Článek
Bylo léto. Otevřela oči. Běžela. Pod nohama jí ubíhala kdysi polní cesta, na niž někdo nasypal kameny, na něž – patrně za lepších finančních časů v této bohem zapomenuté průrvě mezi městem a liduprázdnem – někdo nalil asfalt, jenž pod náporem těžkých vozidel, které sem měly přístup zapovězen, nevydržel a rozdrolil se. Teď běžcům jako ona házel klacky pod nohy. Cesta od hřbitova stoupala. Po cestě se rozkládala údolí, vysoké domy v dálce, pole a opuštěný přívěs, buňky, tu a tam auto, které patřilo majiteli pole. Snad. S úsměvem seznala, že běžkyni se psem opět poznává, a jak běžela výš, míjeli ji chodec a žena na kole. Pak chvíli běžela sama, dech se krátil, nohy začaly bolet a píchat v boku, slunce stínil shluk stromů. Měla pocit, že zahlédla dalšího kolaře, ale ten se jí na jednom širším místě ztratil z dohledu. Sevřela čelisti a běžela dál.
Vykládá se spousta roztodivných historek, pověr je celá řada, provází vesnice, nevyhýbají se městům… nejsou to příjemné historky. Ani jedna z nich. Slouží pro pobavení a pro zvýšení napětí mezi znuděnými paničkami v domácnosti, a žel, šíří je i muži. Mají jedno společné: Nikdo neví, kolik je na nich pravdy.
I tady se začala jedna šířit. Nedávno poblíž města nějakou holku znásilnili. Oficiálně se to tutlalo. Kuloár však zapracoval. A někteří sdílní příslušníci policie, hodní mladí hoši.
Zaposlouchala se a zadívala do neproniknutelně vysoké trávy a do stromů a do polí, z nichž nic neviděla. Buňky se ztrácely, branky a auta u nich zaparkovaná taky. Slyšela příliš šustění.
Vynořil se před ní další běžec v neonově oranžovém triku či vestě; nedívala se po něm, nechtěla, aby někdo očumoval ji, a nechtěla, aby se dotyčný cítil trapně.
„Ahoj!“ zvolal muž, kterého rozhodně nepoznala, měla-li. Ohlédla se a zavolala za ním: „Dobrý den!“ překvapená, potěšená – takhle se běžci zdraví běžně?
Nevadilo jí, že už neodpověděl, asi měl taky dost. A to běžel z kopce a ona měla před sebou ještě pěkný kus cesty!
Konečně se vynořila z nepřehledného zákrutu, kde se mezi shlukem stromů ozývali ptáci, šustění, když zvířátka od cesty utíkala, a kde se výrazně odráželo její funění. Všechno bylo tak vzdálené. Viděla zdálky osídlení kopců, přirozené smyčky přírody, tvárnost povrchu. Bylo-li to možné, cesta se jen zhoršovala. Vběhla do úseku, který jí voněl po nějakém jídle. Jako sytá vůně, jako když se v kuchyni vaří něco pevného, pevného, dobrého a nezdravého. Byla to trochu omamná vůně.
Po cestě se k ní skláněly rudé hlavy vlčích máků a fialová a růžová, sytá barva další plevele, kterou neznala. Neholdovala holtikultuře, vlastně byla pravý opak kytkomila, vlastně měla kytky ráda, ale ještě ji nenadchly tolik, aby se jejich poznáváním začala zabývat.
Divokých krásek bylo po cestě jako šafránu, jen to ji zaujalo.
Přemýšlela o své dyspepsii. Přemítala o povrchnosti a nerozhodnosti mužů, přemítala o ženách, které jim povrchnost umožňují, a ještě je těší, jsou-li jejím středem, přemítala nad tím, že kdyby se každý míň soustředil na to, co o něm říká soused a jak před ostatními vypadá, měl by každý víc času něco doopravdy udělat. Přemítala, jak vypadá, když má už teď propocené ohyby loktů na mikině, a jak bude vypadat, až seběhne dolů a proběhne řádkou starých domů a nových domů, kde číhá pomlouvačná baba, která ji hned zkritizuje, kolik přibrala, přemítala, jak unese, až přestane s tímhle svým pokusem, sekne s během a definitivně přibere; až si ji vezmou na paškál a pěkně šťavnatě ji pomluví – jak to snese? Přemýšlela o své diplomové práci, s níž se jí pořád nechtělo začínat. A nad šéfovou.
Přiběhla k rozhledně, která před ní znenadání vyrostla, i když se po cestě tu a tam její vysoká postava nechala tušit, v přehledných úsecích cesty, a zabočila vpravo. Ještě kousek poběží a pak se vrátí – měla by ještě příliš minut, které musí strávit během, kdyby se už teď otočila a –
Tak jo, otočila se a uviděla rozhlednu z jiné strany, než ji byla zvyklá vídat. Pod rozhlednou stála tmavá budka, stlučený malý baráček. Někde tam je brána ke schodům na rozhlednu, a na té bráně stojí nápis, aby nikdo nahoru nelozil, pokud nejsou návštěvní hodiny. Nebylo divu. Ten, kdo by spadl, by se jistě zabil. Takže žádné hlouposti a pošťuchování. – Byla to vysoká kráska. A rozhled i bez zdolání otevřených točitých schodů byl kouzelný.
Mohl člověk, který tu holku na schodech znásilnil, nocovat tady? Jaká je pravděpodobnost, že se ukryl ve městě, místo aby utekl? Mohl být hlídač rozhledny tím násilníkem? Znají policisté tváře všech lidí, které město pro tyto a podobné služby zaměstnává? Pokud ne, měli by. Mohli by alespoň vyloučit část obyvatel, nemuseli by se obávat, nemuselo by se pak toho tolik řešit, kdyby věděli, že mají na odlehlých místech, jako bylo toto, spolehlivé lidi, a ne úchyly. Hned by je mohli vyloučit.
Ovšem… kdo to pozná, jestli člověk je, nebo ne?
Na ukazateli, kterého si právě všimla, stálo, kde se co nachází. Překvapilo ji to. Vlastně jí nikdy nedošlo, že ta rovná cesta by mohla někam vést, něco spojovat, a že to něco, po čem se silnicí dostane za takovou dobu, může být přes staré dobré polní cesty, co by kamenem dohodil. Musí se zeptat své kamarádky, zda z té vesnice, v níž mimochodem bydlela její babička, někdy na rozhlednu šla. Mohly by se tam setkat. Bylo by to takové romantické, ve stylu vesnickém. A ona byla pravá Vesničanka. Prý se za to už ani nestydí.
Tenhle ukazatel byl další důkaz, že její slavné předměstí je vlastně jen další obyčejná zastavená vesnice. Její konec kdysi označoval hřbitov, jesle všech mrtvých těl; jejich rozkládající se, kdysi životodárné tekutiny byly po každém dešti spláchnuty k pod ním ležícím zahrádkám, i k té její. žít pod hřbitovem zdaleka nebylo tak vzrušující, jak by si bývala myslela. I jako malá žila pod hřbitovem a ani jí to nepřišlo, když sledovala horory.
Dnes se začalo stavět i za hřbitovem. Rozlezlá civilizace! Na druhou stranu – pozorovat jen kopce, a na nich nic? Žádné věžičky, žádné vysoké budovy? Byla ještě příliš městská, než aby ji tohle nadchlo, ačkoli před pár lety by nedocenila ani tyhle kopce. Lepší se.
Sbíhala dolů. Do čela a temene ji pálilo slunce. Temní motýli se proháněli okolo kytek a na cestě ležela zčernalá žába, pro ni původně suchý list. Při kraji, který byl vykousnutý a schovaný za porostem a stromy, v místech, kde zaručeně ničí pole nebylo, parkovalo auto. Měla matný dojem, že když běžela nahoru, nějaké hlasy slyšela. Teď bylo ticho. Trochu zrychlila. Co kdyby oni byli ten násilník?
Odtrhla pohled od svažujících se kopců a podívala se ke kraji. Nejprve uslyšela šustění, poté zahlédla, jak se stébla trávy esovitě ohýbají. Hadi! Do háje. Měla za to, že kromě divokých zajíců a všeho, co se na rostlinách uživí, tady už žádní hadi nejsou. Tak to se spletla.
Zrychlila. Zrychlila a podívala se na čas. Měla ho ještě příliš. Dobrou minutu běžela z kopce a přemlouvala se otočit, a ještě si nějaký čas získat. Pořád si říkala – až tam bude taková ta lepší cesta, až tam nebudou ty podkluzující kameny, až bude za tou vysokou bránou v polovině cesty, kdyby umořením padla.
Nakonec se otočila, a ještě kus vzhůru vyběhla, a pak ji to přestalo bavit, otočila se a zase frrr z kopce.
Pohled jí kmitl do dálky. Zahlédla naproti sobě postavu s kočárkem; bílým, historickým kočárkem, snad z devatenáctého století. Zaujal ji. Potáhla nosem a oči jí opět spadly k zemi, a než je zase zvedla k osobě, nebyl tam kočárek ani ona.
Popoběhla v případě, že by stáli v širší části cesty, na kterou přes stromy neviděla; ona běžela a oni šli do kopce, nemohli se jí přece ztratit!? Po kočárku a člověku však nebylo vidu ani slechu. Tlačil jej muž, nebo žena?
Nevěděla, měla jen mrazivý pocit v zádech, pocit, že ji někdo sleduje, že běží podél ní a schovává se za houštím. Jako by jí měl z té temnoty za ní každou chvíli někdo skočit za krk a začít ji škrtit, jako by ji měla pozřít velká temná obluda a nikdy ji nevyplivnout zpět, na světlo tohoto světa. Ten pocit byl intenzivnější a intenzivnější; ne že by ho neměla, když běžela nahoru, ale úleva z toho, že běží z kopce, začala ustupovat provinilosti z toho, že vběhla tam, kde neměla podle vždy přítomné rady rodičů co dělat. Ne že by s nimi nesouhlasila, jen se jí nechtělo platit za fitko, neměla kolem sebe při této ponižující činnosti ráda lidi a parkety doma byly už nenapravitelně zničeny.
Sluce překryly mraky. Někde v dálce uslyšela dunění hromu. Vítr se zvedl.
Doprostřed cesty se posadil havran.
Stěží se zastavila. Dala si ruce v bok a snažila se vyrovnat dech a zbavit se zalehlosti v uších. Oči ve tvaru korálku ji přitom celou dobu pozorovaly. Pták s peřím vyleštěného obsidiánu dvakrát kývl hlavou a zakrákal. Trhla sebou. Vítr mu cuchal křídla, pták však sveřepě stál na místě a nepohnul se; kdykoli se odhodlala obejít ho a jít dál, ji přikoval na místě svým pohledem.
Ozvalo se druhé zakrákání. Trhla hlavou. Ona i pták stojící na zemi se ohlédli za zvukem. V koruně stromu, na jedné v půli prasklé větvi seděl druhý havran.
Krá, zařval šíleně, a ona se vzpamatovala a rozběhla se domů. Gag, slyšela odpovědět prvního havrana. A potom celou cestu cítila v zátylku nepříjemný zvířecí pohled dvou párů malých, podivně posazených oček.
Večer na událost zapomněla; splynula s tmou a nocí, vlisovala se do stínu, když se odličovala v odrazu velkého zrcadla. Byl to náročný den. Čekala na zprávu od manžela, který odjel na výlet. Celý dům byl prázdný.
Přešlápla z nohy na nohu. Dveře v zrcadle se pohnuly. Cože? Už je doma? Otočila se polekaně a s hrůzou ke dveřím, když ji docházelo, že by těmito stejně vejít nemohl. Neměl od nich ani klíče.
Dveře byly zavřeny. Oddechla si a zavrtěla nad sebou hlavou.
Podívala se znova do zrcadla a zhluboka se nadechla. Tak fajn – to se jí jen něco zdálo a asi u toho odličování trochu zaspala. Protáhla si krk, zavřela oči – a pak že sluchové halucinace jsou častější.
Nedalo jí to. Rychle oči otevřela a znova se podívala na dveře. Stále byly pevně zavřeny, za nimi spal nahluchlý pes a nebyla šance, že by se sem někdo dostal tak, aby neslyšela zámek.
Otočila se zpátky k zrcadlu, uklidněná. Ušklíbla se na sebe. Půjde si raději lehnout.
Ráno vyšla z domu. Soused, kutil od přírody, nechal na její příjezdové cestě zase nářadí. Bylo to podivně tvarované kladivo, kam až se ona v nářadí vyznala. Vytáhla z kabelky lepicí papírek a napsala sousedce vzkaz, aby si to kladivo její manžel zase hezky uklidil. Neklepala na ni, určitě ještě spí. Otočila se od sousedčiných dveří a přešla znova po vlastní příjezdové cestě. Bylo to zvláštní kladivo s podivným tvarem – jak s ním mohl někdo něco zatlouct? Vypadalo staře. Že by soused něco štípl v historickém muzeu?, pomyslela si pobaveně a sklonila se nad něj.
Nápis na kladivu byl špatně čitelný. Mjo – Mjolni – Mjolnir? Ne, Mjölnir. Divná značka. Myslela si, že dnes se už nářadí prodává jen pod stupidními názvy jako čumáček, nebo se pojmenují anglicky, aby to znělo patřičně světoborně. Ale co, třeba je tohle chlapům úplně jedno.
Z kanceláře, po uspěchaném dni, zamířila přímo do obchodu. Byl podivně klidný a chladný. Nepotkala se tam s nikým, jen s ženou postávající u bedny s rohlíky. Byla zvláštně krásná a její úsměv byl neskonale chladný a jedna půlka jejího těla byla zahalena od vlasů po paty. Chuděrka, pomyslela si, asi je popálená.
Když ji míjela, tlačíc před sebou vozíkem, na zemi pod ženu v bílém, z míst, kde byla zahalena, dopadl na zem červ. Aniž si ještě rozmyslela, co si o tom myslet, taktně odvrátila zrak a předstírala, že si ničeho nevšimla; zabočila do vedlejší uličky a její předchozí myšlenky se rozprchly, když její smysly udeřil hluk a shon hordy lidí proplétajících se uličkami a odstrkujících vozík jeden druhému.
Tu frontu, tu si taky musela poctivě odstát, i když jí nebylo jasné, odkud se v téměř mrtvém obchodě všichni vzali.
Nákup naházela do firemního auta a vozík uklidila na místo. Stále se jí zdálo, že ji někdo sleduje. Za roh velké budovy supermarketu viděla zabočit osobu s kočárkem. Na moment zapomněla dýchat – byl to stejný kočárek jako ten, který zahlédla včera při běhu.
„Promiňte,“ drcl do ní netrpělivý stařík a ona se pohnula z místa a rozrušeně usedla za volant. Nastartovala. Zdechl jí motor. Podívala se do zpětného zrcátka a nastartovala znova, úkosem překontrolovala znova roh budovy, kde kočárek zmizel.
Něco se jí nezdálo. Rychle dupla na brzdu, když se před jejím autem zničehonic objevil muž, který do ní u vozíků vrazil.
„Dávej přece pozor, nádhero,“ utrhl se na ni nerudně a mávl rukou k nebesům, jako by si říkal ti ztřeštění, bezohlední mladí, a chtěl, aby bylo zřejmé, co si myslí.
Vymotala se z parkoviště. Uháněla silnicí k okruhu, odbočila na prvním výjezdu. Zrychlovala. Bude nanejvýš dobré, pokud se dostane rychle domů, kde bude méně nebezpečná okolí.
Pod sedadlo jí vypadla termoska s kávou a kutálela se po podlaze auta. Neshýbla se pro ni; i když ji znervózňovala ještě víc, nehodlala riskovat.
Zastavila až na semaforu. Otevřela okýnko a nadechla se vzduchu, z něhož se jí chtělo zvracet. Byl prosycený pachem výfukových plynů. Od mala neměla ten zápach ráda. Dělalo se jí z něj špatně, ale pořád lepší tahle nevolnost, než potit se tady a zalknout se nedýchatelným teplem.
Venku aspoň pofukovalo.
Otočila hlavou; něco v periferním vidění ji obtěžovalo. Byl to blikající neonový nápis, který hlásal Elvidni – bar. Místní klub potěšení získal nový majitel; dal mu nový název a novou fasádu, a pokud věděla, tak přistavěl dveře z druhé strany budovy. Aby se scenérií pravidelných návštěvníků pokochal vždy jiný okruh drben.
Zatroubili na ni. Byla zelená. Rozjela se a na příští křižovatce k nemocnici zabočila. Projela kolem ní, míjela ji a konečně vyjela z obce. Jela, hroužila se do cesty mezi poli, pole nechávala za sebou – kolik mrtvol a mrtvolek asi hnojí ty rostlinky?; strašák v tmavé otrhané mikině a se slamákem stál na stráži. Pozvolna zrychlovala, dokud se neobjevilo první omezení rychlosti.
Zahlédla u zastávky osobu přecházející přes přechod. Ani si ji moc neprohlížela a rovnou začala zpomalo –
Nešlo to.
Sešlápla pedál prudce znova a – nepohnul se! Orosila se. Vzhlédla. Vnímala zpomaleně a ostře.
Láhev! Nesebrala z podlahy tu lahev, která se musela dostat pod pedály.
Najednou ji osvítil spásný nápad.
Shlédla, strčila pod pedály nohu a vztekle odtamtud láhev odkopla, dupla na brzdu znova, v představách detailní obrázek rozmašírovaného kočárku…
Kočárek!
Znova, s vytřeštěnýma očima, se podívala před sebe a kapka potu jí stekla po spánku.
Auto zastavilo. Všechny věci letěly dopředu. Na přechodu stála ona osoba, kočárek a její auto, centimetr od něj.
Vzhlédla k osobě. Tvář bytosti byla tak blízko její, že na sebe museli perfektně vidět, přitom nedovedla ani rozeznat… byl to muž, či žena? A je to vůbec… člověk? Nevěděla. Obrovské jiskrné oči s popraskanými kapilárami příliš poutaly její pozornost. Oči a zdvižená dlaň. Stůj, říkaly. A ona stála. Dívala se. Uklidněná. Soustředěná. Přitahovaná. Vytržená. Vše ostatní bylo v mlze; roztěkané dění na silnici zaujalo jen okraj jejího vědomí.
Někdo za ní zatroubil. Bylo jí to jedno.
Přes slunce se mihl stín a za ním druhý. Dopadly hrbolatě na její kapotu.
Krá.
Havrani odlétali.
