti jedno, koho raníš, a je ti jedno, koho tvá rozhodnutí stáhnou ke dnu. Pokud se neubráníš své chorobné lhostejnosti k druhým, nemyslíš, že by bylo jen spravedlivé a analogické, aby ti bylo jedno, co se stane lidem tobě blízkým? Protože víš – což říkám nezaujatě z pohledu pozorovatele – přesně tenhle tvůj přístup, který uplatňuješ na ty venku, zničil ty u tebe doma. Mně jen přijde směšné, že se pak něco stane a ty natahuješ a hrozně se divíš, že ti byly sebrány tvoje hračky, zatímco ses nedíval – abhůů,“ drakova grimasa, když karikoval pláč, byla na pohled bezprecedentně odpudivá.

Tak jaký je tvůj plán? Přiměješ mě litovat? – přerušil jsem jeho hru.

„Můj plán je, aby až pod nohama ucítíš zem, poté, co tě shodím ze srázu, byla ta zem začátkem té správné cesty. A doufám, že si při tom zpřelámeš každičkou kost v těle, hochu, nejen jako odplatu a sebemrskačství za to, co jsi způsobil jiným, ale hlavně proto, že nový zrod musí být událost, o které je slyšet, která je vidět a hlavně – kterou budeš cítit. Jinak by poučení mělo pramalou váhu,“ odmlčel se, pak lakonicky dodal: „Aspoň pro tebe.“

„Svatá prostoto – jsi tak ošklivý, až se mi z tebe chce zvracet.“

„Musím přiznat, že až teď chápu, jak to děláš, že zaměstnáváš své nejhlubší myšlenky jen sám sebou, což se projevuje tou nejupřímnější sebelítostí. Necítíš se frustrovaně, když spotřebováváš veškerou svou energii na to, abys zakamufloval sám před sebou, že právě sklízíš plody vlastnoručně zasazeného stromu?“ zeptal se nevinně lehkým tónem drak. Třikrát významně zamrkal. Nemělo to ten efekt – bez řas. „À propos, zvracet se ti chce kvůli tomu lihu, přejdu tedy s klidem, že se opět snažíš shodit vinu na druhé. Víš, upřímně se sám sebe ptám, zda ti ještě dochází, že říct mi tohle mohlo ranit mé city – které nevlastním stejně důsledně jako ty – a tudíž tento tvůj projev nereprezentuje zdvořilost ani úctu, kterou máš začít svému okolí prokazovat. Ptám se, zda to víš, anebo zda jsi už tak daleko, že urážíš jaksi automaticky a zcela neúmyslně. Jak to máš?“ přimhouřil drak podezřívavě oči a provokativně čekal.

Nemám na tebe náladu, prskl jsem v duchu.

„Kdo by měl náladu na sebezpytování, viď?“ ušklíbl se drak.

Jsi grafická zpotvořenina v mé hlavě – vypadni.

A drak vyskočil a naklonil se ke mně a pošeptal mi: „Víš doufám, že tvá ztráta nebyla v porovnání s tou její nic? Pomyslel jsi na tohle, zatímco si plaveš v sebelítosti?“

Pode mnou zmizela zem a já se propadal, protože to na tom všem ublížilo nejvíc mně. Její bolest, která byla tak nesnesitelně upřímnější, než ta má.

„Teďtě snad konečně začne zajímat, že volby právě začaly,“ teprve nyní sluneční světlo vtrhlo do místnosti, když drak roztáhl žaluzie, odtáhl závěsy i záclony. A tam, za okny mé – kdysi – kanceláře se strhl skutečný boj. A já se díval. Já to pozoroval. Pozoroval jsem to jako v tranzu, protože –

Vím, kam to bude směřovat; vím, že budou chtít zavést jedno takové malé, špinavé, zlé zvěrstvo – že se jim to povede, protože na jeho prosazení mají páky – a že jsem tomu mohl zabránit, mohl jsem, ale teď už je příliš pozdě, protože jsem se nechal odstavit.

Má vina vychází z nepřetržitých omylů. Jejich z úmyslu. A přece – není to šňůra omylů, která se nakonec zakucká a zakopne, spadne pod jeden velký zlý úmysl? Připravena o možnosti vlastní neschopností? Není šňůra omylů, nasázených jako perly vedle sebe to, co dláždí cestu k opravdovému problému? A potom pod ním, tím palácem pekel, staví chodník a nechá po sobě šlapat?

Jak se jim ale vyhnout?

Vím, že jsem ve své funkci nebyl ideální. Ale stejně tak vím, že oni… budou horší.

A drak se sklonil nad mé ucho a pravil: „Tvůj život, a život tvé rodiny, a život toho děcka nebo manželky… všechny ty malé problémy tě měly jen připravit. Co myslíš – obstál jsi ve zkoušce?“ Drakův pohled se stal poprvé za celou tu dobu hlubokým a intenzivním. „Za tohle jsi přebral odpovědnost. Kdysi– vzpomínáš? Přísahal jsi. A oni čekají, kdy své přísaze dostojíš. Vždy budou čekat. Vždy někdo čeká,“ byla tam tisícovka hlav; drakova slova obsahovala širší publikum – já vím. „Vše, co se ti nezdaří, dopadne na jejich hlavu –“

„Já už jsem –“ skončil.

„Ani jsi nezačal,“ opravil mě.

Jsem vyřízený.

„Ano, to jsi,“ přitakal drak.

Je ještě něco, co se zachránit dá?, musel jsem se zeptat sám sebe.

S trochou štěstí ty, odvětil drak.

Bylo to v den voleb. Opustili mě všichni, které jsem opustil já, a já si poprvé za ty desítky let uvědomil, že jsem to já, kdo nesmí opustit lid.