Článek
Petr žije již pátým rokem s učitelkou angličtiny Klárou v malém městečku u Prahy. Když spolu byli dva roky, připravila mu přítelkyně čarokrásný romantický večer na sv. Valentýna. A protože Petr vyznává spíše české tradice, slíbil si, že jí pro změnu připraví na 1. máje něco skutečně výjimečného.
„I když to bylo v euforii toho nádherného večera, hodlal jsem svůj slib, který jsem dal především sám sobě, dodržet. Vždycky jsem tak trochu proti Valentýnu mluvil a upřednostňoval český 1. máj, tak bylo na čase, abych nemluvil do větru. I když jsem si přál jí ohromit něčím, nač jen tak nezapomene, nebylo to tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. Všechno romantické, co pro nás bylo dosažitelné, jsme už vyzkoušeli. A na nějaké drahé výstřelky nám tak trochu chyběli peníze. Byl jsem si vědom, že Klára stále mluví o Paříži, ale když bychom se tam spolu vydali, bylo by to určitě na více dnů, za dost peněz. Zkrátka jsem byl za to, že podobnou cestu bychom měli plánovat spolu. Proto jsem přišel s náhradním plánem. Pozvu jí do neobvyklé Paříže.“
30. dubna zanechal Kláře, která studovala v té době angličtinu, na stole vzkaz s textem:. Let me take you to P-A-R-I-S. (Nech mě vzít Tě do Paříže). Večer musel čelit otázkám, ale na všechny odpovídal, že to má být překvapení. Sám své přítelkyni i sobě zabalil pár věcí a šli spát.
„První, co na Kláru čekalo, byla cesta do Prahy a piknik na jejím oblíbeném místě. „P“ totiž znamenalo nejen park, ale hlavně Petřín. Nahoru jsme vyjeli lanovkou, našli si koutek sami pro sebe, kde jsem rozprostřel deku, vytáhl její oblíbené koblihy, nějaké ovoce a džus. Počasí nám naštěstí přálo, takže jsme strávili překrásné sobotní ráno. Povídali jsme si, jako už dlouho ne. Klára byla zvědavá, co pro ni mám připraveného pod písmenkem „A“. Bylo to kino Atlas, kde jsme se poprvé potkali. Měl jsem obrovské štěstí, protože se mi krátce předtím zmínila o filmu, který tam promítali. Byla nadšená a já nemohl chtít víc. „R“ byla jednoduše restaurace. Šel jsem znovu po jistotě a vybral čínskou, což je Klářino oblíbené jídlo. „I“ jako impresionismus pro mě bylo asi nejtěžší, tam jsem se musel trochu nutit, ale rozzářená tvář mé přítelkyně na výstavě impresionistů mi za tu hodinu a půl, co jsme tam brouzdali, stála. A nakonec „S“ jako kavárna Slavie, kde jsme si dali kávu s nádherným výhledem na hrad a Petřín, kde jsme to ráno celý Den lásky začali.“
Klára byla z Petrova nápadu naprosto unešená. „Pro mě to znamenalo mnohem víc, než kdyby koupil víkend ve skutečné Paříži, protože přemýšlel nad tím, co by mi mohlo udělat radost.“ A protože hezkých chvil není nikdy dost, od té doby ti dva slaví oba svátky zamilovaných. Klára připraví něco na Valentýna a Petr i nadále překvapuje na květnový Den lásky.
Ani Ivana nedá na 1. května dopustit. „Proč máme slavit Valentýna, kterého tu nikdo dřív neznal? Proč si nerozvíjíme náš vlastní svátek, který je spjat s rozkvetlými stromy, Máchou a s vůní jara? Já 1. máj zkrátka miluju, protože jím začíná měsíc lásky, a také si ho každým rokem užívám. Naučila jsem to i svého přítele, a tak ani jeden z nás nezapomeneme toho druhého něčím malým obdarovat. Minulý rok mě však přítel víc než překvapil. Nezůstalo jen u procházky a polibku pod rozkvetlým stromem. To přišlo odpoledne, ještě předtím jsem ale díky němu prožila kouzelné ráno.“
Když se probudila, byl už Honza v práci. Chvíli ležela, pak si promnula oči a chystala se vstát. V tom si všimla, že celá postel je zasypaná růžovými lístky. „Nevěřila jsem svým očím a užívala si jejich omamnou vůni. Bylo to moc krásné překvapení, které ale nekončilo. Od postele vedla cestička z růžových lístků ke skříni. Tam jsem našla růži se vzkazem: „Dobré ráno, miláčku.“ Stezka pokračovala dál - do koupelny. „V umyvadle ležely růže dvě. A na zrcadle bylo rtěnkou napsáno: „Jsi největší poklad, který jsem mohl v životě najít!“ Ivana nemohla popadnout dech.
Pokračovala po stopách svého přítele a dorazila do kuchyně, kde měla připravenou snídani a u ní opět vzkaz: „Je mi líto, že spolu nemůžeme posnídat. Ale co společně poobědvat? Restauraci si vyber sama.“ A Ivana dodává: „Víte, Honza nemá restaurace moc v lásce, jídla v nich a hluk kolem. Já tu atmosféru naopak miluju. Proto mi jeho pozvání na oběd udělalo nesmírnou radost. Po snídani mě čekalo ještě další krásné překvapení. U své kabelky jsem našla tři růže a lístky na muzikál, na který jsem toužila jít. Nedokážu popsat ten úžasný pocit, že zrovna já mám toho nejlepšího mužskýho pod sluncem.“
Pro osmašedesátiletého Milana a jeho o sedm let mladší partnerku znamená 1. květen ještě něco víc než svátek lásky. „Prvního května jsme se kdysi potkali. Dnes to bude znít kuriózně, ale bylo to v průvodu, kam jsme tenkrát museli od podniku jít. Kolem slavili svátek práce, mávali praporky, transparenty, ale já měl oči jednom pro blondýnku, která šla přede mnou. Pomohla mi zima, která toho roku na 1. máje byla. Zaklepal jsem jí na rameno a zeptal se, jestli by se mnou nechtěla jít na horký čaj. Překvapená byla dost, ale po chvíli mi odpověděla, proč vlastně ne. A tak jsme z průvodu zmizeli do nejbližší cukrárny a tam jsem strávili báječné odpoledne.“ Dáša manželova slova potvrzuje: „Vyrazily jsme tenkrát s kamarádkou. Byla mi hrozná zima, takže když mě Milan oslovil - a ještě navíc se mi dost líbil, zaváhala jsem jen na okamžik. A dodnes toho nelituji.“ Z náhodného setkání se vyvinul vztah, který po třech letech skončil svatbou. „Hádejte, kdy jsme se brali? Přestože nás z toho každý zrazoval, protože v květnu by se prý nikdo neměl ženit a vdávat, nechtěli jsme jiný termín, než 1. května. A na pověry, že květnové svatby přinášejí smůlu, můžu říct jen jedno - jsme spolu přes čtyřicet let a ani jeden z nás dvou o žádné smůle nic neví. Samozřejmě, bez konfliktů se žádný vztah neobejde, ale šťastně jsme vychovali tři děti a teď si užíváme i vnoučat.“ Milan s Dášou pochopitelně den lásky a své výročí svatby slavili každý rok láhví dobrého vína. Ale loni, když přišlo čtyřicáté výročí sňatku, se rozhodli pro docela nezvyklou oslavu: „Domluvili jsme se, že si zopakujeme své seznámení a jako náhodou se setkají v cukrárně, kde kdysi proseděli téměř celý den. Musím to trochu upřesnit - z cukrárny se za ty roky stala kavárna, ale pro symbolické setkání to nevadilo ani v nejmenším.“ Milan dodává. „Bylo to zvláštní, od té doby jsme tam byli snad jen dvakrát, a i když to tam vypadalo úplně jinak, než tehdy, neubránila jsem se při vstupu do kavárny pocitu, že je mi zase dvacet. Připadala jsem si jako mladá holka.“ Protože Dáša přišla na smluvené místo jako první, objednala si kávu a sedla si ke stolku. „Věřte mi to nebo ne, ale byla jsem pěkně nervózní. Uvažovala jsem o tom, co si manžel vymyslel za hloupou hru, a že jsem na ni neměla přistupovat. Pokaždé, když se otevřely dveře, cukla jsem sebou. Pak přišel Milan a dělal, že mě nevidí. Zdálo se mi, že nás dva sleduje celá kavárna. Všichni se ale samozřejmě starali sami o sebe.“
Pan Milan si objednal horký čaj a zamířil ke stolku manželky. „Pozdravil a uctivě se zeptal, zda si smí přisednout. Nervózně jsem se usmála a nabídla mu volnou židli. Zeptal se mě, proč tady o 1. máje sedím tak sama. Řekla jsem, že čekám na manžela, ale ten trochu zdržel. A on na to, že také čeká na manželku, která dorazí později. Navrhl mi, že si můžeme zkrátit čas čekání a něco si o sobě povědět.“ A tak začala paní Dáša vyprávět, jak se se svým mužem seznámila, co krásného spolu prožili. Pak pan Milan na oplátku zavzpomínal na okamžiky, které se vryly do paměti jemu. „Musela jsem nakonec uznat, že to byl jeden z nejkouzelnějších nápadů, které kdy manžel měl. Možná někomu bude připadat jako hodně sentimentální, ale víte, většina lidí si na podobnou chvíli čas neudělá. A o podobných svátcích se zaměřuje především na dárky. Život přitom utíká hodně rychle. Mnohdy se lidé zastaví až ve chvíli, kdy už toho druhého nemají vedle sebe. Zkrátka už vzpomínají sami. Proto jsem mužovi byla vděčná, že jsme si tak krásně mohli připomenout nejhezčí chvíle, které jsme spolu zažili.“
Tím ale oslava čtyřicetiletého manželství neskončila. Když už spolu vypili dvě láhve bílého vína a snědli několik zákusků, vešel do kavárny poslíček s pugétem šeříků. „Milan moc dobře ví, jak šeřík zbožňuji, tak si dovedete představit, jak obrovská kytice to byla. Okamžitě jsem se rozbrečela dojetím. Nikdy jsme si příliš velké dary nedávali, spíš takové malé pozornosti. A tohle byla evidentně největší kytka, kterou jsem kdy dostala,“ říká paní Dáša a oči se jí i teď lesknou dojetím. A další překvapení následovalo.
O romantické prožití 1. máje a velké výročí svatby se postaraly i děti manželů. Když se totiž pár vrátil ze svého „rande“ domů, čekal na ně sváteční stůl se vším všudy včetně zapálených svíček a jejich dospělé děti si pro změnu zahrály na personál jejich domácí restaurace. „Oba jsme skutečně jen vydechli překvapením. Připravily nám nejen báječnou večeři, při níž nás později nechaly o samotě, ale přidaly i pár dárečků, kterými nám udělaly velkou radost.“ Pro Dášu s Milanem to byl víc než šťastný den. Nepřevládaly v něm pouhé vzpomínky, přinejmenším stejně se manželé mohli radovat z přítomnosti. Prožívali radost, kterou umí vytvořit jenom láska.
Právě proto stojí za to, aby se každým rokem oslavila. A nemusí jít o oslavu v nejdražším hotelu s nejdražším šampaňským. Pokud se kolem sebe rozhlédnete o Valentýnu, jde především o svátek využívaný obchodníky, všude kolem se na nás valí reklama, co pořídit tomu druhému, protože ho máme rádi. Pojďme si namísto toho dopřát svátek, kdy se třebas jen na chvíli zastavíme a řekneme tomu druhému, že ho máme rádi. A ano, pokud k tomu bude i kytička, věřím, že ta nikoho neurazí. Stačí, aby člověk tomu, koho má rád, ať už více, či méně neotřelým způsobem sdělil nejpodstatnější fakt - že právě on je nejdůležitější osobou v jeho životě. A o tom by asi 1. máj měl být.
Jak jste na tom Vy? Upřednostňujete Valentýna nebo první květnový den nebo lásku neslavíte vůbec?
