Cesta do nikam

Každý z nás máme v životě období, kdy se na nás práce a další povinnosti valí jak kamenná lavina a den volna hledáme hůře, než pomyslnou jehlu v kupce sena. A já se právě pod jednou takovou kupou kamení nacházím. Takže když jsem byla na víkend „odbřemeněná“ od všech povinností, propadla jsem euforii. Samozřejmě musím někam vyrazit! Sedla jsem k Mapy.com, kde mám pečlivě naplánované trasy, a jala se hledat nějakou příhodnou dvoudenní. Tak tohle je na tři dny, tohle na pět, tohle na den. Konečně – na dva dny. No, jenže tam se mi zrovna nechce. A semhle taky ne. Euforii vystřídala sklíčenost. Jak už to bývá, když člověk jede nadoraz, tak pak je od nadšení k zoufalství malý krůček. Jen jedno mi bylo jasné. Někam vyrazit rozhodně musím. Nakonec jsem na první den zvolila jednu z pečlivě připravených jednodenních tras (tu si pro vás nechám na jindy) a rozhodla se, že na jejím konci přespím a druhý den prostě vyrazím. Někam – nikam…

Můj první volný den byl ozářený sluncem a skvělou pohodou. Nožky jsem tedy docela cítila, protože jsem si trasu nedobrovolně prodloužila asi o tři kilometry. Proč? Volně pobíhající a značně nevraživý pes bez majitele mě prostě nechtěl nechat projít. Opakujíc si heslo: „Moudřejší ustoupí“, jsem se vydrápala zpět do kopce a dala si onu zacházku. Možná bych měla absolvovat nějaký výcvik. Když ho nemají pejsci, že bych ho měla já a tyto situace lépe zvládala.

Ale psa jsem přežila, takže mě nedělní ráno zastihlo v penzionu na okraji Dvora Králové a já mohla vyrazit na cestu do neznáma. Ze Dvora jsem vyšlápla nahoru k nádraží. A kam teď? Zelená je barva má! Takže po zelené. Trošku se mi sevřel žaludek, protože to znamenalo jít začátek cesty opět po krajnici záludné silnice a navíc odbočit na lesní cestu v naprosto nepřehledné zatáčce.

Tak tam dávejte opravdu pozor! Ale pak už paráda. První kilometry stoupání vedly příjemným lesem a ani mi nevadilo, že začalo pršet. S deštěm jsem počítala. Hlásili, že má být ošklivo celou neděli (světe div se – tentokrát předpověď počasí vyšla). U posezení se sochou se mi otevřel krásný výhled do údolí.

Bohužel si opět nemohu odpustit komentář – opravdu jsou nutné toaleťáky poházené sotva metr od přístřešku? Obecně nemají v lese co dělat, ale takto u posezení je to fakt vyloženě nechutné. Škoda, že se dneska čerta už nikdo nebojí, protože bych ty nezbedníky, kteří tyto fujtajbly po lese trousí, mohla postrašit. Nedaleko za tímto posezením totiž narazíte na Čertovy hrady, což je chráněné území se zvětralými pískovci. Geologii moc nedám, ale tady jsou k vidění opravdu hezké kamenné útvary připomínající hradby.

Jen se nedejte zlákat pohodlnou cestou (jako já) a hlídejte si zelenou, ať se nemusíte vracet (jako já). Zelená vás totiž provede hezky po hranici této přírodní památky a budete se moci pokochat čertovskými výtvory zblízka. Zelená značka mě převedla přes silnici a má cesta do nikam mě nepřestala překvapovat.

Jen malé odbočení ze značky mě dovedlo k hezkému rybníčku, u kterého byl opět přístřešek. Ještě ze mě nestihlo ani vyprchat nadšení z tohoto místa a už přede mnou bylo další. Bývalá tvrz Zátluky. Jak jsem se dočetla na cedulce, na ostrůvku bývala koncem 14. století tvrz a kolem ves Zátluky. Teď je na ostrůvku místo tvrze altán. Seděla jsem v altánku, déšť bubnoval do jeho střechy. Sledovala jsem kapky vody pleskající do okolní vodní hladiny a představovala si, jak zde asi lidé před těmi stovkami let žili. I tenkrát jim dešťové kapky vydupávaly rytmus nad hlavou, za zdmi tvrze byl chladný den, barevné listí padalo k zemi. Měli stejně jako my dnes své radosti i své bolesti. Na některých místech bych chtěla mít kouzelné kukátko a moci se podívat v čase zpátky. Jen nakouknout. Jako když se podíváte oknem do cizího pokoje. A na tomto místě mě to hodně lákalo. Ale déšť sílil, začalo mi být zima, byl čas vydat se na další cestu.

Ze zelené jsem odbočila na chvilku na červenou a pak na žlutou. Blížilo se poledne a představa oběda někde v suchu mě lákala. Taková jeskyně Komenského by mohla být to pravé. No, nebyla. Je to díra do země, do které by mě nikdy nikdo nedostal. Podívala jsem se na mapu a v komentářích k tomuto místu našla, že pak vede nějaká úzká cesta, ale fuj. Moje klaustrofobie bila na poplach už při té představě, že bych tam měla vkročit. Tak nic, hlad nehlad, jde se dál.

Když zesílil hlad i déšť, jistila to proteinová tyčinka, i když je opravdu nemám ráda. Ohlodávám tyčinku, poslouchám bubnování deště do deštníku, brodím se mokrou trávou. A v tom pár metrů ode mě – jelen! Nevím, kdo z nás se lekl víc. Vítr foukal směrem od něj, takže mě necítil. Já jeho samozřejmě už vůbec. Po zlomek vteřiny jsme na sebe zírali a pak se dal na útěk. Já ne. Mně zamrzly nohy. Ale byl to nádherný pohled. Sice jsem ho stihla vyfotit, ale je to tak mizerná fotka, že ji sem nemůžu dát. Ještě teď však vidím, jak jeho mohutné paroží mizí za vysokou trávou. Často jsem četla, jak se má člověk zachovat při setkání s divokým zvířetem. Bohužel jsem došla k závěru, že všechny poučky jsou mi slušně řečeno na nic, protože tyto situace jsou tak nenadálé, že pak stejně jenom zůstanu zírat. Vůbec netuším, co bych dělala, kdyby byl jelen naštvaný a rozeběhl se směrem ke mně.

Po jelenovi naštěstí nebylo během chvilky ani potuchy, zato déšť zmizet nehodlal. Naopak. Nabíral na síle. Ochladilo se a lilo čím dál víc. Takže jsem to stočila lesními cestami do Lázní pod Zvičinou. Toto místo mám moc ráda, ale teď jsem si z něj nejvíce užila osmibokého pavilonku nad lázněmi. Přivítal mě totiž útulným suchem a ochránil před deštěm i větrem. Konečně jsem něco pojedla a rozhodla se ke kvapnému ústupu do Bílé Třemešné.

Lázně samotné jsem již jen proběhla (tedy chápejte samozřejmě, že „běh“ v mém podání je rychlejší chůze), pozdravila zmoklé oslíky (asi to byli oslíci) a po červené mazala dolů. Jo myslela jsem si, že po červené, ale po nějaké chvíli, když jsem se dostala mezi pastviny s kravičkami, jsem zjistila, že jdu opět blbě. Tak mějte pro mě pochopení – déšť se lil ze všech stran, vítr sílil, pára stoupala nejen z lesů, ale už i mně od úst. Na chybičku jsem měla nárok. Směr Třemešná jsem ale držela, takže jsem se na dopravní spoje nakonec dostala v pořádku. Ještě mě čekalo několik hodin v dopravních prostředcích, ale tam už bylo sucho a teplo…

Ač jsem byla mokrá a zmrzlá, tento výlet „nikam“ mě nadchnul. Doufám, že i pro vás bude inspirující a vydáte se někdy někam jen tak. A možná budete stejně jako já překvapení, jaká zajímavá a krásná místa můžete najít. Tak uvidíme, třeba se na nich někdy – někde – s někým z vás potkám.

Trasa: vlakové nádraží Dvůr Králové n. L. – zelená – Čertovy hrady – Zátluky – Pod Dehtovem – červená – Horní Dehtov – žlutá – Komenského jeskyně – Mezihoří – Perná – Lázně pod Zvičinou – Bílá Třemešná nádraží (+ odbočky cestou, kam se vám to zrovna bude líbit)

Zdroje: mapy.com, turistické informační tabule, vlastní archiv https://www.facebook.com/share/r/1GAijqwUqq/