Článek
Když jsme se rozhodli pro dovolenou na Novém Zélandu, postupně jsme přidávali jednu věc za druhou, kterou chceme zažít nebo vidět… A z našich původních 10 dnů bylo 16. Velice záhy jsme ale zjistili, že i něco málo přes dva týdny je na Nový Zéland setsakramentsky málo…
6. den
Jak jsem se již zmínila v předchozím vyprávění, náš 6. den byl určen pouze a jen na poznávání jednoho z nejvyhledávanějších míst jižního ostrova Nového Zélandu - Milford Sound. Pokud jste o tomto místě nikdy neslyšeli, jde o fjord na jihozápadě jižního ostrova, který je součástí Fiorland National Park. A co si přesně představit pod slovem fjord? Jde o úzký mořský záliv, zasahující hluboko do pevniny, vytvořený ledovcem. Rudyard Kipling, tedy ten, co napsal Knihu džunglí, nazval dokonce Milford Sound osmým divem světa. Konkrétně zde jde asi o 15km formaci skal vyčnívající z moře, z nich nejznámější bude asi „Hlava slona“ nebo „Lev“, které jsou těmto zvířatům skutečně podobné. Z Queenstownu si můžete za velký peníz zaplatit helikoptéru, která vás na místo přepraví a vy si můžete celou nádheru prohlédnout shora a potom i z lodě, která úbočím mezi skalami proplouvá. Nebo se můžete vydat autobusem či autem, což jsme udělali my, ale tato cesta trvá z Queenstown kolem 5 hodin (a ještě ten den 5 hodin zpět). Co se týká jízdy, jde tedy o poměrně náročný den, proto jsme na cestu vyrazili za úsvitu.
Asi na poloviční cestě na nás čekalo městečko Te Anau, kde doporučuji zastavit a občerstvit se. Jde také o poslední městečko, protože později na Vás čekají už jen přírodní zastávky. Někteří turisté, kteří nechtějí jet tak dlouhou cestu z Queenstownu, volí ubytování právě v Te Anau, aby si náročnou cestu rozdělili. Jak je cesta do Te Anau vcelku nudná (i když nám jí „zpříjemnila“ hustá mlha, která se táhla minimálně hodinu jízdy), ta druhá část stojí skutečně za to. Doporučených zastávek je zde hned několik. Pro mě určitě za zmínku stojí Mirror Lake (Zrcadlové jezero), kde se ve vodě zrcadlově zobrazí nádherný výhled na hory s přírodou pod ní. Ten dvojí obraz nenechá klidného asi nikoho. Zastavit můžete u zdejšího vodopádu. Úchvatný je pohled do údolí obklopeného nelítostnými skalami, které se Vám otevře, když projedete místním tunelem. A samozřejmě vyvrcholení celé cesty je potom samotný Milford Sound. Jízdu na lodi si musíte zarezervovat předem, což vůbec není obtížné, protože na každém rohu v Queenstown vám nabízejí brožurky s touto atrakcí. Samotné centrum není příliš veliké a pokud se chcete občerstvit, skutečně doporučuji raději Te Anau s velkým množství restaurací a kaváren.
Samotná výprava lodí trvá jen hodinu, takže nás překvapil dojem, že se velké množství lidí přišlo na loď především najíst. My si našli místo nahoře, kde sice příšerně foukalo, ale výhled odtamtud byl bezkonkurenční. Projížďka byla velmi krásná, ale k dokonalosti nám přeci jen něco chybělo. Jak nám po celou dobu našeho pobytu přálo počasí a ani jeden den nám nezapršelo, tady to přeci jen chybělo. Po dlouhotrvajícím suchu, které v těchto místech není až tak běžné, byla většina vodopádů, jenž dělají Milford Sound tak ojedinělým, vyschlá. Viděli jsme pouze 2 a ty byly tak tenké, že pohled postrádal ten wow faktor. Na to si ale nestěžuji, jen konstatuji, protože vím, že člověk nemůže mít vše. Shrnuto podtrženo - Milford Sound byl úžasný, ale jela bych 5 hodin tam a 5 hodin zpátky kvůli jedné hodinové projížďce znovu? Odpověděla bych, že jednou mi tento přírodní úkaz stačil.
7. den
Tak tento den bych považovala pravděpodobně za nejvíc adrenalinový z celé naší novozélandské dovolené. Hned po snídani jsme se totiž všichni vydali na Kawarau Bridge, o kterém jsem se již zmiňovala. Přejížděli jsme po něm v rámci našeho cyklisticko-vinařského výletu a moje trojka pod ním projížděla v rámci raftingové výpravy. Co je na něm asi nejzajímavější je fakt, že je to historicky první místo, na kterém si kdo zkusil bungee jumping. A tato činnost se tam samozřejmě provádí ve velkém doteď. Už kdysi jsem po záběrech z jednoho cestovatelského pořadu prohlásila, že kdyby mě někdo donutil skočit, tak jedině na tomto místě. I teď ve skutečnosti jsem si ověřila, že není krásnějšího místa na adrenalinový skok do 60m hloubky, než právě zde. Ne, mohu Vás ujistit, já jsem neskákala. Z naší čtverky o tom uvažoval jen náš syn, který tam asi něco přes hodinu chodil kolem, pozoroval skákající, což byla mimochodem opravdu zajímavá zkušenost. Viděli jsme paní, která přišla na můstek a nadšeně všem mávala, rozdávala imaginární polibky všem a pak náhle ztuhla. S velkým obdivem jsem jí pozorovala, jak i přes obrovsky viditelný strach skočila. Sledovali jsme lidi s profesionálním skokem, jiné, jenž se ve zmatku namísto hlavou dolů spustili nohama a dole se tak díky lanu přetočili, ale i ty, kteří si to nakonec rozmysleli. A potom byl najednou na řadě Daniel. Pro mě byl adrenalinem jen fakt, že jsem musela sledovat, jak můj syn padá do té hloubky hlavou dolů. On sám svůj skok popsal jako nádhernou zkušenost, kdy máte strach jen ve chvíli, když stojíte na můstku, což on jako velký mluvka utlumil, protože tam s organizátory povídal až do té doby, než skočil. Ovšem i když Vámi strach projede, jakmile prý skočíte, adrenalin se ujme Vašeho těla a vy si jen užíváte ten volný pád. Po oslavě jeho skoku jsme se ještě naposledy vrátili do Queenstownu, ještě jednou ho prošli a večeří jsme se s ním rozloučili. Bylo na čase se pohnout a vyrazit směrem sever.
8. den
Namířeno jsme měli na sever po západním pobřeží, až do městečka Franc Josef. To je známé především několika ledovcovými útvary, které můžete navštívit v místních horách. Z Queenstownu je toto místo vzdálené asi 5 hodin, ale my tuto cestu jeli s mnoha zastávkami přes 7.
Naše první zastavení bylo u plotu plném podprsenek s názvem Bradrona, které se nachází hned za vrcholem kopců, jenž musíte vyjet cestou z Queenstown. Jde o charitativní místo, které je pro mnohé zábavné, protože každá z žen, jenž se zde zastaví, může na plotě zanechat jednu ze svých podprsenek na podporu boje proti rakovině prsu. Věřím ale, že pokud patříte k lidem, které věci berou s nadhledem, budete toto místo brát jako poměrně zábavnou zastávku s dobrým účelem.
Třetinu cesty potom jedete překrásnou zelenou kopcovitou přírodou s velkým množstvím vodopádů, jezer, potůčků s dokonalou barvou vody. Zastávek je na cestě skutečně nepočítaně a každý řidič je při náročné klikatící se cestě rád uvítá.
Protože jsme se rozhodli navštívit 2 ledovce, nechali jsme si ten známější na další den a po dlouhé cestě jsme ještě ten den zaparkovali pod kopcem vedoucím k ledovci nazvaném Fox Glacier. Asi půlhodinová procházka vzhůru, obrovská alej vzrostlých kapradin nebo menší vybočující stezka mi silně připomínala atmosféru Pána prstenů. Kouzelná, magická, jako by se za každým kamenem skrývala některá z postav těchto filmů. Nejúžasnější zážitek nás ale čekal nahoře, odkud se dá z dálky, ale poměrně zřetelně, vidět ten několikakilometrový ledový útvar zalitý mezi dvě hory. Přístup přímo na ledovec chůzí zde není možný, ale můžete si objednat výlet helikoptérou, kde Vás na místo dovezou přímo. A že těch helikoptér nad hlavou létalo!!! V té chvíli jsem je cítila jako něco velmi rušivého a v té přírodní kráse něco nepřirozeného.
9. den
Upřímně, městečko Franc Josef, kde jsme přespávali, nás celkem zklamalo. Na tu spoustu turistů, kteří místo navštěvují ve velkém, šlo z našeho pohledu o poměrně ušmudlané, nic nenabízející místo. Ale na přespání - i když předražené - to stačilo. Protože před námi byla další 6hodinová jízda (která s přestávkami vydala na 8), vyrazili jsme na Franc Josef Glacier, tedy ten v této oblasti nejznámější ledovec, v brzkém ránu. Tras k němu vede poměrně mnoho, jedna z nich, kde se mu přiblížíte nejvíce, je asi 18 km dlouhá. My si vybrali tu nejběžnější, jenž trvala asi 40 minut. Procházka i výhled to byl hezký, ale upřímně - pokud mohu doporučit, Fox Glacier se svým okolím (tedy ten z předcházejícího dne) se nás dotkl víc.
A znovu jsme byli na cestě. Tentokrát jsme se z kopců dostali na pořádný kus cesty až na pobřeží s výhledem na oceán a obdivovali krásy vápencových skal, o které se tříští divoké vlny oceánu. Pokud touto cestou pojedete, rozhodně bych doporučila neminout The Punakaiki Pancake Rocks, kde se Vám na menší procházce ukážou formace skal skutečně připomínající hromadu palačinek (pancake = palačinka). Tato zastávka je na dlouhé cestě příjemná i díky občerstvení, kde Vám samozřejmě příznačně nabídnou - jak jinak, než palačinky.
Večer jsme dojeli do města Nelson, které je na samém severu jižního ostrova. Kousek od zálivu Golden Bay, který je vyhlášen svými plážemi. Po dlouhé cestě jsme se rychle najedli a usnuli, protože velmi brzy ráno jsme měli objednanou další z aktivit.
10. den
Tou aktivitou byl organizovaný půldenní výlet na kajaku z Abel Tasman National Park. Z města Nelson jsme museli vyjet za svítání, ale výprava stála za to. S průvodkyní, která nás vedla, jsme asi v počtu 5 dalších kajaků jeli na pobřeží plného nejrůznějšího ptactva, skalnatých formací a nádherných scenérií a úplným vrcholem byla naše zastávka na pláži u skály, která vypadá jako rozpůlené jablko, kterému se také tak říká - The Split Apple. Protože byl další z nádherných letních dní, všichni jsme se tam i vykoupali a já s dcerou jsme si k jablku zaplavaly.
Odpoledne jsme už zase razili směrem na západ, do městečka Picton, odkud vyplouvají velké transportní lodě, které denně převáží lidi a jejich auta mezi jižním a severním ostrovem Nového Zélandu. I když šlo jen o tříhodinovou jízdu, byla to asi ta nejnáročnější cesta, kterou jsme na Novém Zélandu podnikli. Po dvou dnech celodenních jízd, půl dne na kajaku se ta klikatá cesta se strmými stráněmi vedoucími přímo do moře zdála být opravdu nekonečná. S velkou radostí jsme uvítali první známky městečka, které nemůže minout nikdo, pokud se chce dostat na druhý ostrov. Protože jsme museli být v přístavu už v 6.30 ráno, prošli jsme si Picton jen tak zběžně, navštívili místní restauraci a šli nabrat síly na další dobrodružství, která nás čekala na severním ostrově.
Fotogalerii k tomuto dílu (ale i tomu prvnímu) najdete na stránce
