Vlčí potok: Dotek divočiny v Přírodním parku Ještěd

Možná vás mate spojení „dotek divočiny“ a „Ještěd“. Ale je to tak. Ještěd je krásný, ale je to známé turistické místo, takže nic pro nás tuláky samotáře. Stačí se však od něj vzdálit několik kilometrů, opustit hlavní turistické trasy a dostanete se do míst, kde po vás ani pes neštěkne. Že však nezaslechnete vlčí vytí, to vám nezaručím.

Na nic nečekejte. V lesích stále ještě leží sníh, jsou tiché, pusté. Mezi stromy slunce poráží mlhu jen stěží. Uslyšíte jen vlastní dech. Těšíte se? Tak jdeme.

Autobus mě vyložil na nepříliš využívané zastávce Bílý Kostel nad Nisou, Rozkoš. Je na znamení, tak nezapomeňte zmáčknout čudlíček, ať vás nepřevezou. Od zastávky jsem vyšla na most přes E442. Chvíli jsem pozorovala auta, která se předháněla, kdo pojede rychleji a zaradovala se, že alespoň na několik následujících hodin to je můj poslední pohled na civilizaci a její spěch.

Po modré turistické značce jsem se vydala k Buku republiky. Krásná cesta. Tedy na pohled. Na chůzi to bylo horší, ale bylo mi to fuk. Stoupala jsem pomalu, abych se někde nepřizabila, terén byl hodně zledovatělý. Cestou jsem prošla kolem rozcestí pod Roimundem. Pokud neznáte, doporučuji si k této zřícenině odbočit, je to jen kousek cesty. Počítejte však se stoupáním. Modrá značka mě vedla dál a já si užívala klidu a tichu lesa. Sledovala jsem stromy spící pod sněhovou peřinkou. Souboj mraků se sluncem. Mlhu, která chvílemi nad všemi vítězila a sevřela mě ze všech stran.

U rozcestí Buk republiky jsem využila turistický přístřešek a věnovala se své oblíbené činnosti. Svačince. Miluji svačinky na výletě! Můj batoh tomu svými rozměry také odpovídá. Tentokrát byla sváča spíše vegetariánská, abych vlky příliš nelákala. Ujedla jsem něco ze zásob a vydala se konečně hledat pramen Vlčího potoka, kolem jehož toku až k soutoku s Rokytkou v Kryštofově Údolí má cesta měla vést.

Chvilku jsem šla po zelené značce, ale pak jsem ji musela opustit a vydat se kopcem nahoru vyhledat pramen. Ticho bylo snad hmatatelné a mně se občas ježily chlupy po těle, když jsem si představila, že třeba tam někde nade mnou stojí vlk a sleduje mě. Znáte ten pocit, že se na vás někdo dívá? Přesně ten jsem měla. Tak jsem s nimi pro jistotu smlouvala, že jsem tam jen na návštěvě, ať mě nechají nakouknout a že za chvíli zase zmizím. Pramen Vlčího potoka se blížil. Tedy bod na mapě se blížil, v terénu jsem ho nemohla najít. Sníh si s mými nožkami pohrával a já padala, vstávala, padala a zase vstávala. Přeci to nevzdám. Na konci článku vám zkusím připojit video, ať se také pobavíte.

Našla jsem ho! Má radost ve chvílích, kdy najdu pramen vodního toku, nezná mezí. Vlci sem, vlci tam, byla jsem u pramene Vlčího potoka! A teď šup. Honem pryč. Jala jsem se sestupovat kolem jeho toku. Stále nikde ani živáčka. Snažila jsem se kopírovat tok, nechala se unášet krásnými lesy a zurčící vodou.

No a najednou koukám – krmelec? Nebo co to je? Všude plno kukuřice. A jé. To asi bude pro prasátka. Došlo mi, že setkání s divočákem je mnohem reálnější než setkání s vlkem. No, nestála jsem ani o to. Zrovna jsem se pohybovala po umrzlé pěšince, takže jsem jen pohledem změřila vzdálenost k posedu, který tam stál. Znám se. Běh mi nic neříká a v tomto terénu? Ne, dostat se k posedu v případě nebezpečí nemám šanci. Honem tedy pryč. Klouzala jsem po cestičce, co mi nohy stačily a utěšovala se tím, že se napojím na cestu, po které vede Svatojakubská cesta.

Nevím, proč mám vždy pocit, že dostat se na cestu je pro mě nějakou spásou. Vím, že je to blbost, praseti (vlkovi) je úplně jedno, jestli je tam nějaká cesta nebo ne. Mně prostě cesty přinášejí pocit bezpečí. Tak se zasmějte a neberte mi to. Samozřejmě, že ani po cestě nikdo nešel. A tak tomu bylo i dál. Ale já už v klidu pokračovala kolem Vlčího potoka (vždyť jdu přeci po té cestě) a sledovala jeho tok, který bublal po mém pravém boku. I oblastí zvanou Od Vlčích jam jsem prošla bez mrknutí oka.

Kryštofovo Údolí bylo přede mnou a krátká cesta Vlčího potoka tu končila v Rokytce. Jejich soutok je u silnice v takové té centrální části obce u parkoviště.

Nad ním se pak tyčí kostel sv. Kryštofa s dřevěnou zvonicí a farou. Vyšla jsem k nim, prošla si hřbitov a po silničce stoupala k vlakové zastávce. Ještě jsem se otočila zpět do údolí, abych naposledy zamávala Vlčímu potoku.

A v tom se otevřely mraky nad polem a někdo mi tam vykouzlil nádherné srdce. Jen na malou chvilku, na jedno nadechnutí, ale bylo tam. Úžasné, zářivé. Než jsem stihla zmáčknout foto, už se jedna jeho strana bortila, ale dám vám ho sem. Pro štěstí.

Poděkovala jsem všem svým tam nahoře za něj i za to, že mě bezpečně provázeli celou cestu. A šťastná, ač úplně promáchaná, jsem došla na vláček.

Vlci mě nesežrali, ale abyste si nemysleli, že jsem se bála úplně zbytečně. Mám z naprosto důvěryhodného zdroje hlášený nález dvou sežraných prasat obklopených spoustou stop šelem psovitých. A to nedávno, a ne úplně daleko od míst, kudy jsem šla… Tak co, půjdete? Vždyť přeci: „Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí.“

No a slíbený nález pramene - padám, vstávám,…

Zdroje:

citace – Severní vítr, J. Uhlíř, Z. Svěrák; mapy.com; vlastní archiv