Hlavní obsah

Harry Potter je pro děti. Tak proč naše děti po půl hodině brečí?

Foto: Athena Nike/ChatGpt

Vzali jsme děti na Harryho Pottera, aby poznaly naše dětství, a místo toho jsme zjistili, že si ho po pětadvaceti letech možná pamatujeme úplně jinak.

Článek


Je nám třicet, pětatřicet, možná čtyřicet. První Harry Potter je pro nás vzpomínka na dětství, na kino, kamarády, popcorn a dobu, kdy největším životním problémem bylo, jestli nám rodiče dovolí koupit další díl knihy. Letos od premiéry prvního filmu uplynulo 25 let, a tak je logické vzít do kina i vlastní děti. Vždyť Harry Potter je přece dětský film.

Jenže pak sedíte v kině se čtyřletým potomkem a zjišťujete, že jste mu právě způsobili menší psychické trauma. Dítě se nudí, nechápe, proč se tam pořád mluví o nějakých kolejích, a když přijde na řadu Zakázaný les, začíná se ptát, kdy už půjdete domů. Vy přitom nechápete, co se stalo. Vždyť vy jste to v jeho věku milovali!

No… možná ne.

Naše vzpomínky nám trochu lžou

Jedna z nejzajímavějších vlastností lidské paměti je, že není videozáznam. Když si vybavujeme dětství, mozek nevytáhne přesnou kopii události z archivu. Vzpomínku znovu skládá a postupně do ní mohou pronikat další informace, emoce i pozdější zkušenosti.

A přesně to se podle mě děje s Harrym Potterem.

Dnes si nepamatujeme jen film. Pamatujeme si celé své dětství spojené s Harrym Potterem. Pamatujeme si knihy, kamarády, plakáty, hračky, čekání na další díl a pocit, který jsme tehdy měli. Po pětadvaceti letech se nám to všechno slilo do jedné velké nostalgické vzpomínky.

A mozek z ní udělal jednoduchou rovnici:

Harry Potter = moje dětství = něco bezpečného a krásného.

Jenže naše děti tuhle rovnici nemají.

Čtyřleté dítě nevidí nostalgickou vzpomínku. Vidí dvě a půl hodiny dlouhý film, kterému nerozumí, děti v nebezpečí, obřího trolla, temný les a chlapa bez nosu. A upřímně – když to člověk popíše takhle, není úplně těžké pochopit, proč se mu nechce koukat.

Možná jsme tedy Harryho Pottera jako děti opravdu milovali. Ale možná jsme byli o něco starší, než si dnes pamatujeme. Možná jsme se také báli. A možná jsme na to jednoduše zapomněli.

Protože naše paměť není kronikář. Je to spíš trochu kreativní vypravěč.

A když nám dnes tvrdí, že Harry Potter byl „přece pro děti“, možná bychom jí neměli věřit úplně všechno.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz