Článek
Bali už dávno není pro Čechy jen exotickým cílem turistů. Pro mnohé z nich se stalo místem, kde začínají znovu – osobně i profesně. Jedním z nich je i Filip Marian, jeden z nejznámějších českých podnikatelů působících právě na tomto indonéském ostrově. O tom, proč se plzeňský patriot rozhodl před osmi lety přesídlit právě na Bali, jsme si povídali v jeho kanceláři Bali Mania CZ & SK, která je neodmyslitelnou součástí jeho životního příběhu.
Než se ale dostaneme k jeho počátkům podnikání a životu v zahraničí, pojďme se podívat na jeho rané životní období. Když mu v osmi letech zemřel otec, měl na jeho vývoj kromě maminky vliv převážně jeho starší bratr, který se aktivně věnoval basketbalu. Přestože sám ještě dospíval, svým způsobem Filipovi nasměroval životní cestu. Díky němu se začal věnovat stejnému sportu, vystudoval sportovní gymnázium a i při svém podnikání se dodnes pohybuje v aktivitách kolem basketbalu.
„Zjistil jsem, že sport, a to nejen basketbal, mě naplňuje. Vedle hraní jsem potom, stejně jako brácha, začal trénovat a vystudoval Pedagogickou fakultu se zaměřením na tělovýchovu a vzdělávání,“ vzpomíná.
Aby toho nebylo málo, své vzdělání si pan Marian rozšířil studiem na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Získal trenérskou licenci a zároveň stále trénoval mládež na plný úvazek. Po vítězství ve výběrovém řízení nastoupil na Magistrát města Plzně jako projektový specialista pro sport. Podílel se na velkých projektech, jako je Sportmanie, a jeho kariéra tak dostala zelenou. Přestože ho práce na magistrátu, vymýšlení nových projektů, jejich propagace v médiích i řada dalších aktivit naplňovaly, po třech letech došel k pocitu, že je potřeba zpomalit.
„Na doporučení mé expřítelkyně, která měla Bali moc ráda, jsem se rozhodl vzít si dovolenou a odjet právě sem, což považuji za nejlepší rozhodnutí mého života. Během čtrnácti dnů jsem se potkal se spoustou nových lidí, kteří mi ukázali možnosti, jež Bali tehdy nabízelo. A protože jsem vizionář, hned jsem viděl svobodu ve vymýšlení a realizaci projektů. Není to tu tak svázané jako v České republice, člověk tady má mnohem volnější ruce. Podal jsem výpověď a velmi intenzivně se začal připravovat na přestěhování. Posledním impulzem bylo, že jsem se před dovolenou přihlásil do dalšího výběrového řízení, které jsem tentokrát nevyhrál. A to jsem tenkrát bral jako osudový moment.“
Protože sport a reality jsou poměrně odlišná odvětví, zajímalo mě, jak se člověk náhle ocitne v tak jiném odvětví. „I když jsem nic takového nevystudoval, v prostředí realit jsem se pohyboval od malička. Nejenže jsme jako rodina často vypomáhali na stavbách, ale především jsme vlastnili realitní kancelář, kterou po smrti otce převzala a vedla moje maminka. Díky tomu jsem se naučil vše o fungování developerů, pronajímání i realitách obecně. Když jsem se ocitl na Bali, viděl jsem v tomto oboru obrovský potenciál. Nejprve jsem začal s pronájmy a až později, když jsem si trh oťukal, s výstavbou.“
Společnost pana Mariana nabízí své služby exkluzivně českým a slovenským klientům. Podle indonéské legislativy však musí být veškerá pracovní síla najímána výhradně z řad místních. Kromě vil a projektů po téměř celém Bali – od Ubudu přes sever ostrova a Umalas až po jižní Uluwatu a Lombok – se Filip Marian aktuálně věnuje také výstavbě multifunkční sportovní arény pro pět tisíc diváků. Projekt má být na Bali zcela unikátní, protože podobná hala na ostrově zatím chybí. V budoucnu by měla sloužit nejen sportu, ale i koncertům a kulturním akcím. „Snažíme se o moderní pojetí, ale zároveň o soulad s balijskou kulturou, aby hala nepostrádala místní spirit.“ A jak sám říká, nejde tedy o ryze komerční projekt. Jedním z důvodů, proč tuto zakázku přijal, byla i snaha vrátit něco zpět Bali, což oceňuje i místní guvernér.
Protože většina pracovníků na stavbách je místních, zajímalo mě, jak se s nimi spolupracuje. „Stejně jako se zdejším počasím musí mít člověk s místními hodně trpělivosti. Za dobu, co tady podnikám, jsem několikrát tvrdě narazil. Zpětně jsem za to ale rád, protože to byla nejlepší škola života. Bohužel jsem zjistil, že velká část zdejších stavitelů jsou podvodníci. Narazil jsem tak nejméně třikrát – práce nebyly dokončeny, lidé utekli, sliby se nedodržely. To má samozřejmě negativní dopad i na naši cílovou skupinu. Už vůbec nemluvím o případech, kdy nás stavitelé obešli a domluvili se přímo s klientem. Byla to noční můra, protože legislativa něco nařizuje, ale v praxi to často nefunguje. Proto jsme se rozhodli jít jinou cestou. Založili jsme vlastní developerskou společnost, investovali hodně peněz a energie a dnes vidím, že to stálo za to. Máme vlastního stavbyvedoucího, na kterého jsem dost pyšný, a zhruba čtyři sta místních dělníků pod naší kontrolou.“
O tom, že pana Mariana negativní zkušenosti nezlomily, svědčí i to, že si ho klienti často vybírají právě proto, že byl, a je, sportovec. „Slyšel jsem to mnohokrát. Klienti mi nejednou řekli, že jako sportovec věci nevzdávám a dokážu vstát, i když jsem na kolenou. Nechci ale tvrdit, že mě myšlenka vzdát to tady nikdy nenapadla. Negativní zkušenosti zasahovaly často nejen do práce, ale i do osobního života.“
Dnes už je ale podle jeho slov situace lepší, a to i v osobním životě. „Tři roky žiji s přítelkyní přímo tady z Bali. Plánujeme budoucnost, děti a celé to má nějaký směr. Je zajímavé, že když je člověk někde delší dobu a je spokojený, začnou se mu místní dívky líbit víc. Takový vztah je ale na druhou stranu hodně o přizpůsobování, zvlášť když partnerka pochází z muslimské rodiny.“ I když je Filipova přítelkyně bývalá Miss Universe, obdivuje na ní především to, že miluje sport a povahou je spíše kluk než holka, takže jí nejsou cizí žádná velká dobrodružství.
A co panu Marianovi na Bali chybí a co mu naopak dává víc než Česko? „Asi naše pivo,“ odpovídá s úsměvem. „Ale vážně, největší problém je asi místní doprava. Člověk musí být na silnici mnohem agresivnější. Na druhou stranu je tu skvělé klima, jste v šortkách celý rok. Když se ale vracím do Čech, vidím, jak dobře se tam lidé ve srovnání s místními na Bali mají. Přesto si Češi často stěžují. Z mé zkušenosti jsou to většinou lidé, kteří moc necestují a nemají srovnání.“
Za zásadní co do srovnávání považuje také úroveň vzdělávání. „I když je tu hodně mezinárodních škol s dobrým standardem, nemyslím si, že Bali je ideální místo pro děti. Právě proto se s přítelkyní občas bavíme o tom, že pokud bychom jednou děti měli, možná bychom se v budoucnu přesunuli do Prahy. Na druhou stranu už teď vím, že by mi Bali hodně chybělo.“
Právě tato rozpolcenost, kdy člověk postrádá českou kulturu a společnost, ale zároveň je spokojený tam, kde je, ho vede ke snaze propojovat Čechy a Slováky žijící na Bali. Stál u zrodu Sdružení podnikatelů Čechů a Slováků, jehož cílem je sjednotit československou komunitu na ostrově. Jak sám ale říká, tento proces je poměrně pomalý. „Trochu mi to připomíná českou vesnici. Komunita je malá, a místo aby lidé drželi při sobě, objevuje se pomlouvání, závist a soutěživost. Samozřejmě to není všeobecné, jsou tu i skvělí lidé, ale rivalita, hlavně mezi developery, bohužel převažuje.“
Přestože na Bali působí více českých firem zaměřených na výstavbu a reality, jeho společnost se orientuje výhradně na českou a slovenskou klientelu. „Jsem patriot a trochu mě mrzí, že se nedaří sejít se někde na pivu a společně fandit českému sportu. To mi tu chybí. Vítězství českého týmu prožívám pak intenzivně celý den.“
Díky tomu, že Filip Marian žije na Bali už osm let, může sledovat i vývoj zdejší české komunity. „Když jsem sem přišel, byla menší a dalo by se říct zdravější. Nemusí být každý s každým kamarád, ale to, co se dnes děje na sociálních sítích, kde na sebe lidé házejí špínu, je smutné.“ Zároveň ale vnímá, že se komunita vlivem globální situace rozrůstá. „Indonésie, a hlavně Bali, má značku svobody. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se sem přestěhoval. Vidím mladé na motorce, bez trička, v šortkách, přesně takový jsem byl tehdy já. Turista, který si užívá volnost. Dnes se tomu v duchu směju. Člověk se zkrátka pořád učí.“
Za volnost na motorce ale zaplatil vysokou cenu. Po vážné nehodě se musel téměř rok znovu učit mluvit a chodit. Dnes je zdravotně téměř v pořádku, ale následky zůstaly - svůj milovaný basketbal už nikdy nebude hrát jako dřív.
Právě basketbalu se ale intenzivně věnoval během covidové doby, kdy jeho firma jen stěží přežívala. „Jako člověk, který neustále něco vymýšlí a pouští se do různých projektů, jsem začal přemýšlet o založení basketbalové akademie na Bali. To se povedlo a dnes máme zhruba 250 dětí a zahraniční trenéry, na což jsem opravdu pyšný. Založil jsem také místní juniorskou basketbalovou ligu, protože možnost soutěžit tu dříve chyběla.“
Sám přiznává, že to není jednoduchá cesta, protože se občas setkává s nedůvěrou místních vůči cizincům. O tom, že bere podporu basketbalu vážně, svědčí i jeho aktivity navíc. Například, když ke konci loňského roku vzal nejlepší hráče na vánoční turnaj do Plzně, který tam kdysi jako pracovník magistrátu sám založil a který se tam dodnes koná.
A co by doporučil českým a slovenským návštěvníkům Bali? „Největším problémem jsou vysoká očekávání. Lidé čekají bílé pláže, ale o tom Bali úplně není. Je to hlavně o kultuře, jídle a atmosféře. Doporučil bych každému, aby si o Bali před cestou co nejvíce zjistil. A pokud chtějí zažít autentické Bali, měli by se vyhnout nejvíce turistickým místům.“ Sám má rád Lombok, kde jsou krásné pláže, ale místo si zatím stále uchovává svou autenticitu. Rád také vzpomíná na období po své nehodě, kdy trávil hodně času v Ubudu. „Je to spirituální městečko, kde jsem cvičil jógu a odpočíval. Dnes už je ale natolik turistické, že část autenticity ztratilo.“
Přestože o sobě Filip Marian často říká, že je možná až přehnaně ambiciózní, vždy se řídil myšlenkou, že zemi, ve které žije, by měl také něco vracet. Právě proto je hrdý na své aktivity kolem basketbalové akademie, projekt multifunkční haly i na Sdružení podnikatelů.
„Věřím, že Bali čistí karmu. Buď vás přijme, nebo se vás snaží vykopnout. I já jsem si tím procesem musel projít a chvíli jsem s ním bojoval. Ale dnes už můžu říct, že mám pocit, že jsem se svým životem spokojený.“
