Sánský kanál: zapomenutá vodní spojnice Cidliny a Mrliny z 15. století

Sánský kanál jsem však poprvé viděla v mapě. Usoudila jsem, že já coby „koza sánská“ přece nemohu nechat stejnojmenný vodní tok bez povšimnutí.

Kde ho najdete?

Spojuje řeky Cidlinu a Mrlinu a teče souběžně s Labem jen pár kilometrů od jeho pravého břehu. Cesta kanálu začíná u jezu Badra nedaleko obce Sány. Pak už si to vesele uhání mezi poli a vesničkami k Mrlině. Do ní se napojí kousek nad Nymburkem.

Možná si při pohledu na něj řeknete: „No jo, nějaká strouha.“ Trošku pravdy mít budete, protože dříve byl známý také jako Lánská strouha. Ale rozhodně to není jen tak nějaká strouha! Vybudován byl již za vlády Jiřího z Poděbrad v polovině 15. století a byl součástí rozsáhlé rybniční soustavy. Jeho úkolem bylo přivádět vodu do rybníků.

V dnešní době měří asi 15 kilometrů, takže cesta kolem něj není dlouhá. Cyklisté kolem prosviští během chvilky. Ale my, tuláci, si cestu umíme užívat, ne? Já si ji užívala dva dny. Samozřejmě kdybych měla jít dva dny těch patnáct kilometrů, tak bych asi v pauzách stihla nacvičit divadelní představení. Takže jsem se rozeběhla i po okolí a nyní si vám dovolím nabídnout cestu jak kolem Sánského kanálu, tak i nějaké zajímavosti navíc.

Z vláčku jsem vystoupila v Dobšicích nad Cidlinou, což je jen kousek od začátku Sánského kanálu. Já se ale vydala dál od něj, k Žehuňskému rybníku. Ten mám moc ráda. Pohledů na něj, když projíždím vlakem z Převýšova do Dobšic, se nemohu nabažit. Nejprve se objeví rákosová pole. Po chvíli začne probleskovat voda, které postupně přibývá. Nad hladinou se mihnou ptáci a vodní plocha se rozlije do šířky.

Po cestě k němu z Dobšic si ale nezapomeňte projít Dobrodružnou stezku malého Dobše. Ukrývá krásná lesní i vodní zákoutí, nabízí možnost posezení a dětem se bude určitě líbit. Až k Žehuňskému rybníku vás bezpečně dovede zelená turistická značka a kdybyste náhodou nevěděli kudy kam, černobílý „havrakrk“ vám cestu ukáže.

Nad Žehuňským rybníkem jsem se rozplývala výše, takže vás nebudu nudit dalším nadšeným líčením jeho krás a vydáme se o kousek dál, do obce Žehuň. Tam na vás čeká hřbitov s kostelem sv. Gotharda a kostnicí. V době mé návštěvy byl hřbitov pokryt záplavou modrých ladoněk, a tak jsem se optimisticky naladěná vydala ke kostnici. Mrtvým patří úcta. Opatrně a v tichosti jsem přistoupila k zamřížovanému okénku a nakoukla dovnitř. Neměla jsem to dělat. Ještě teď, když zavřu oči, vidím dvě lebky, jak na mě nepřátelsky zírají. No tak si rozmyslete, jestli si jen prohlédnete hřbitov a kostel, nebo půjdete i narušit klid mrtvých. Já už to víckrát neudělám.

Když jsem byla ukochána rybníkem, jeho okolím a mrtví mě pustili ze svých spárů, vracela jsem se po silničce zpět do Dobšic, kde má být muzeum Keltů. Bohužel bylo zavřené, takže jsem se do něj ani ke keltskému oppidu nedostala. Zkusila jsem alespoň dančí farmu. Jo! Daňky jsem viděla. Kousek od ní už šplouchala svými vlnkami Cidlina a já se po jejím levém břehu vydala k jezu Badra. Konečně jsme tedy na začátku Sánského kanálu. Že mi to trvalo, co?

Na krátké video o začátku jeho cesty se můžete podívat zde: https://www.facebook.com/share/r/1LqqFaMFaq/

První obcí na jeho toku jsou Opolánky, ale já záhy opustila cestu a vydala se po pravém břehu kanálu. Nade mnou se zvedal vrch s krásným názvem Oškobrh. Ten jsem si také nemohla nechat ujít. Vrch slouží jako obora, takže ho křížem krážem neprochodíte, ale i pohledy na něj jsou hezké.

Pro mě měla celá cesta kolem Sánského kanálu jednu velkou výhodu. Dařilo se mi, až na pár krátkých výjimek, jít přímo kolem jeho toku. Obcí kolem něj moc není. Prošla jsem již zmíněné Opolánky, dále Opolany a Odřepsy. Kousek za nimi mě (asi v souladu s názvem obce) pěkně vyděsil vzrostlý vlčák, ale přežila jsem.

V těchto místech se mi také cesta dělila a pokračovala jsem až druhý den. Zatímco ten první byl ve znamení slunce a modré oblohy, studená noc nevěstila nic dobrého. Ráno se do mě opřel ledový vítr a nebe nad hlavou se zatáhlo. Mezi poli a pak kolem soustavy rybníků jsem pokračovala do obce Pátek, kde stojí za zmínku Lazarův mlýn se zajímavě upraveným okolím. Samozřejmě ho najdete přímo na břehu Sánského kanálu.
Vítr fičel proti mně a já, ač navlečená do všeho oblečení, které jsem měla s sebou, jsem lehce drkotala zuby, když jsem se proti němu kolem kanálu prodírala dál.

Objevit se sníh, tak bych za zatáčkou čekala Eskymáka. Místo něj na mě však čekalo jiné překvapení! Tok kanálu prudce zabočil, stromy kolem něj také a vytvořily přírodní větrolam. Najednou bylo po větru. A co víc – mraky se rozestoupily, vysvitlo sluníčko a kolem mě zavoněly fialky. Když jsem se poválela ve fialkách, dopila kávu, čaj a dojedla svačinu, pokračovala jsem dál. Soutok byl již nedaleko, když mě ještě vyděsila srnka, která vystartovala z roští těsně vedle mě. Ale vzhledem k tomu, že jsem se u fialek tak vyrelaxovala, jsem její „útok“ přežila bez újmy.

Soutok Sánského kanálu a Mrliny pro mě nebyl až tak velkým překvapením, protože jsem tudy procházela už při cestě po toku řeky Mrliny. Vyhlížela jsem tedy, jestli zde opět uvidím „svoji“ volavku, která si tam se mnou při minulé cestě pohrávala. Byla tam! Pozdravila jsem ji a už jsem se ani nenamáhala ji vyfotit nebo natočit. Věděla jsem, že mi přesně ve chvíli, kdy budu chtít zmáčknout spoušť fotoaparátu, uletí…

Tento soutok je ale moc pěkné místo. Lávka nad tokem kanálu mě přes něj bezpečně převedla, takže jsem mohla pokračovat po břehu Mrliny až do Nymburka. Minule mě tento úsek vypekl, protože byl příšerně zarostlý a já se musela probojovávat přes pole na hlavní cestu. Teď tudy však vedla příjemná pěšinka a já si po ní mohla vykračovat dál.

Když Nymburk, tak to chce samozřejmě ještě jednu zacházku. Dojděte si kolem Mrliny až k jejímu soutoku s Labem. Čeká tam na vás most přes Labe, zdymadlo, malá vodní elektrárna, přístaviště, městské hradby s vyhlídkovým ochozem a konečně tu na naší cestě potkáte i občerstvení. Možností doplnit zásoby na mé dvoudenní výpravě moc nebylo, takže pokud byste se na ni také vydali, doporučuji svačinky do batůžku.

Pouhý Sánský kanál. Jenom strouha vinoucí se mezi poli. A tolik krásných míst a zážitků! Co z toho vyplývá? Nemusíte jezdit daleko, nemusíte nachodit stovky kilometrů. Stačí jediné – umět se dívat. Já se to učím už hodně dlouho a učit se budu až do smrti. Vždyť je tolik krás k vidění!

Tak se třeba na některé z cest také uvidíme. Ať vám to šlape.

Zdroje: turistické informační cedule, mapy.com, vlastní archiv