Článek
16 dní na Novém Zélandu - 3. část = severní ostrov
11. den
Ten den jsme se rozloučili s jižním ostrovem a z ranního Pictonu jsme vyrazili směrem na Wellington na lodi s názvem Bluebridge Ferry. Pokud se někdy sami budete chystat přeplout z jednoho ostrova na ten druhý, ať už jakýmkoliv směrem, doporučuji si zarezervovat místa předem. Já je objednávala měsíc dopředu a už některé časy byly v tu době plné. I když možností je více, na vybranou budete mít především mezi společností Interislander a Bluebridge, s nimiž přeplutí na druhý ostrov trvá něco kolem 3 a půl hodiny.
Severní ostrov, respektive přímo Wellington, nás vítal pohledem na kopcovité město, které náš syn několikrát navštívil jako tenista na novozélandské tour. Mluvil o něm jako o poměrně nevýrazném městě s mnoha kopcovitými ulicemi. Těžko říct, z mého pohledu každé město má co nabídnout. Ovšem klady Wellingtonu nám zůstávají utajeny, protože jsme ho do našich plánů nezahrnuli a okamžitě vyjeli na dlouhou cestu, jejímž cílem bylo město Taupo ležící u stejnojmenného jezera a spoustou horkých vřídel kolem. Pokud bych měla popsat jízdu ze samého jihu severního ostrova až do Taupa, řekla bych, že byla nejnudnější ze všech přejezdů, a proto se zaměřím už přímo na Taupo. Město, které jsme už kdysi vrámci naší první návštěvy NZ navštívili, se nám už tehdy líbilo. Jeho okolí nabízí spoustu aktivit, ale hlavním důvodem toho, proč jsme sem zamířili a zůstali hned 3 noci, byl plán kluků přejít vyhlášený Tongari Crossing, na kterém se také točil Pán prstenů. A i přesto, že jsme měli v plánu dělat zde hodně věcí, těšili jsme se, že si tady i po těch několika celodenních jízdách odpočineme.
12. den
Nakonec ale z odpočinku - nepočítám-li hodinu u bazénu, který jsme měli k dispozici - stejně nebylo nic. Hned po snídani jsme na mé přání vyrazili do prvního termálního parku a na jeho cestě zastavili u místa, které by snad neměl minout žádný turista projíždějící severní ostrov - Huka Falls. Jde o celou sadu menších vodopádů, přes něž se divoce přelévá řeka Waikato, která později vtéká právě do jezera Taupo. Barva vody ve zdejších vodopádech je tyrkysově zabarvená, takže je skutečně velkou atrakcí místního kraje. Stejně tak stojí za zmínku i rychlost, s jakou v těchto místech voda proplouvá. Proteče zde okolo 220 m3 vody za jednu sekundu, tím tuto sadu vodopádů činí jednu z nejrychlejších na světě. Ovšem náš cíl ranního výletu byl Orakei Korako - vysoce aktivní geotermální oblast s velkým množstvím vřících jezírek, teras a jeskyní. Po tom, co Vás na malé lodi přeplaví do tohoto parku, procházíte po vyznačených cestičkách v poměrně zvýšené teplotě vzduchu a obdivujete, co zde sopečná oblast turistům nabízí. Některé z bublajících jezírek dosahují teploty i 100 stupňů C, takže opatrnosti s vyznačením, kudy jít a poučením ničeho se nedotýkat, není nazbyt.
Protože mě tato krása fascinuje a bylo to právě to, na co jsem se z Nového Zélandu pravděpodobně těšila nejvíc, zajeli jsme později ještě do dalšího z místních parků - Waiotapu Thermal Park. Ten není tak utopen v lesích jako Orakei Korako, ale nabízí pro změnu mnohem barevnější podívanou, takže jdete od modře zbarveného vřícího se jezera k žlutému, obdivujete díry ve skaliskách, což připomíná bránu do pekla nebo bublající bahno, které každou chvíli vytryskne svou silou a zahraje si na malý gejzír.
Na to, že to měl být náš relaxační den, jsme našlapali po těchto termálních parcích pěkných pár kilometrů a tak přišla řada na to si užít vroucí vody sami pro sebe a zastavili jsme se v koupelích s názvem Wairakei Terraces. To slovíčko terasy nemají tyto koupele v názvu pouhou náhodou. Jde o seskupení bazénků s vodou o teplotě 38 - 42 stupňů, které jsou poskládány právě jako terasy. Můžete tak přelézat z teplé vody do horké, v které někteří vydrží skutečně jen pár minut a přemýšlet, jak je možné, že dva stupně v tomto případě udělají tak obrovský rozdíl. V každém případě - pokud cestujete po Novém Zélandu a dostanete se do blízkosti Taupa, rozhodně toto místo nesmíte minout. Odpočinek ve zdejších koupelí je vážně bezkonkurenční.
13. den
V tento den jsme se opět rozdělili, protože si manžel se synem dlouho dopředu naplánovali již zmiňovanou akci, která se jim stala asi nejoblíbenější zážitkem z celé cesty po Novém Zélandu. Rozhodli se totiž zdolat Tongariro Alpine Crossing, což je 19.4 km dlouhý výšlap přes aktivní sopku Mount Tongariro. Vyrazit museli před pátou hodinou ranní a do Taupa se vrátili před pátou odpoledne a s naprostým nadšením vyprávěli o blankytném jezeru Emerald na samém vrcholku, o tom, jak to docela klouzalo při sestupu, ale hlavně o nádherném pocitu, že Tongariro zdolali. My s dcerou jsme si udělali den na kole a projeli celé Taupo i okolí a konečně si dopřáli bazénu v dalším krásném slunném dni.
14. den
Ten den jsme se z Taupa posunuli o hodinu jízdy výš na sever, do města Rotorua, centra maorské kultury. Tady se musím zastavit u našeho jediného zaváhání při rezervacích našich aktivit. Veškeré aktivity jsme plánovali pečlivě dopředu, ale bránili jsme se rezervovat s velkým předstihem cokoliv, co nebylo nezbytně nutné, protože počasí (nebo i jiné nepředpokládané zádrhele) Vás na cestě mohou pozdržet. A vzhledem k tomu, že ceny se pohybují od $100 - $300 za osobu za jednu aktivitu, často jsme rezervovali vše na poslední chvíli. Pokud se ale budete chtít podívat do Hobitína, tedy městečka postavenému pro natáčení filmů Pán prstenů a Hobit, rozhodně nenechávajte rezervaci na poslední chvíli. Už v Queenstown jsem totiž zjistila, že na den, kdy bychom měli dorazit do jeho blízkosti, byla všechna místa naprosto vyprodána. Pravděpodobně to bylo i dobou, kdy jsme Nový Zéland projížděli - tedy leden, období letních prázdnin a dovolených, ale věřím, že můžete narazit i v méně frekventovaný čas. Protože jsem si ale našla, že se dají vstupenky vracet, hlídala jsem každý den stránky a věřila, že obzvláště od velkých rezervačních společností nějaká ta návratnost bude. A nemýlila jsem se. Nakonec jsem zajistila alespoň dvě vstupenky, takže mužské osazenstvo, které miluje Tolkienovy filmy mnohem víc než já s dcerou, vyrazilo směrem Hobitín a my dvě jsme zvolily horké koupele v Polynesian Spa. Znovu jsme se tak ponořily do horkých bazénů a užívaly si jak zásadité bazény, které prý zkrášlují pleť i ty s vodou kyselou, které tělo hojí. Nevím, zda to skutečně tak působilo, ale cítily jsme se obě po koupelích skvěle. Když se manžel se synem vrátili z prohlídky Hobitína, jejich reakce nebyla tak nadšená. Ano, podle jejich slov to bylo hezké, tedy v případě, že se chcete podívat na kulisy a projít si rádoby hobitími domy, ale podle jejich slov tomu chyběla nějaká akce, něco málo navíc, aby člověk ten film, který tam vznikal, skutečně cítil. Zkrátka, nečekejte Disneyland na téma Pán prstenů. Za více než $100 si můžete lehnout do hobití postele, ale jde jen o obhlídku hobití vesnice. Pokud Vám toto bude stačit, rezervujte si vstupenky hned, jak budete mít letenky.
Co se týká města Rotorua, asi za zmínku stojí i návštěva Maorského muzea uprostřed města, kde můžete projít jejich rádoby vesnicí, zhlédnout jejich tance a poučit se o jejich kultuře. Protože tuto návštěvu jsme absolvovali při naší první návštěvě, tentokrát jsme tuto možnost vynechali.
15. den
Ano, už dlouho jsme neuskutečnili nic adrealinového, a tak náš předposlední den naší dovolené patřil právě této kategorii. Ráno jsme vyjeli z města Rotorua směrem na západ, do Waitomo Caves. Kdybyste si mysleli, že jde o jeskyně (cave - jeskyně) ve vysokých horách, vyvedu vás okamžitě z omylu. Tyto jeskyně se nachází v podzemí a my se je nevydali jen procházet, ale raftovat. Black Water Rafting, jak se ta aktivia přesně jmenovala, obsahovala to, že jsme s pneumatikou na rameni vlezli do malé škvíry mezi kameny a sestoupali do spodní jeskyně. Potom jsme se celá skupina všemožně snažili prolézat v malých uličkách mezi skalami - podotýkám, že v naprosté tmě, kde jsme si svítili jen malými světly na přilbách - až jsme dorazili k vodě, na kterou jsme položili naše kruhy a do nich jsme se usadili. Všichni zavěšeni o nohy toho předcházejícího jsme raftovali až k malému vodopádu, kde každý musel hodit svůj kruh dolů a potom do něj skočit. Tuto pro někoho hrůzu, pro někoho zdravý adrealin a pro ostatní zábavu jsme absolvovali celkem dvakrát. Ne, přiznávám, tohle není šálek mého čaje, ale byla jsem ráda, že jsem to mohla s rodinou, která si to užila maximálně, absolvovat. Ale také přiznávám, že jsem se velmi ráda nadechla čerstvého vzduchu a uvítala paprsky denního světla, protože mojí fóbií je černá tma. Co ale bylo na celém zážitku nejzajímavější, byl moment, kdy jsme měli v té černé tmě všichni zhasnout svá světla a kolem nás se rozzářilo tisíce světlušek. To nějak ta fóbie ze tmy a nepříjemný pocit ze stísněného prostředí hluboko pod zemí jako by nebylo. Takže věřím, že mohu většině tento zážitek jen doporučit, protože jde o jedinečnou aktivitu, na kterou budu s láskou vzpomínat i já, pro kterou nejlepší dovolená jsou historické památky, příroda, bazén a knihy.
16. den
Naši poslední noc jsme už strávili na aucklandském letišti v hotelu Pullman, a musím říct, že nemohlo jít o lepší ukončení naší dovolené. Měli jsme tak možnost v klidu odevzdat auto, odpočinout si po dlouhé cestě a ještě si užít luxus nového hotelu, který nabídl skvělé ubytování, ale i příjemné prostředí na drink. Mimochodem, když jsme si večer zašli na skleničku do restaurace, která byla v posledním patře hotelu, viděli jsme nejen celé letiště, ale i to, jak prudce se rozpršelo. Bylo v tom něco magického, protože naposledy během naší novozélandské dovolené pršelo, když jsme vyjeli první den z Christchurch. Jestli si pamatujete, to netrvalo moc dlouho - a od té doby jsme měli 15 dní zalitých sluncem. A přesně takovou si budu pamatovat celou naší dovolenou na Novém Zélandu.
Fotogalerii k tomuto dílu (ale i tomu prvnímu) a první dva díly najdete na stránce:
Zdroj:
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Huka_Falls
https://www.hobbitontours.com
