Článek
Když jsem poprvé četla úvahy o zrušení 9. tříd základních škol, říkala jsem si, že to snad ani nemůže být myšleno vážně.
České školství se roky potýká s nedostatkem učitelů, zastaralými osnovami i rozdílnou kvalitou škol. Místo skutečné reformy ale přichází nápad, který ve mně vyvolává jedinou otázku: Opravdu chceme řešit problémy školství tím, že dětem vezmeme rok vzdělávání?
Devátá třída rozhodně není zbytečný rok. Je to období, kdy se děti připravují na přijímací zkoušky, upevňují si znalosti a zároveň dospívají. Každá učitelka i každý rodič ví, jak obrovský rozdíl bývá mezi čtrnáctiletým a patnáctiletým dítětem. Není to jen jeden rok navíc. Je to rok, kdy mnoho dětí získá sebevědomí, větší odpovědnost i lepší studijní návyky.
Přesto se objevují návrhy, že právě tento rok lze bez větších problémů vyškrtnout.
Argumentuje se efektivitou. Inspirací ze zahraničí. Rychlejším vstupem mladých lidí do života.
Jenže čím déle tuto debatu sleduji, tím víc mi připadá, že se nemluví o dětech. Mluví se o ekonomice.
O tom, že mladí lidé budou dříve pracovat.
O tom, že budou dříve odvádět daně a pojistné.
O tom, že stát získá peníze o rok dříve.
To jsou legitimní ekonomické argumenty. Jenže školství přece nemá být postavené na tom, kdy začne stát inkasovat odvody. Jeho smyslem je připravit děti na život co nejlépe, ne co nejrychleji.
Na celé debatě mi chybí to nejpodstatnější. Kde jsou důkazy, že zrušení 9. třídy zlepší vzdělávání? Kde jsou analýzy, že budou děti lépe připravené na střední školy nebo na budoucí povolání? Zatím jsem žádné přesvědčivé argumenty neviděla.
Zato ekonomických úvah zaznívá až překvapivě hodně.
Proto se vůbec nedivím, že část veřejnosti nabývá dojmu, že vzdělávání tentokrát není hlavním cílem. Že se hledá cesta, jak dostat mladé lidi dříve na pracovní trh a dříve z nich udělat plátce daní. To je legitimní obava, kterou by vláda měla vyvracet jasnými daty, nikoli obecnými prohlášeními.
Nejvíc mě ale mrzí něco jiného.
Děti se v podobných debatách až příliš často mění v čísla. V položky státního rozpočtu. V budoucí zaměstnance. V budoucí daňové poplatníky.
Jenže děti nejsou ani jedno z toho.
Jsou to budoucí lékařky, řemeslnice, učitelky, podnikatelky, vědkyně i rodiče. Každý rok kvalitního vzdělávání zvyšuje šanci, že budou jednou úspěšnější a že z toho bude těžit celá společnost.
Šetřit na vzdělávání je totiž zvláštní způsob, jak budovat prosperující stát.
Pokud chceme skutečně reformovat školství, investujme do kvalitnější výuky, modernějších osnov, lepších učitelů a podpory talentovaných i slabších žáků. To je cesta, která může České republice přinést budoucnost.
Vzít dětem jeden rok vzdělávání bez jasných důkazů o přínosech?
To nepovažuji za reformu.
To považuji za experiment, u kterého hrozí, že jeho účet zaplatí právě dnešní děti.
