Dva tisíce kilometrů po březích řek, říček a potůčků. Jak to všechno začalo

Někdo obchází republiku kolem dokola, jiný od shora dolů. Já šlapu také všude možně, ale nejraději kolem nejrůznějších vodních toků. Žádné kolo, žádná loď. Hezky pěšky.

Nedávno vám tady vyprávěla svůj příběh říčka Klenice, kolem které jsem putovala. Když jsem nebyla na cestě kolem ní, sepisovala jsem si doma do notýsku přehled řek, které jsem prošla, sečetla kilometráž a zjistila, že už budu mít kolem různých vod našlapáno 2 000 km.

Poté, co Klenice spojila svůj tok s Jizerou a já kolem ní pokračovala dál, padl poslední kilometr této druhé tisícovky. Nějak mě to přimělo se pozastavit a zavzpomínat. A třeba to pro vás bude dobrý tip, jak si na výletech zkusit něco jiného. Nemusíte být šílenci jako já. Jen se třeba tam u vás vydejte po březích nějaké místní říčky. Poctivě od pramene k soutoku s další řekou. Třeba budete překvapeni, jaká krásná místa najdete. A když ne? Nevadí. Aspoň se hezky projdete. Pokud nějakou říčku či potok pokoříte, budu ráda, když mi o tom napíšete do komentáře, třeba to bude i tip pro mě, kam se vydat příště.

Již před časem mě na myšlenku, abych se s vámi podělila o nápad chodit kolem řek, přivedl jakýsi neznámý pán. Dávala jsem někde fotky z cesty kolem poměrně bezvýznamného potoka. Opět od pramene po soutok. A pán mi napsal, že za ně moc děkuje. U potůčku prožil celé dětství, ale nikdy ho nenapadlo se podívat, kde potok vlastně pramení. A co vy? Znáte svůj místní potok nebo říčku?

Ale dost bylo filozofování. Popisovat vše z těch 2 000 kilometrů opravdu nemůžu, to by byl pořádný román. Myslím však, že pár NEJ by vás mohlo zajímat. A jaká NEJ z mých cest si dáme?

Tak určitě začneme řekou, která stála u zrodu této mé vášně. Pokračovat můžeme nejdelší řekou, kterou jsem šla. Nesmí chybět největší srdcovka. Podělím se s vámi i o cestu, která pro mě byla nejniternějším zážitkem. A přiznám se k největšímu cestovnímu pomníčku. No, už teď vidím, že to na jeden článek nebude a to jsem možná ani všechna NEJ nevyčerpala.

Jak to všechno začalo? Naprosto neplánovaně. Měla to být jen krátká poklidná vycházka v  předvánočním čase okolím Osečné. Osečná je městečko schoulené pod svahy Ještědu z opačné strany, než je známý Liberec. Pamatuji si kapičky vody třpytící se na trávě jako korálky i to, jak jsem sledovala hejno ptáků sešikovaných do ostré špičky a poslouchala jejich křik. Zřejmě to byly divoké husy, ale nekamenujte mě, jestli je to blbost. Rozhodně nejsem ornitolog. Přitom jsem zjistila, že kráčím po NS K pramenům. Vydala jsem se tedy pramen najít. Schovaný pod stromy si vířivě razil cestu z podzemí přes vrstvu písku. Fascinoval mě ten nekonečný, nikdy neutuchající zrod. Pramínek vody vytékal o kousek dál z prameniště a pokračoval jako malá stružka dál.

Budete mě mít za blázna, ale co! Já jsem v tu chvíli pocítila tak silnou touhu jít kolem té stružky dál, tam někam daleko…

Cestou do neznáma.

Cestou stejně opuštěnou, jako byl ten osamělý zimní den u pramene.

Cestou vody.

A vy už nyní víte, že jsem tomu volání neodolala. Šla jsem. Tato první řeka, která mě na vodní cestu dostala, se jmenuje Ploučnice. Já jí však říkám Ploučnička, je to takový můj mazel. Už jsem se po jejích březích vydala dvakrát a klidně půjdu potřetí. Vede příjemnou, pohodovou krajinou.

Terén u ní je povětšinou snadný, plánování trasy kolem jejího toku také není žádná věda, takže ji může jít opravdu každý. No, teď jsem jak slogan „Stezky Českem“, pardon. Ale když už jsem na „Stezku Českem“ narazila, tak si dovolím malou odbočku v textu, přiblížím vám tím možná, proč mě cesty kolem řek tak baví. „Stezka Českem“ je určitě fajn projekt a má širokou cílovou skupinu turistů. Já jsem si také nějakou tu etapu dala, ale zjistila jsem, že pro mě to není. Jít cestou, kterou přede mnou prošly tisíce lidí, dopředu znát snad všechna místa z fotografií jiných, vědět, kde můžu jíst, kde spát, snad i kam jít na WC, to mě připravilo o jedno z velkých potěšení, které mi cesty dávají. Potěšení z objevování. Naopak putování kolem vodních toků mi tuto radost dopřává měrou vrchovatou.

Ale abych vše nemalovala na růžovo. Na cestách neprozkoumaných se zase i hledání možnosti odskočit si na WC občas stává adrenalinovým zážitkem (pokud nechcete své ctěné pozadí strkat do trávy plné klíšťat), cestou se před vámi najednou objeví plot, nepřebroditelný přítok, stádo koní či krav (v horším případě býk) a vy se plahočíte několik kilometrů navíc, abyste místo obešli. Že na mapě byla značená cesta a v terénu po ní není ani památky? Jo jo, i to se stává. Blátem obalené boty jsou spíše pravidlem než výjimkou. No, a když vám dojde svačina? Máte smůlu. Obzvlášť o víkendu jsou krámky ve vesničkách mimo turistické trasy a oblíbené destinace většinou zavřené a hospody, pokud tam vůbec ještě fungují, otevírají až k večeru. Ne, není to „pohodička“ jako cesta po hřebenovce s horskými boudami, turistickými přístřešky a možnostmi občerstvení, kde vám turistická značka bezpečně ukazuje směr. Ač se to nezdá, na pohled nenáročná cesta „obyčejnou“ krajinou může být v některých směrech napínavější a náročnější, než červená turistická trasa.

Omlouvám se za odbočku, vracím se zpět k Ploučnici. Jak jsem již psala, vydala jsem se po jejím toku dvakrát. Pokaždé od jiného pramene. První cesta vedla od toho u Osečné, druhá od pramene Horní Ploučnice, který se nachází kousek pod vrcholem Ještědu. Stejně jako se pramínky vody stékají do řeky a proplétají se mezi sebou, budou se v mém vyprávění proplétat i obě cesty.

Chtěla jsem pokračovat vyprávěním o cestě kolem mé první řeky, ale jak vidím, text se mi neplánovaně protáhl. Abyste nepocítili ono: „To nečtu, to je dlouhý“, tak dnes raději končím.

Jestli se chcete o mé cestě a řece Ploučnici dozvědět víc, přečtěte si příští článek. Provedu vás vesničkami i klidnými loukami, uvidíme jeřáby (a ne ty na staveništích), volavky i havrakrky (dozvíte se, co to je). Poznáte místo, kde se dějí zázraky, prašné cesty, blátivé břehy a spoustu krásných zákoutí.

Zdroje:

Vlastní archív, Facebook