Článek
A to dokonce tak rychle, že léta se smrskla na pouhé měsíce.
Dle mého názoru, který jistě není osamocen, to Čína na svého malinkého demokratického ostrovního souseda, zkusí ještě letos na podzim.
Dokonce mám za to, že to měla v plánu už mnohem dříve.
Číňané jsou ovšem známí tím, že dobře sledují, co se kde děje, a snaží se z toho poučit. Dobré nápady ukradnout, a těch špatných se vyvarovat.
Se zděšením, tedy sledovali prvotní neúspěchy Ruska na Ukrajině, a také to, jak západ se dokázal, na jeho poměry, nezvykle rychle sjednotit, a podpořit napadenou zemi.
Neúspěch Iránu v jeho raketové kampani proti Izraeli, také Číňanům moc na optimismu nepřidal.
Přitom Tchaj-wan nemá protivzdušnou obranu o moc horší než Izrael.
Osa zla zformovaná evidentně z Ruska, Číny, Íránu a KLDR, ovšem měla zřejmě od počátku za lubem své akce do jisté míry koordinovat, aby se pozornost světa rozdělila na více oblastí, a jejich cíle nejsou o nic menší, než zcela bezelstně Rusko proklamuje, a totiž kompletní reorganizace světového pořádku.
Dobře do toho zapadá i útok Hamásu, a následně jemenských rebelů.
Je ale jasné, že jak KLDR, tak Írán, hrají v celé hře druhé housle, a Hamás, Hizballáh a Husiové, pak pouze zastávají spíše role užitečných idiotů, kterým hra nepřinese vůbec nic.
Situace na Ukrajině teď ale začíná pro Rusko vypadat nadějněji, a Čína pookřála. Vidí, že se Rusku až tak moc neděje, kromě obrovských finančních a lidských ztrát.
Lidí i peněz má ale Čína dost. Důležitý je pro ni výsledek, kterého chce dosáhnout, a tím je jednoznačné potvrzení jejího statusu supervelmoci.
Supervelmoc se nemůže profilovat jen svou ekonomickou silou, ale také tou vojenskou.
Číně přitom, na rozdíl od USA, zásadní válečné zkušenosti chybí, a na kom jiném by si měla udělat jméno, než na státečku s 24 miliony lidí, jehož samotná existence ji v podstatě zesměšňuje.
Nebýt samo sebou Tchajwanského průlivu, už by dávno bylo hotovo.
Moře je pro Čínu velký problém, a tím dalším je slib USA, že napadenému ostrovu přijdou na pomoc. Zde by se USA nemusely obávat jaderné války, jako s Ruskem, protože jaderné možnosti obou zemí jsou značně asymetrické.
Pokud by se USA rozhodly intervenovat, pak by šance na úspěch Číny rapidně klesaly. Tedy pro Čínu je stěžejní, aby se to nestalo.
Volby v USA jsou v listopadu, a výhra Trumpa, by se Číně vůbec nehodila, na rozdíl od Ruska.
Trump je pro Čínu mnohem nebezpečnější a nevyzpytatelnější než poměrně slabý a nerozhodný Biden.
Postoj D.T. k Číně, ale i k Iránu, je dobře znám. Z tohoto důvodu, to má nyní Čína postavené „buď letos, nebo až za 5 let… a to jen možná…“
Za 5 let navíc nemusí být u moci prezident Si Ťin-pching, jehož ambice jsou obrovské, stejně jako jeho moc uvnitř strany.
Za 5 let navíc už nemusí být konflikt na Ukrajině, ani na blízkém východě, a pozornost světa by tak zamířila pod ruce komunistické Číny.
Před prezidentskými volbami na Tchaj-wanu, které se konaly v lednu, jsme mohli pozorovat masivní zastrašování a manipulace obyvatel ze strany Číny.
Čína by samozřejmě ráda získala ostrov bez boje, aby si ho mohla úplně podrobit, jak to předvedla u Hongkongu.
Jenže bubáci nezabrali, a svobodní Tchajwanci se rozhodli pro Williama Laje, kterému komunisti nemohou přijít na jméno.
Tím jsme u další indicie. Laj po svém zvolení nabídl Číně otevřená jednání, ale ta veškerá jednání odmítla, a klade si nesplnitelné požadavky, úplně stejně, jako Rusko těsně před invazí na Ukrajinu. Jednala by s Lajem, kdyby odevzdal Tchaj-wan Číně…
Čína tedy zatím stupňuje svou rétoriku, sleduje vývoj na Ukrajině, vstupuje pravidelně do vzdušného prostoru Tchaj-wanu, i do jeho vod, a trénuje menší incidenty i s dalšími sousedy, jako jsou aktuálně Filipíny. Také sleduje Trumpovy volební preference, a s každým jeho plusovým bodem roste její nervozita.
Má strach, že neuspěje, váhá, ale nakonec ambice Medvídka Pú stejně převáží. A bude to brzy.
