Článek
To je krásně na světě
Všude samý smrad a špína. Ale těm boháčům, těm boháčům se to musí podat jako pohádka, musí se jim brnknout na city; musí spustit tklivá hudba za doprovodu dojemných obrázků ušmudlaných holčiček, jež vypadají jako brečící panenky, holčiček, které opouštějí své rodiny. – potáhl kalhoty i sopel v nose – Musí se jim nastínit dramatický hurikán, zmazané obličeje, bordel na ulici, zatímco sedí rozvalení za svými televizními obrazovkami nebo zhroucení v židlích, s bulvami přilepenými na monitory svých počítačů – které by jen tak mimochodem taky neexistovaly bez válek v Kongu a opravdových hrůz pro nějaké pitomé prďavé součástečky, coltan se jim říká –, s povolenými kalhotami a vydutými pupky – a to rozhodně ne z hladu, ale z prachsprostého přežrání, a nic jim není dost svaté, nic je už dost nevzrušuje a nedojímá, tak se to zprostředkuje přes nějakou hezkou tvářičku z cizokrajné země, která se má rozhodně zatraceně dobře oproti svým vrstevnicím – ale to ne, to ta paka nevidí, hlavně že mají hezkou podívanou, při které si ládují tlamy a panděra, a novináři že mají hezkou reportáž, aby je jejich obtloustlý šéf, kterému z ruďounkých rtů odkapává mastnota poslední přepalované rychlokvašky, umělé jako smradlavá prefabrikovaná barbína, měl zač poplácat po hlavě, hřbetě a podrbat za uchem. Dejte jim přebytky! křičí dobrosrdeční andělové spásy a mučedníci a spasitelé a poblázněnci a misionáři a noví, zapřisáhlí mesiášové, a jedním dechem dodávají, – přece není důvod přebytečné potraviny likvidovat! Dejte je potřebným!
My jsme taky potřební!, křičí telata z druhé strany, a ozývá se mekot a bukot, a to především těch úctyhodných pánů v kravatách, motýlkách a kvádrech za miliardy korun, které jim zaručeně vydrží déle než ty za pětistovku od Čongů – a kam bychom se to dostali? K podpoře zneužívání lidské práce, z které je přece nikdo nesmí obvinit. – aspoň o půl roku! Nemluvím už o tom, že jim ta sáčka a kalhůtky a pláštíčky a bundičky prdlajz vydrží, protože se do půl roka tak nechutně vyžerou, že i prase by si jejich oblečení natáhlo spíš než oni! Ale tak to chodí.
Nedáme přece zadarmo cizím krkům, když naše zadarmo taky nemají!, ječí rádoby zastánci práva spotřebitelů, a zatím jeden mamlas, který s tím nemá nejmenší morální problém, bere šanci na přežití spoustě dětem, které měly to štěstí narodit se do země, jež jim bez ohledu na schopnosti, talent a nadání neposkytne příležitost, jinými slovy se nenarodily s ksichtem stejně bílým, jako ten ňouma, co ale „taky musí živit rodinu, nééé?“
A zatím velké nápisy přesvědčují ty zbloudilé, pomýlené duše, které ještě dušemi jsou, jelikož je nikdo nenavlekl do fraku: TY MŮŽEŠ POMOCT. – A pánové ve fraku a s reklamním úsměvem si mastí kapsy na dobrotivosti těch, co i kdyby se přetrhli, nezmůžou zdaleka tolik jako ta nenažraná panděra s mozkem obaleným sádlem, do něhož neprosákne byť kapička soucitu. Snažilky a snažilci jsou okrádání přímo i nepřímo zkrátka a jednoduše proto, že jsou to trumberové a podléhají „dojemným záběrům“. To se ve vlastní šťávě mumifikovaným panděrům stát nemůže – poztráceli svědomí cestou za hrady a zámky, za zlatým příborem a luxusním koněm – i když profiúsměvy by i v této oblasti rádi viděly obrat, takhle jen ochotně přebírají finanční dary, pro které nachází lepší upotřebení než v hladem umírajících rodinách, a fascinovaně přepočítávají, o kolik víc dostanou tento měsíc. Zatím se sbíječskou intenzitou slinné žlázy valí do dutiny ústní kapaliny, a táhnoucí se vlákénka sput jsou po krk a zuby a uši přeplněná kuličkami cholesterolu – při pomyšlení na jejich největšího miláčka přezdívky mamon, který je má tak rád, jak se k nim šine a vrtí ocáskem, na jejich roztomilé zlaté prasátko, a vidí TO jako normální.
Ó ano, jak my jsme potřební! A cpeme si do chřtánu rohlíky z asi minulého měsíce, podarovaného všemožnými baktériemi ukýchaných studentíků, zasoplených dětiček, hlídaných a hlídajících staříčků a kultivovaných nepřizpůsobivých lehce zavšivených, trošku počůraných, hrdých sousedů z radnice jako největší lahodu, a jakpak by mohli nebýt tou největší dobrotou, se všemi těmi otisky, jak na ně některá z nožek prodavačů a prodavaček dobrosrdečně dupla, aby byly krásně měkké? A jak se na pultících po odškrábnutí zelených stvořeníček ten sýr leskne, jak se vyjímá! Jak se ten samý sýr ještě o pár generací zelenkavých a bělavých stvořeníček později krásně roztéká po obchodem připravené, bulkoidní, potkanoidní – pardon, salámoidní mňamce! Nebo ony jiné pochutiny, které prošly teplem, jak se v nich ta plíseň rajsky a blaženě tetelí, a my ji po lžičkách, naběračkách, žufáncích a jiných kýblech přidáváme do všeho, u čeho nám žaludek neudělá protestní salto, a v nejvyšší slasti přivřeme víčka a olizujeme se, vrkajíce nad chutí toho božského pokrmu (ačkoli už nevíme, jak chutnal, když na něm nebyla všechna ta dochucovadla). A jak hrdí na něj jsme, a pak kývneme někam k rovníku, zavrtíme hlavou a nedovedeme pochopit, jak se bez toho dá vůbec žít? A to s vážně míněnou blahosklonností.
Jak jen!?,načež hrábneme do pytlíku s krysími kulíšky a místo zákusku si z nich uděláme hlavní chod. A to je ještě štěstí, je-li obsah pytlíku jen organického původu, protože nehody jako drátek v rohlíčku se zkrátka přihodí.
Že bychom se takových dobrot měli vzdát? Někomu ty ohryzky darovat, když jsme se na ně v potu tváře nadřeli, a jednou za čas na nás připadne i čerstvý žvanec ze všeho toho nepřeberného množství znovupoužitelných zbytků? Ne! Ani nápad! To je moje, moje, MOJE!
A pak se cítíme svrchovaně zrazeni, když se dozvíme, co je obsahem sáčku, kolik alérgií vyvolává, jak je to všecko prošpikováno chémií, vyvoláváme demonstrace a zařizujeme procesy… anebo taky ne, raději zapomeneme, zavřeme oči, bradu zdviženou – mě se to netýká, tvář aristokrata, bílý pudr, šedivá paruka, a jelikož jsme už v pasti, z níž nechceme ven, tak ladně povytáhneme sukýnku či vykasáme kalhoty, přistrčíme i druhou nožku, jako že teď jsme doopravdy chyceni – mě se to netýká, zasekneme víčka v chvějivém sevření a myslíme na XXX, chybí jen žezlo a koruna, ale rozhodně ne distingované, křeče v šíji způsobené odvrácením hlavy – mě se to netýká. Ano, jsme v nesnázích, ale pomoci si nechceme. A past udělá ňaf. Jsme tam. Oběma nohama! Teď se můžeme tvářit tak, a konat úplně jinak, jelikož navozené zdání je dokonalé, a kdo si za chvíli vzpomene, že tu druhou nohu jsme vsunuli dobrovolně?
Ať tak – ochotně v pasti – nebo tak – v módu burácivého rozezlení –, dál se pobuřujeme a znechucujeme, přičemž si zdobíme klícku vším nevhodným, abychom demonstrovali, jak hrozně pohrdáme tím, koho za to trestají… a ano, jakmile se naskytne příležitost, hodíme pískovcem.
Aby se neřeklo.
Jak si to zrovna k nám mohli dovolit?, zvedá se vlna dál a dál, šíří se, ale nic se neděje. A tak baštíme ony rohlíky a plíseň a krysí kulíšky, a kdo umírá hlady, je nám u televizních novin, a kdo jste vy, abyste nás soudili?
To samé se děje u hračiček – všichni si kupují jako šťastně korunovaní hňupi mobil za mobilem, protože se dcerunce líbil nový, a čert vem’ ty ubožáky v Kongu, a tatíček se přece nenechá ztrapnit tím mladším jelimánkem, co střídá auto za autem, tak si taky dopřeje, a vlastně o co jde? Jsme svět s tradicí úžasných, krásných věcí, monstrózních staveb postavených na životech otroků (a tak si říkám, jestli se za nalhanou krásou nehoníme od počátku věků), drahých aut, která se stávají po prošlé záruční lhůtě neživými ikonami – ne že by ty živé a opilé a umělostí páchnoucí, přešité, byly lepší –, jelikož TO je vrchol našeho snažení, TO je ten zázrak, kterého byl lidský mozek schopen, TO je dítě civilizace – tedy lidského pokroku. (Nemluvě o všech těch Chlapečcích a Tlusťoších, o tom se musí mluvit doopravdy opatrně, kolem toho se musí našlapovat po špičkách, to by se komusi mohlo doopravdy i nevyplatit.)
Rapaté upocené dlaně si utřel do nepoddajné těžké džínsoviny a špinavým, špatně zastřiženým nehtem se zahákl o umělou šusťákovou látku; způli utržená bradavice se mu zahákla do zipu bundy, a když trhl, protože si toho nevšiml, rozkrvácela se. Prstem a rukou mu projela bolest drnkající po nervech; zanadával a prst si nacpal mezi pysky, přičemž šmírl tou umolousanou zakrvácenou rukou o líce.
Jen mi doposud není jasné, co dělá ten šašek za kamerou; proč místo odporně sacharinových záběrů neprodá raději onu kameru, nepověsí divadlo, kterému říká umění nebo profese, na hřebík a raději skutečně nepomůže rodinám věnováním obdržených peněz. Místo toho kazí vkus širokému okolí, které má vkus již vykažený obdobně jako zuby afrických dětiček, neexistujícími příběhy a là „mohli jste to být taky vy“, „tihle to sice nezažili, ale mnozí lidé ano“, „ale no tak – vidíte ty obrazy, ne? Si to dokážete domyslet sami z nějakého dokumentu, co jste ho viděli před tím mým, ne?“.
To vážně všichni ti kameramani a individua, jež sama sebe korunovala na matku Terezu, lapení v nezištné pomoci druhým čekají, že skrblíky ty záběry dojmou? Že je ještě něco dojme? Nad tím by jeden nevěřícně kroutil hlavou, kdyby nevěděl, jaká rozbředlá emocionální polévka se z toho dobračického pomáhání stala, jaká rozbředlá kaše to vždycky byla, a jaký byznys. Jaká to nepřeberná směsice oslů, jak by pravil jistý pan encyklopedista[1] – a kolik lidí se vejde v tomto případě do „neobyčejně“, kolik do výjimek! To je pozoruhodné, bez ohledu na století, které kronikář poznačí. A je rovněž pozoruhodné, kolik věcí bylo ve své době nemravných a nemorálních, a co je z nich dnes poučení! Upadají mravy? Ale kdeže! Jen se o všem otevřeněji mluví, to tedy upadá pokrytectví asi! Poučení skrblíků ergo zní – nechejte si dary v kapse, podarujete méně parazitů a historie vás možná jednoho dne pochválí pro vaši neskonalou prozřetelnost, s níž jste chrapounili každý děravý haléř.
Otočil hlavou doleva, doprava, než se usadil na lávce.
Vlastně a zcela upřímně, od srdce jaksi, si ti páprdové do jednoho myslí, že si lidi můžou za chudobu sami. Kdyby se víc snažili! Kdyby měli větší cíle! Kdyby byli ambicióznější a měli čumák dle těch správných parametrů!, kdyby nebyli tak neschopní, slovem jedním, mohli by mít to, co my, obyčejní lidé s ropnými tryskami v masážní vaně, mohli by se vypracovat tam, kam my. Jak upřímná je v tomto jejich víra! Oni si to do jednoho myslí někde v hloubi duše všichni, všichni, cynici jedni blahosklonní. To chudé krysy vycítí, je v tom takový štiplavý pach pohrdání, takový mlhavě plíživý pach odporu a odtažitosti, taková stopka v mozku, která se vypruží do pozoru po vzoru čerstvě probuzených upírů a vampýrů a jiných Stokerů ze starých filmů páně Murnauových, žížalky, kobky a tísnivo za rohem krásné lesklé rakve, takové ne inteligentní, ne otevřené, ne obávající se, polemické, křehké, roztřesené, k soucitu a pokoře a připuštění vlastní chyby napomáhající přesvědčení, nýbrž čistě pudové a hloupé a nepřipouštějící a tupé vzdorování možnosti jiné; a jim to, tupým individuím, čistě pro tu tupou omezenost, s jakou záležitost berou, do mrtě vychází. Popadnout přesvědčení za koule – rozhlédl se a poškrábal se v rozkroku – a neznat možnost ne! Taková omezenost pudí člověka k extrémním řešením, jako je chuť vzít, co je první po ruce, a po vzoru pudovosti těch tupců začít je mlátit hlava nehlava.
Do háje s nimi se všemi, pokrytci, co oni o chudobě ví?
Chudoba je jako válka – právem nikoho a zcela zbytečně trhá matkám z náručí děti, neomlouvá se před jejich spravedlivým rozhořčením, vůlí jedné osoby je nezadržitelná, a možná oproti válce horší o svou pokryteckost – pokrytectví se mu dávno zhnusilo, zmoučnělo a shnilo mu na jazyku, protože co může být podlejšího? –, v níž se chová tiše a plíživě, když bohatí a mocní tohoto světa rozpřáhnou ruce, pokrčí rameny a zatřesou hlavou, že víc už nedají, víc už pomoct nemohou, a nejsou ani žádné politické důvody či důvody koloniální důvody či vnitřní ambice vedené ohmatanou knížkou a kázáním o nedělích, aby se do ní pletli, nemají na ní jak příštipkařit, nemají z ní co utrhnout, nemají na ní tedy svůj zájem, nikam je angažování se v tomto směru neposune. Nikam… A lidé kolem těchto velmožů se jí na rozdíl od nabitého a na obličej namířeného děla, pušky, atomové bomby nebojí. Zkrátka nejsou žádné tlaky, aby se s tím něco skutečně a doopravdy dělalo – žádné, žádné, ale žádné –, neboť nikdo nepůjde až na hranici, která hrozí vcucnout do svého chřtánu i jeho, a tím spíš to neudělá několik lidí zaráz, a když už to někdo z těch velebohatých dělá, většinou je to pro áchání a óchání obdivovatelů, a pro zástěrku, kterou mu poskytnutá almužna skýtá – žádné odměny domnělé a doufané, v zoufale rozbředlé, rozsápané morálce dneška.
Takoví pánové nevědí nic o chuti shnilého jídla, ti neví nic o nezasyceném žaludku, ti neví nic o volbě mezi smrtí z vody, a smrtí z nedostatku vody – a vědět nikdy nebudou, nikdy nic z toho nepoznají. Nepoznají zasycení potravou, která už nebyla určena pro pozření. Zato poznají nepohodu, když jsou donuceni svá ubohá bohatá tělíčka udržovat hubená pomocí šlechetného sportu, aby ze sebe dostaly všechny ty hnusy, zatímco někdo nemá ani dost jídla, aby přežil, ani dost sil, aby se zvednul ze země; kdepak, ti střídají chirurgy a chirurgům se z přežranosti střídají těla jako na běžícím páse, a knihy o dietách se prodávají po tunách.
Ne, z chudoby je menší strach než z války, anebo je z ní strach tak obrovský, že jsme mu rituálně a pro jistotu dali jiné jméno, přepsali ho v našich hlavách, už mu strach neříkáme, ani nevidíme, co všechno děláme, abychom se chudoby ani bidlem nedotkli. Sedřeli bychom se! Opouštíme své životy a zasvěcujeme je práci a školám a více školám a tedy penězům, jen abychom k chudobě nepřičuchli, předáváme oddanost bohatství budoucím generacím bez kontextu a učíme je honit se za tím, co ani nebudou schopni dekódovat, až se je zeptají, proč studují tři školy a pracují, a ještě stále nemají děti. Proč? A hle! Chudoba se zdá jít ruku v ruce nebo dokonce předhánět Smrtku, neboť s touto dámou si hrajeme na schovávanou, dokud můžeme, a předstíráme, že není, ale nakonec se rozdají fér karty, a takové chování strpí řád světa jen tak dlouho, dokud na nás Zubatá z temného rohu nevyskočí (a někdy je v tom rohu spousta světla) a neprohlásí: Máš babu. V přesně stanovený, odměřený čas, jistojistě, a právě v tomto životě.
Přenos – jistý a bez aktivního přičinění.
Jak se tak ale rozhlížím, mám ten dojem, že zdaleka nejhorší chudoba je malost charakteru.
Jenže co já vím? Co zmůžu? Já jsem jen filosofující bezdomovec, který příležitostně – za od měnu a za trest – po sjůprmárketu šoupe kyblík a myje podlahu.
[1] Bierce
