Článek
Ve většině předešlých příbězích jsem zmiňovala životy lidí, kteří se rozhodli svou vlast opustit definitivně během totality. V následujícím příběhu bych ráda vyprávěla příběh jedné z nás, která se do Austrálie provdala a přiblížila tak svůj těžký vnitřní boj všem, kteří si představují přestěhování do cizí země jen jako velké terno. Je pochopitelné, že život na druhé straně zeměkoule se může zdát atraktivní, obzvláště pak pro toho, kdo v Austrálii nikdy nebyl. Pokud je ale někdo opravu má, jde především o počáteční pocity, kdy je vše nové, neokoukané. Člověk je zprvu okouzlen mnoha klady, kterými tato země nešetří. Nechci vyvracet, že žít v Austrálii má své výhody a přednosti. Mezi ty největší bych já osobně řadila větší uvolněnost a přívětivost lidí. Později se ale člověk dostává do stejného životního kolotoče jako měl kdysi v České republice, jen s tím rozdílem, že na výlety vyráží na místní pláže, a ne po hradech a zámcích. Ne, nechci to příliš zjednodušovat, rozdíly tu pochopitelně jsou, ale v základě řešíte podobné problémy jako v Čechách. V koloběhu práce-děti-každodenní povinnosti se ale navíc musíte vypořádat s pocity, jenž vás mohou překvapit až záhy. Dříve či později se člověk musí vyrovnat se steskem po domově, po zemi, kde strávil své dětství, kde má své nejbližší, kde je zcela určitě něco, co mu tady chybí. Ať už je to právě rodina, česká kultura, práce, české pamlsky nebo procházka po Karlově mostě. Dospěje k bodu, kdy se začne rozmýšlet, kde chce vlastně žít. Pokud je druhý v manželství jiné národnosti, tyto úvahy vezmou většinou velmi rychlý konec. Ovšem v případě manželství dvou Čechů může dojít k podobné situaci jako u Aleny a Vráti.
Tehdy třiadvacetiletou dívku Alenu jsem potkala v jedné z českých cukráren, jenž si v Melbourne otevřel český podnikatel. Rádi jsme si sem občas zašli s manželem na české věnečky, koláče a před Vánoci pro pár kousků cukroví, abychom obohatili to své domácí.
Alena byla přetékající gejzír energie, vždy usměvavá a naprosto upřímná, i kdyby to třeba druhé straně nebylo nejpříjemnější, což jsem na ní vždy velice oceňovala. Coby vystudované učitelce jí Austrálie vzdělání tehdy neuznala, a tak pro ní práce v cukrárně byla dobrým řešením. Vždy o takové práci ale uvažovala jako o něčem prozatímním. Bohužel - stejně jako mnoho dalších přistěhovalců byli s manželem na všechno sami. Jejich tehdy tříletá dcerka trávila od svých šesti týdnů celé dny ve školce a společně se rodina vídala díky práci jen jeden den v týdnu. Díky tomu nebyla Alena s životem v Melbourne úplně spokojená. Postrádala rodinu, přátele a chtěla trávit víc času s dcerkou, a to i přesto, že žít v Austrálii bylo jejím dávným snem…
V devatenácti měla za sebou Alena sběr ovoce ve Skotsku, kam se vydala stopem a její touha po cestování a poznávání krajin rostla. Podala si tehdy žádost o australské vízum. To jí ale bylo k jejímu zklamání zamítnuto. Krátce nato potkala kamaráda, kterému si na nepřejícnost australských úřadů postěžovala a on jí navrhl, že společně zajdou za jeho známým. „Vráťa prý žije v Melbourne a shodou okolností je v Čechách na návštěvě u rodičů. Že prý by mi mohl alespoň o Austrálii něco říct. Byla jsem ze setkání s Vráťou nadšená a nakonec z toho byla propovídaná celá noc.“ Alena se dozvěděla, že o 14 let starší Vráťa na druhou stranu zeměkoule emigroval krátce před revolucí společně s manželkou. Ta se ale později rozhodla vrátit a manželství skončilo rozvodem.
Vráťa druhý den Aleně navrhl, že společně připraví novou žádost o vízum a společně s ní zajede do Vídně ho obhájit. To také podnikli, s výsledkem – ZAMÍTNUTO. „A tak mě Vráťa na parkovišti před úřadem požádal o ruku a za 14 dní byla svatba.“ Ovšem ani tímto krokem si novomanželé nezajistili automatické vízum. Podstoupili spoustu výslechů, on v Austrálii a ona ve Vídni. Trvalo 6 měsíců, než Alena s Vráťou úřadům dokázali, že společný život myslí vážně. Když Alena konečně dorazila do Melbourne, nastalo pro ně šťastné období novomanželů: „Já nastoupila do české cukrárny, pořídili jsme si auto, vlastními silami si zrekonstruovali byt a potom přišla na svět Monika. I když má Vráťa středoškolské vzdělání, v Austrálii lepší práci než ve skladu nedostal. Při jeho příjmech jsem si nemohla dovolit svou práci ztratit, takže jsem se musela pár týdnů po porodu vrátit do práce, kde jsem trávila šest dní v týdnů od rána do večera. To bylo pro mě asi nejtěžší období. Postupně jsem přestala mít Melbourne ráda. Nikde žádná pomoc, neměli jsme téměř žádné přátele a peněz bylo jen tak tak, takže o dovolené v Čechách, kde žily naše rodiny, jsme si mohli nechat jen zdát. Sen o krásném životě v Austrálii se mi rozplynul.“
V době, kdy jsem Alenu potkala, byla na tom rodina už o něco lépe. Byli usazeni ve svém, našli si nové přátele, společně občas podnikali výlety, při nichž si užívali krásy Austrálie. Do toho ale Alena podruhé otěhotněla a to jí opět vrátilo do trudných myšlenek. Když se mi s novinkou svěřila, sama jsem byla v podobném stádiu těhotenství, takže jsme toto období prožívali společně. Naši synové se narodili jen 3 týdny od sebe a obě jsme se velmi radovaly, že za námi přijely naše maminky, aby nám s příchodem ratolestí vydatně pomáhaly.
U Aleny se tím dovršila jedna z životních etap. O tom, že rodina přesídlí zpět do Čech, mluvili poměrně dlouho. Vráťa ale tuto myšlenku vždy odmítal. Ať už k tomu přispělo narození Adámka, přítomnost Alenčiny maminky či vzrůstající touha být se svými blízkými, rodina ve velmi krátké době rozhodla prodat byt, auto a přesídlila do Čech za svou rodinou.
Alena vzpomíná na začátky v Čechách se smutkem: „Nebylo to vůbec snadné. Rok jsme všichni 4 žili v jedné místnosti u mých rodičů. Mezitím jsme koupili a rekonstruovali dům v nedalekém městě, Vráťa začal vyučovat angličtinu, část domu jsme pronajali a já si tak konečně mohla s Adámkem užívat mateřské dovolené, kterou jsem si s Monikou odepřela.“ Materiálně se tedy rodina postupně postavila na nohy, ale horší to bylo s jinými ideály. „Lidé nás najednou brali jako přistěhovalce s velkým majetkem. Ani v Austrálii, kde jsme vlastně přistěhovalci byli, jsme se tak necítili. Zažili jsme tolik negativních věcí, že jsme brzy vystřízlivěli z myšlenek, kvůli kterým jsme se do Čech vraceli.“ Alena s Vráťou pochopili, že ideál jedné dovolené v Čechách, kdy se k Vám každý chová jako ke vzácné návštěvě, je na hony vzdálen rozhodnutí vrátit se natrvalo. Sama tento problém nazývám stát každou nohou na jiném kontinentu. Není to o tvrzení, že by Česká republika či naopak Austrálie byla pro život vhodnější. Jde spíše o zvyk a pozitiva každé ze zemí a priority, které člověk musí zvážit. Ve chvíli, kdy začnete žít v některé zemi naplno (tedy nejste tam jen na roční stáži nebo nepřijeli jste sem na dva roky pracovně) a prožijete v ní několik let, budete některé věci po přestěhování bolestivě postrádat. A ať uděláte rozhodnutí jakékoliv, nikdy nebude ideální. Samozřejmě jsou lidé, kteří mají od samého začátku naprosto jasno a do podobných váhajících situací se nikdy nedostanou. Potkala jsem ale více těch, kteří alespoň první roky často srovnávají a o návratu uvažují.
Ale zpět k Aleně a Vráťovi. Navštívili jsme je v jejich českém domově, když byly našim synům tři roky. Spokojeni však nebyli. „Představy jsou halt jedna věc, realita druhá,“ pronesla Alena a my se radovali ze zprávy, kterou nám prozradila: „V lednu odlétáme na rok do Austrálie.“ A tak se také stalo. Monika, tehdy šestiletá dívka, která už angličtinu pomalu zapomínala, nastoupila v Austrálii do školy a postupně opět objevovala ztracený jazyk. Alena měla to štěstí, že se mohla vrátit do jedné z českých cukráren a Vráťa zůstal s Adámkem doma, tedy v jejich pronajatém australském bytě. Situace se v rodině obrátila. „Teď jsem to byla já, kdo by v Austrálii klidně zůstal. Cítila jsem se tu líp. Měli jsme tu už své přátele, byla tu vlídnější atmosféra a pro děti tu bylo více možností než u nás,“ prozradila Alena. Bohužel domov už měli zařízený v Čechách a rodina s nimi počítala. A co bylo asi nejdůležitější - Vráťa neměl v Austrálii práci. A tak se rodina po roce opět vrátila do Evropy.
Kdykoliv jsme byli v Čechách, vždy jsme se s našimi přáteli setkali a musím přiznat, že setkání to byla radostná, ale vyprávění poměrně depresivní. Život na malém městě s sebou přináší spoustu problémů, mezi hlavní patřila nezaměstnanost. Nejsmutnější bylo, když Alena přiznala: „Vždycky jsem byla ke všem naprosto otevřená, to tady na malém městě ale nejde. Zjistila jsem, že si spousta lidí pravdu nechává pro sebe, a tak jsem se to taky musela naučit.“
Přes všechna srovnávání, minusy a plusy si musela rodina své místo na slunci vybrat a jejich domovem už asi navždy zůstane Česká republika. Austrálie, ve které prožili několik let, je ale stále láká. A tak se po dalších pěti letech, když se jim narodila malá Emička, rozhodli ještě jednou do Austrálie vydat. „Víme, že je to asi naposledy a že už se sem asi nikdy nepodíváme. Ale využili jsme toho, že jsem na mateřské a neztratím tak svou práci v mateřské školce. Teď jsme měli konečně více času něco vidět, potkat se opět se zdejšími přáteli, s kterými jsme toho tolik prožili a utekli protivné zimě, která v Čechách umí potrápit.“
Příběh Aleny a Vráti není ojedinělý. Za 13 let strávených v Austrálii jsem potkala spoustu lidí a vyslechla mnoho příběhů, kdy se lidé vraceli do Čech na několikrát. V jednom případě v České republice pobyli tak krátkou dobu, že jim nestačil dorazit kontejner s nábytkem a už si kupovali letenku zpět do Austrálie. Dalším případem byl úspěšný podnikatel, který se stěhoval do Čech dvakrát. Napotřetí svůj záměr uskutečnil. Někteří se do své vlasti šťastně vrátili. K tomu, pro kterou zemi se člověk rozhodne přispívá mnohé – rozdílnost lidských povah, finanční zajištění, podpora rodiny, pracovní příležitosti, školství, kam a do jakých podmínek by se člověk měl vracet a v neposlední řadě i vyhlídky, v jakých podmínkách budou vyrůstat vaše děti.
Shrnuto podtrženo – naučit se žít v cizí zemi, přijmout její tradice, jazyk, humor je samo o sobě poměrně obtížné. Když se k tomu přidá stesk po rodině, pocit, že děti sice budou mluvit česky, ale během generací se jejich česká národní identita vytratí a mnoho dalších překážek, není těžké si představit, že člověk cítí rozporuplnost a pochyby, zda udělal dobře. Samozřejmě druhá mísa vah nese klady, které má život v nové zemi. Neberte proto tento příběh jako kritiku jedné či druhé strany, ale jako pohled na to, co rozhodnutí žít v cizí zemi může přinést.
