Ve stínu Zvířetic

Nebojte se. O Zvířetice vás nepřipravím, na konci naší cesty se tam podíváme také. Ale začneme kousek od nich na vlakové zastávce Malá Bělá a vydáme se na opačnou stranu, než ční rozeklané zbytky zdí zříceniny. Před námi je nejprve Národní přírodní památka Rečkov, která ukrývá Naučnou stezku Klokočským lesem, Křížovou cestu Klokočka i tajemnou kapli sv. Stapina. A že je to jen klidný kraj? Nedejte se mýlit. O slavném loupežníku Babinském jste již určitě slyšeli a vězte, že toho jste tu také mohli potkat.

Po neznačené cestě kolem kolejí jsem došla k posezení u úpravny vody a zde se napojila na NS Klokočským lesem. Informační tabule nás ujistí, že se vydáváme: „Za hrou, vodou a ptačím zpěvem“. Mně tedy ptáčci cestou nezpívali, protože jsem putovala za podzimního dne, kdy již většina zpěváčků les opustila. Ale zato bych mohla, kdybych chtěla, zpívat já na celý les, protože nikde nikdo nebyl. Samozřejmě jsem nezpívala, jednak nemám ráda v lesích hluk, jednak kdyby se někdo objevil, tak by můj pěvecký výkon nemusel ustát.

Po staré rozbité silničce se mi šlo dobře a gratulovala jsem si, že jsem se sem vydala právě v tomto ročním období. Stromy totiž již částečně sundaly listový kabátek a mezi jejich větvemi se mi naskytl krásný výhled na říčku Rokytku meandrující údolíčkem pod silnicí.

Pokud se někdo nevydáte na výlet zcela fit, jako například já, která jsem si vyšla se sílící bolestí v krku a malátností šířící se celým tělem, můžete využít posezení u Památníku osvobození, který zde stojí již od 1. září 1946. Odpočívadlo pak od roku 2009, kdy došlo k opravě památníku.

U rozcestníku Klokočka – kaple jsem odbočila ke kapli (no kam jinam, že). Fialové zdi Kaple sv. Stapina na mě vykoukly z úkrytu za stromy. Její zčásti již oprýskané stěny obestíralo ticho. Hluboké. Nehnuté. I voda vytékající ze studánky byla tichá. Některý pramen zpívá, jiný zurčí. Tento mlčel. A přitom voda z ní má prý léčivé účinky. Stála jsem pod oblouky ukrývajícími studánku a vodu z ní vytékající. A bylo mi tam moc dobře.

Místo působilo tajuplně, ale ne nepříjemně, strašidelně. Prostě se tam musíte jít podívat a nasát tamní atmosféru. Když budete mít štěstí jako já a budete tam sami, určitě tomu kouzlu propadnete. Ne vždy tam však budete sami, protože do studánky se hodně jezdí pro vodu. Je přeci zázračná! Realističtější povahy se nemusí rozplývat nad kouzlem místa, ale mohou se nasvačit na příjemném posezení, které je zde rovněž k dispozici. Tak se dobře posilněte, protože nás čeká Křížová cesta Klokočka.

Vede kolem říčky Rokytky souběžně s naší naučnou stezkou. Šlo se mi tam dobře, pohodová cesta, i děti kolem ní najdou nějakou tu zábavu. O tajemno není nouze ani zde. Pozorně čtěte tabulky, na jedné se dozvíte, že na hřebeni nad vámi můžete najít jeskyňku Zlodějku, která se váže k Babinskému, slavnému to „starému lotru mexickému“, jenž zde skutečně pobýval v letech 1831-1832.

U rozcestníku Velký Rečkov se NS vrací ke svému začátku u úpravny vody. Já od rozcestníku pokračovala po červené turistické značce přes Novou Ves zpět do Malé Bělé. Nad nádražím (kde jsme ráno vystupovali, vzpomínáte?) jsem odbočila po neznačené polní cestě k vodojemu. Kousek za ním najdete lavičku s krásným výhledem. Zrovna když jsem u ní byla, tak po většinu dne zataženým nebem vykouklo sluníčko. Jasně že jsem se na ní vyvalila a odpočívala. To byla nádhera!

A další zajímavé místo mě čekalo. Vyšla jsem z luk, napojila se na silničku a došla do obce Zvířetice. Zde možná hodně z vás zná Hrnčířský dvůr. Spousta keramiky, spousta dýní, zvířátka a kávička s dortíčkem. Kdo by odolal! Bývá zde dost lidí, naštěstí tentokrát to šlo, vyloženě nacpáno nebylo. A přiznám se, já neodolala. Kávička a dortíček byly. Pozitivně naladěná cukrem, hromadícím se v mém krevním oběhu, jsem pokračovala po silnici, pak alejí a kolem lesa po modré značce ke zřícenině Zvířetice.

Tuto zříceninu znám již od dětství, byla jsem tu poměrně často, naposledy před pár lety a vždy pro mě měla své zvláštní kouzlo. Přicházela jsem k ní a těšila se. Před ní jsem narazila na parkoviště, hotel. Cestičky úhledně vysypané kamínky. Bílé lavičky. Tak proč mi přejel mráz po zádech? Po hezké dřevěné lávce jsem vstoupila do areálu, zaplatila vstupné 50 Kč – a nic. Žádný ten záchvěv, který cítíte na hezkých místech, žádné takové to „a jsem tu“! Nic. Prázdno. Nevím, co se stalo. Podotýkám, že si velice cením všech, kteří o památky pečují, drobné vstupné mi absolutně nevadí. Ale jako kdyby tohle místo ztratilo svoji duši. Vůbec to nedokážu rozumově vysvětlit. Najednou tady nebylo nic než staré zdi. To pusto – prázdno pro mě bylo úplně hmatatelné. A přitom je tam vše opravdu hezky upravené, kolem mě švitořili nadšeně lidé, očividně se tam všem moc líbilo.

Tak prosím nedejte na můj pocit a neváhejte tuto zříceninu navštívit. Třeba za to mohl náhlý pokles cukru po konzumaci dortu, nebo nastupující choroba. Uvidím, jestli se tam zase za čas vydám, povíme si. Zatím, pokud chcete, mi můžete dát vědět, jaký pocit z tohoto místa máte vy.

Já se duchem přesunula ke kapli sv. Stapina, kde mi bylo mnohem lépe, a tělo jsem odnesla k nádraží v Bakově nad Jizerou, odkud jsem jela domů, abych s Paralenem a teploměrem přemýšlela, kam vyrazím příště a kde se možná někdy – někde – s někým z vás potkáme.

Zdroje: mapy.com, Kaple svatého Stapina (Klokočka) – Wikipedie

turistické informační tabule, vlastní archiv