Mohelka: Říčka s čistým srdcem a duší hor

Strohá data nám o řece poví, že se jedná o pravostranný přítok řeky Jizery. Její tok měří 41,6 km a pramení ve výšce 570 m n. m v Kokoníně. Zamlčí nám ale informaci o tom, že okolí této říčky je malebné, klidné i tajuplné, po většinu cesty tiché. Já se na cestu kolem ní odhodlávala docela dlouho, nějak moc mě nelákala. Ale nakonec to byla láska na první pohled. Mohelku jsem si zamilovala a ráda se teď s vámi podělím o to, co jsem na jejích březích viděla a zažila. A třeba se k ní vypravíte také.

Jak jsme si již řekli, pramení v části Jablonce nad Nisou zvané Kokonín. Rodí se tedy ještě v Jizerských horách stejně jako řeka Jizera, jejíž se posléze stane součástí. Místo narození jí do duše vdechlo hory. Je z ní cítit jejich drsná krása. A někdy také chlad. Ten jsem cítila hlavně já, když jsem se k jejímu prameni vydala. Cestu jsem totiž absolvovala v poměrně mrazivých dnech, a když jsem stoupala po kluzkých pěšinkách lesem z Jablonce do Kokonína, tak jsem místo jásání nad romantikou místa stěží potlačovala neslušná slůvka. Nožky mi jezdily, kam se jim zrovna zachtělo. Jak jsem posléze zjistila, byl to můj úděl po celou cestu kolem Mohelky. No, dočtete se dál.

„To sis zase něco vymyslela!“ Žbrblala jsem si a přemýšlela, jestli pramen vůbec najdu. Podle mapy to vypadalo na dvě místa, kde pramení. Obávala jsem se, že se ale nedostanu ani k jednomu. Pramen vpravo od cesty jsem odpískala i v místě. Uzavřené prostranství, stavby, tam to nešlo. Ten vlevo se zdál, že je v nějakých mokřinách. Když jsem tam dorazila, u silnice to vypadalo částečně jako skládka, částečně to bylo rozježděné. Ale stromy tam byly. Kdyby nebylo zimní období, celé místo by bylo asi zarostlé. Odvážně jsem překročila nějaké rozbité lahve a zkusila se ponořit mezi kmeny stromů.

Noha mi zajela do díry, jindy se zase propadla v blátě. Přeci to nevzdám! Klopýtala jsem dál a najednou… Zaslechla jsem ji. Tichounce zabublala. Blýskla se drobnou vlnkou, prosmýkla pod kořenem. Byla tam! Maličká, ale dravá a odvážná horská Mohelka. Vím, že to z ní divně. Kolem město, skládka, nepříjemný terén. Ale místo dostalo tím drobným tokem krásnou atmosféru. Najednou jako by nic z toho nepříjemného kolem neexistovalo. Ta maličká říčka měla takovou energii, že to všechno prostě svojí silou přehlušila. Asi nasávala sílu Jizerských hor. A já měla hned lepší náladu. Samozřejmě částečně proto, že jsem pramen našla, pak také proto, že jsem doposud nezmrzla, ale jsem přesvědčená, že tu radost do duše mi přinesla Mohelka.

Proklouzala jsem se Kokonínem, navštívila hřbitov u Kaple sv. Antonína Paduánského, vyšla z obce a až do Rychnova u Jablonce n. N. šla neznačenou lesní cestou po pravém břehu Mohelky. Nádherný úsek! Už takový kousek od pramene je Mohelka poměrně velká a já měla poprvé možnost spatřit její nádherně čisté srdce. Voda Mohelky se totiž po většinu toku jeví naprosto průzračná. Nemohla jsem se vynadívat, jak její čistá voda propírá písek na dně či ladně klouže ve vlnkách přes drobné peřejky. https://www.facebook.com/share/r/1FntvTkMis/

Pokud byste se chtěli podívat po Rychnově, můžete si zajít ke Kostelu sv. Václava, oblastí také prochází NS manželů Scheybalových, ale o tom jindy. My zůstaneme u Mohelky. Čeká nás trošku komplikovanější úsek, protože se nám do cesty postaví hlavní tah z Jablonce. A k dovršení všeho pak i rychlostka E35. Co teď? Já jsem se na to nejprve posilnila dobrou kávou v místní malé cukrárně (a dokonce jsem vydržela nedat si dortík), načež jsem vyšla z Rychnova a po neznačených cestách postupovala lesem nad tratí a řekou až k místu, kde se dá projít pod tratí, přejde se řeka a dá se tam i přeskotačit přes hlavní silnici.

Stoupala jsem po neznačené cestě směrem k Rádlu a opět prošla pod železniční tratí. Hezký průchod, kde mi pod nohama protékaly pramínky vody. Za ním máte dvě možnosti. Ta snazší a delší je pokračovat po cestě dál, projdete kolem hřbitova a jste v obci Rádlo. Rozcestník kousek od kostela vám ukáže, že modrá značka vás dovede k železniční stanici Rádlo. Já zvolila tentokrát druhou možnost. Vydala jsem se houstnoucí mlhou a mokrou trávou nad tratí. Užívala jsem si klidu a liduprázdné krajiny. Pokud byste se vy vydali tou první trasou, sejdeme se pod nádražím v Rádle a jdeme dál.

Modrá značka mě bezpečně provedla pod rychlostkou a pokračovala jsem doleva do Hodkovic nad Mohelkou. Nejprve společně s cyklo, potom i s červenou turistickou značkou a věrnou Mohelkou po levém boku to byl nádherný odpočinkový úsek. Zajímavostí na této části je i vyhlídka na známou křižovatku Rádelský mlýn.

Tento úsek pro mě představoval další krásný den u Mohelky. Tolik nádherných a zajímavých míst, že by to vydalo na několik vyprávění. Třeba příště vám o některých z nich povím více, teď alespoň stručně. Co vás čeká? Malebné údolí Mohelky, zámek Sychrov, tajuplná stará vodní čerpací stanice, Sychrovský viadukt, Beranův hostinec…

Vystoupila jsem z busu v Hodkovicích u benzínové pumpy a dopřála si ranní kávu s sebou. Hřála mě v dlaních, když jsem se v mrazivém ránu vítala s Mohelkou a vydala se kolem ní dál. Na okraji Hodkovic jsme se ještě společně podívaly na sochu sv. Jana Nepomuckého se zajímavou „putovní“ historií a pak mi Mohelka na chvilku utekla na druhou stranu rychlostky. Já vystoupala strání nahoru na modrou značku a pokračovala přes Sedlejovice, již opět s Mohelkou vedle sebe. Údolíčko, které se tam kolem ní rozprostírá, je neskutečně malebné. Byla opět mlha, obrovské staré stromy stojící uprostřed louky natahovaly své větve připomínající černé pařáty.

Mlha se zvedala i z lesů, nad nimiž stojí zámek Sychrov. Začala jsem stoupat směrem k němu, ale byla jsem tam nedávno https://medium.seznam.cz/clanek/atino-putovani-advent-na-zamku-sychrov-kde-zamek-zari-a-krajina-dycha-klidem-213211, takže tentokrát jsem z cesty odbočila do lesů a neznačenými pěšinkami se snažila sledovat tok Mohelky.

Okolí zahalilo ticho. Ani ptáček nikde nepípnul, když přede mnou zablikalo světlo svíčky. Částečně skrytá v dutině kamene své světlo ukázala jen chvílemi. Za ní rozvaliny kamenné stavby. Skrývá se v nich někdo? Nejsem žádná hrdinka akčních filmů. Bojím se často, bojím se ráda. Opatrně jsem našlapovala a špicovala uši, zda něco nezaslechnu. Nic. Mými společníky byly jen ticho, mlha, zima, bláto a staré rozvaliny.

Kde jsem se to ocitla? U bývalé vodní čerpací stanice, která měla na starost částečně zásobovat zámek Sychrov vodou. Za mě opravdu zajímavé místo, informace o něm najdete i na NS Lesní putování s Kamilem Rohanem, která vede nedaleko. Původně jsem měla v plánu zde Mohelku překročit, nebo kolem ní nějak pokračovat dál, ale vzhledem k terénu a mokru jsem neuspěla. Zbývala možnost se vrátit (nepřichází v úvahu), nebo zdolat příkrý sráz a dostat se na pěšinky vedoucí pod zámkem. Proč jsem tak paličatá a nemohu se někdy vrátit? No asi by to nebylo to „žůžo dobrodrůžo“, takže vzhůru zarostlým svahem! Přimrzlé listí na zemi a prudký svah vykonaly své. Předvedla jsem malebnou piruetku a po zadku letěla zpět. Krásně jsem se svezla! V okamžiku, kdy se mi do stehna zabodla větev, mé nadšení pro dobrodrůžo poněkud ochladlo, ale protože jsem zmrzlá a pokrývalo mě několik vrstev oblečení, odnesla jsem to jen rýpancem a krásnou modřinou. Pěšinky jsem nakonec dosáhla a již v klidu pokračovala až k Sychrovskému viaduktu.

Sychrovský viadukt by si také zasloužil samostatné vyprávění. Sledovat, jak pod jeho obrovskými oblouky protéká tichá Mohelka, zatímco po něm duní vlak. Nebo stát v navazujícím údolí a pozorovat jeho mohutnost a klenby. Nádhera, která se těžko popisuje. Pokud byste měli zájem, video zde: https://www.facebook.com/share/r/1DX5KhcFXE/

Když mi Sychrovský viadukt zmizel z očí, pokračovala jsem po silničce dál. Vede totiž stále kolem Mohelky. Při plánování jsem nebyla z těchto silničních úseků nadšená, ale není se čeho bát. Alespoň v době mé cesty tady byl provoz minimální, žádné dlouhé průchody obcemi tam také nejsou. Kolem mě se střídaly lesíky a louky, po kterých jsem si scházela k Mohelce a občas ji takto kopírovala. Jindy se zase Mohelka přitulila k silnici a byly jsme také spolu.

Pak už jsem vyhlížela vesnici Trávníček, kde jsem se těšila na Beranův hostinec. Jednou jsem někde viděla nebo něco četla o spolku Dubáci, jehož členové tento hostinec doslova zachránili z trosek. Je to opravdu zajímavý příběh a hostinec se jim podařilo opravit krásně. V době mé návštěvy byl zavřený, ale určitě by místo stálo za návštěvu při nějaké akci, kdy mají otevřeno. Zběsile štěkající pes v sousedství byl naštěstí za pevným plotem, takže mě nesežral a mohla jsem pokračovat v cestě.

Zimní dny jsou ale krátké, musela jsem přidat do kroku a pokračovat po silničce dál. Ještě mě čekala odbočka ke Kostelu sv. Jakuba v Letařovicích a pak už jsem s blížící se tmou spěchala do vsi Libíč na jeden z nepříliš častých autobusových spojů.

Ráno padaly na zmrzlou krajinu sněhové vločky. Bylo jich jen pár. Lehounce se snášely k zemi. Pomalu, klidně. Připomněly mi Mohelku. Její krása je stejně nenápadná. Nevyznačuje se hukotem vody horských bystřin, ani mohutností a širokým tokem řek v nížinách. Jestli mám najít slovo, které ji pro mě definuje, je to slovo klid. Ano. Mohelka je klidná řeka.

Tento pocit jsem měla i ve chvíli, kdy jsem ráno stála nad vsí Libíč u bývalého lyžařského vleku a dívala se dolů do údolí, kam jsem se chystala sestoupit k řece. Abych nechodila stále jen s romantickými klapkami na očích, vždy si najdu (nebo se najde?) něco, co mě probere do reality. V tomto případě to byl sestup k řece. Nejprve jsem šla po lesní cestě, ale přece to nebudu obcházet. Sice mi rozum připomínal bolavé stehno z jízdy ze svahu pod Sychrovem, ale já si nedala říct. Pustila jsem se hezky šusem lesem dolů. A pozor! Tentokrát jsem to zvládla bez pádu, ač jsem se snažila sestupovat rychle, protože kolem mě byl terén rozrytý prasátky a já nijak netoužila po setkání s nimi. Nevím, jestli byl tento sestup rozumný, ale určitě mě zahřál. Adrenalin a rychlý pohyb udělaly své, a když jsem stála na louce u Mohelky, tak i když mi na nose roztávala další sněhová vločka, nebyla mi vůbec zima.

Mohla jsem se tak opět kochat malebným údolíčkem a řekou a po jejím pravém břehu pokračovat v cestě. Tady mi překvapení připravili bobři. Vím, že pohledy na jejich místo v naší přírodě se různí a nehodlá rozpoutávat v tomto směru žádnou diskusi. Mně prostě fascinuje jejich práce. Jak dokážou pokácet strom, jak dokonale „obobrují“ jeho kmen! No podívejte se sami: https://www.facebook.com/share/r/16ikRn8×Bf/

Z Podhory do Chocnějovic mě opět čekal úsek po silnici, ale stejně jako v předchozí části cesty to byla silnička klidná a leckde jsem měla možnost sejít si po loukách k řece. V Chocnějovicích jsem se napojila na modrou značku. Moc hezký úsek vás povede lesem těsně po břehu zurčící Mohelky.

Prošla jsem kolem bývalého Flodermannova mlýna a u Mohelnice nad Jizerou mě čekal konec cesty. Soutok Mohelky s Jizerou. Jsem vždy moc ráda, když se mi podaří dojít opravdu těsně k soutoku, a to se mi tady poštěstilo. Pozorovala jsem, jak se vody Mohelky mísí s vodou Jizery. Z kopce nad soutokem je již několik století pozoruje Zásadka. Kdysi hrad, pak zámek, nyní zřícenina. Stále tam však stojí jako věrný strážce spojení dvou řek.

Od soutoku jsem odcházela nerada, protože to pro mě bylo rozloučení s další řekou. Vyšla jsem zpět na silnici a ještě z mostu jsem se na soutok jednou podívala. Pak už jsem se musela k Mohelce otočit zády a stoupat svahem k Zásadce. Můj výlet toho dne nekončil, ale naše společná cesta kolem Mohelky na jejím soutoku skončila. Pokud se vám líbila, můžete se se mnou zase příště na nějakou vydat.

https://www.facebook.com/share/r/17NDi4RqFJ/

Zdroje:

mapy.com; NS Lesní putování s Kamilem Rohanem; vlastní archiv