Heřmanka. Říčka kraje Karla Jaromíra Erbena

Úvodem se musím omluvit, že tento vodní tok nazývám říčkou. Správně je to zřejmě potok, ale mně k ní jde prostě označení říčka. Maličká, tichá, nenápadná. Rodí se u Heřmanic na okraji Nové Paky, takže se do těchto míst snadno dostanete od vlakové stanice Nová Paka. Nejprve po žluté turistické značce a pak ulicí Partyzánskou dojdete k hlavní silnici č. 16. Já teď ty hlavní silnice opravdu nemusím (kdo mě čtete, víte proč). Takže ve mně zatrnulo, ale nebojte, pod silnicí je bezpečný podchod.

Abych se dostala k pramenu, sešla jsem na místní cesty. Zřejmě tu žádný velký chodecký provoz nemají, protože domorodci mě sledovali s výrazem: „Bacha, ta se chystá ukrást dítě i s kočárkem!“ Snažila jsem se být neviditelná, a nakonec zmizela v houští. Ne ze strachu před lidmi, ale protože se v něm ukrývá pramen Heřmanky. Přiznávám, cesta to příjemná nebyla. Možná proto, že tam ani žádná cesta nebyla. Prodírala jsem se roštím, kloši na mě hodovali a větve mi bránily v postupu. Ale já se nedala a prameniště Heřmanky jsem našla!

Chvíli jsem sledovala její tok a pak se opět vydrápala na cestu. Ještě se mi do cesty postavilo stádo ovcí, ale byly přátelské. Jejich majitel již méně, ale zřejmě je to nějaká místní norma. Holt drsný kraj Podkrkonošský.

Než jsem se kolem Heřmanky dostala do Valdova, zastavila jsem se ještě u Richarda.

Ten mě přivítal vlídně. Není to totiž člověk, ale rybník. Stékají se do něj pramínky z okolí a pak z něj společně vtékají do Heřmanky. Kousek nad ním jsem si poseděla, dala si kávičku z termosky a kochala se podzimní přírodou. Kochám se hodně, kochám se ráda. Vesnici Valdov jsem měla projitou raz-dva a na jejím konci jsem si chtěla odlovit kešku. Asi jsem se toho dne nějak blbě tvářila, nebo byla mimořádně pozorná ke svému okolí. Všimla jsem si totiž, že jsem se stala terčem sledování tří párů očí z blízkých domků. S potměšilými výrazy se asi chtěli bavit, jak se tam plahočím a hledám. Tak nic. Keška nebyla a já se společně s Heřmankou ponořila do lesa.

Vyšla jsem z něj na začátku obce Lány a zkontrolovala bezejmennou studánku. Tedy třeba název má, já ho nezjistila. Tak jestli mě někdo z místních doplní? Zároveň jsem se na chvíli napojila na Cestu K. J. Erbena, která mě vyvedla na krásnou polňačku. Kolem mě pole usínající v podzimním dnu, místy roubená skupinkami stromů. Nade mnou modré nebe a přede mnou cesta poklidně se táhnoucí až k obzoru, kde ji ukončují zvedající se zalesněné kopce. Úžasný pohled! Tolik mě lákalo jít po této nádherné cestě dál. Ale nic. Mám v plánu projít v budoucnu celou Cestu K. J. Erbena. Teď jsem šla Heřmanku, tak jsem odbočila z pohodové cesty do polí kolem jednoho z jejích přítoků, abych se k ní opět napojila. Bohužel se mi po chvíli plahočení vysokou trávou postavila do cesty cedulka „Soukromý pozemek“. No, respektuji. Takže jsem odbočila do přilehlého kukuřičného lánu. Byl již částečně prosekán a vedly jím jakési cesty. Děkovala jsem Bohu, že bylo krátce po poledni a já doufala, že stáda divokých prasat někde v klidu tráví polední siestu. S očima na šťopkách a ušima v pohotovosti, zda někde nezaslechnu praskot a funění, jsem se proplétala kukuřičnými cestami a snažila se držet směr k Heřmance. Raději jsem ani nepřemýšlela, co bych dělala, kdyby se nějaký vypasený kňour přede mnou objevil. Rozhodně bych mu neutekla a na vrcholku kukuřičného klasu jsem spásu také hledat nemohla. Raději jsem přidala do kroku a z lánu se naštěstí bezpečně vymotala. A to už jsem se blížila k Lázním Bělohrad. Heřmanka je však obchází, tak jsem je tentokrát nenavštívila ani já. Ostatně mám je již projité z cesty kolem Javorky, k jejímuž toku jsme s Heřmankou směřovaly, protože tato je Javorky přítokem. Já jsem Lázně obešla, Heřmanka je obtekla a sešly jsme se nedaleko rybníka Zhoř. Jím protéká Hřídelecký potok a ten rovněž směřuje do Heřmanky. A to už nás čekal závěrečný úsek k Šárovcově Lhotě.

Kdo z vás by chtěl cestu pohodovku, může jít po cestě mezi poli nedaleko toku říčky. Kdo je blázen jako já, půjde těsně po jejím břehu. Projít se to dá. Mezi polem a říčkou je ponechán kus volný. Cestička tam žádná není, takže jsem poněkud klopýtala, ale za odměnu se mi naskytly krásné pohledy na Heřmanku. Přešla jsem cestu se zelenou turistickou značkou a pokračovala poslední metry k soutoku s Javorkou.

Jako úplně vás tam neposílám. Není to bezpečné místo. Musíte totiž přelézt koleje, uhnout tam není moc kam. Takže opravdu s maximální obezřetností. Soutok samotný je zarostlý, i vyfotit se dal hodně špatně. Pozdravila jsem se s Javorkou, zavzpomínala na putování kolem ní a vrátila se na cestu se zelenou turistickou značkou. Tady si u zřejmě místního koupališťáka můžete posedět.

Zelená značka vás pak dovede poslední kousek cesty k nádraží v Šárovcově Lhotě. Když jsem si tak komíhala nožkama na lavičce na nádraží, došlo mi, že při cestě kolem Javorky jsem tu zažila docela adrenalinový zážitek.

Kus před Šárovcovou Lhotou se nedalo jít kolem vody a já to musela vzít přes pole a bažiny. Jediná schůdná cesta byly koleje. Přikládání ucha na kolejnici jsem již dávno vzdala, můj sluch již není to, co býval. Tak jsem se spolehla na AI. Zadala jsem jí naprosto přesné údaje ke zjištění, zda něco po této trati pojede. Sdělila mi, že lituje, ale vlak tudy pojede až mnohem později, než jsem se tam vyskytovala já. Tímto oznámením mě potěšila a já si v pohodě šmaděrovala po kolejích a kochala se. Najednou mi něco řeklo: „A koukej mazat, ať už jsi z těch kolejí pryč!“ Vzhledem k tomu, že na intuici dám, mé šmaděrování a kochání se změnilo v usilovné rychlé hopsání z pražce na pražec. V Š. Lhotě jsem seskočila z kolejí, přešla přejezd a co se nestalo? Za zády se mi ozvalo: „Klink, klank, klink, klank“. Šraňky šly dolů a po kolejích prosvištěl vlak. Takže na AI bacha, po kolejích nelezte a na cestách na sebe prosím dávejte pozor, ať se třeba někdy – někde – u nějaké řeky můžeme potkat.

Zdroj: mapy.com, turistické informační tabule, vlastní archiv