Zásadka. Romantická zřícenina shlíží již šest století na soutok Jizery s Mohelkou

Osudy těch, kteří ji kámen po kameni stavěli, se již nikdy nedozvíme. Stejně jako původní dřevěné části tvrze je dávno pohřbila zem. Často na zříceninách pokládám ruku na kámen a říkám si: „Kdybych tak věděla, co víš ty.“

Kameny na Zásadce mlčely, nic mi nepověděly, ale dočetla jsem se, že první ze známých osobností, která si Zásadku koupila, byl v roce 1452 Jiří z Poděbrad. Na konci řady majitelů Zásadky stojí Valdštejnové, kteří ji vlastnili až do roku 1945. V době jejich vlastnictví došlo k úpadku panství, v roce 1790 zámek vyhořel a v druhé polovině 19. století již zchátral. Od roku 1967 je zapsána jako kulturní památka.

Jak jsme si řekli na začátku, byla Zásadka původně tvrz, později hrad a po roce 1560 ji přestavěli na dvoukřídlý renesanční zámek. A dnes?

Dnes je to kouzelné, nebojím se říct, přímo pohádkové místo. Já jsem k němu stoupala prudkým svahem od soutoku Mohelky s Jizerou.

Drobný potůček, který stékal vedle mě dolů, si prokousával cestu posledními zbytky ledu. Jarní tání mu dodalo sil. V létě bude možná vyschlý, kdo ví. Zahnula jsem směrem ke zřícenině. A najednou? Kdo to na mě vykouknul pod pařezem? Trpasličí rodinka! Cestou k Zásadce jsem jich potkala víc.

Pro vaše děti to bude určitě fajn zábava. Než vyhledají všechny potvůrky, potrvá jim to dost dlouho. A co teprve, až dorazíte na zříceninu! Nejrůznějších bytostí a tajuplných zákoutí je tam spousta. Upřímně tedy musím říct, že na mě až moc, ale beru, že je to především pro děti a ty budou určitě nadšené. Já si sedla k ohništi, vzhledem k lezavému chladu si uvařila kafíčko a spokojeně usrkávajíc horký nápoj jsem se propadla do říše fantazie, ve které jsem spřádala představy, jak to tam kdysi mohlo vypadat.

Chladné počasí nikoho moc nelákalo, takže jsem si tam v tom tichém odpoledni seděla sama. Jen já, vonící káva a mlčenlivé kameny staré zříceniny. Byla to krása. Takže neváhejte a vydejte se tam také. Můžete vyrazit sami za toulkami minulostí. Nebo vezměte ratolesti a užijte si veselí a radost, které vám zdejší prostředí nabízí.

Protože se připozdilo, poděkovala jsem ještě v duchu všem, kteří se o toto místo starají a vyrazila do Mnichova Hradiště na vlak.

A kudy tam? A kudy zpátky?

Pro pěšáky je nejpříjemnější cesta z Mnichova Hradiště po zelené. Na kraji města hned u zámku je prostorné parkoviště. Po zelené budete lehce stoupat nejprve alejí a potom lesem kolem Sychrovské bažantnice. Pod vrchem Káčov dojdete do obce Sychrov. A odtud je to již na pohádkovou zříceninu kousek.

Pokud nebudete chtít zpět do Mnichova Hradiště stejnou cestou, můžete se vydat od zříceniny doleva ze zelené po silničce do Podolí (kaple sv. Cyrila a Metoděje z r. 1912) a dál až zpět na parkoviště. Je to sice po silnici, ale jedná se o místní komunikaci s malým provozem.

Další možností je hlavní silnice kolem Jizery. Zde jsou sice hezké výhledy na řeku, ale větší provoz, pohyb zde je nebezpečný a nedoporučuji.

Tento okruh měří přibližně 7 kilometrů, takže zvládnete třeba i návštěvu zámku, u kterého parkujete, nebo alespoň prohlídku jeho parku.

A malé upozornění. Při plánování cesty se nespleťte! Názvy obcí, zřícenin a zámků si s námi v této oblasti trošku hrají. Takže:

U obce Zásadka je zřícenina Valečov.

Asi sedm kilometrů od ní je „naše“ zřícenina Zásadka a to u obce Sychrov.

No a aby toho nebylo málo, tak po přibližně šestnácti kilometrech se dostanete do další obce Sychrov, kde kraluje známý zámek Sychrov.

Tak ať nezabloudíte! Přeji šťastné putování…

Zdroje: Kudyznudy.cz; cesky-raj.info; turistické informační tabule; mapy.com; vlastní archiv