Článek
Marcel, pětatřicetiletý úspěšný podnikatel popisuje své porozvodové pocity: „Víte, co je nejparadoxnější? Všichni kolem mě si oddechli a klepali mě po ramenou za to, že rozvod byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. Souhlasím s nimi, ale v hloubí duše to vidím jinak. Ještě dlouho mi potrvá, než se s tím vším vyrovnám.“
Se svou bývalou ženou Ditou se potkali před čtyřmi lety v restauraci, kam Marcel chodíval na pracovní obědy. „Dita tam seděla se svým tehdejším přítelem a zjevně se nudila. Drobná blondýnka s výraznýma očima nebyla k přehlednutí. Připomínala mi nevinnou panenku. Nemohl jsem z ní spustit oči. Když si mého pohledu všimla, usmála se na mě, čímž mi dodala odvahu ji ve chvíli, kdy se její přítel na chvíli vytratil, oslovit. Nebylo příliš těžké ji pozvat na skleničku. Souhlasila a na papírek, který vytáhla z kabelky, rychle napsala své číslo. Vše šlo až příliš rychle, což mi lichotilo. Po čase jsem však pochopil, že Dita by dala číslo každému, kdo by si o něj řekl.“ Marcel si vždy zakládal na skvělém oblečení, na svém sportovním vzhledu a značkovém oblečení. „Uznávám, že jsem byl dost ješitný, a domníval jsem se, že mi žádná žena neodolá. Za to jsem byl ale potom jaksepatří vytrestaný. Chlap může mít zkušeností kolik chce, ale když narazí na záležitost, které se výstižně říká srdeční, je ztracený,“ vypráví Marcel nečekaně sklesle.
Jejich první schůzka se konala v hotelu Hilton a mimořádně se vyvedla. Následovaly další návštěvy drahých podniků, divadel, nejrůznějších večírků, nechyběla ani spousta dárků, kytic. Marcel se všemožně snažil na Ditu co nejvíc zapůsobit. „Myslel jsem si, že si navěky získávám její srdce, ale časem jsem zjistil, že si mě omovátá kolem prstu. Svým úsměvem, smyslným chováním i chystrostí ze mě udělala svého poskoka. Přestože mi na první schůzce svatosvatě přísahala, že vztah s mladíkem z restaurace nebyl vážný a že už se s ním nebude vídat, po třech měsících známosti jsem zjistil, že s ním odjela na týden na Kanárské ostrovy. Mně pochopitelně tvrdila, že odjíždí za svými rodiči na Moravu. Byl jsem v šoku, když jsem to naprostou náhodou odhalil.“
Po Ditině výletu s expřítelem následoval první rozchod. Problém byl ale v tom, že Marcel Ditě po nesčetných slibech pokaždé odpustil. „Byla tak milá, něžná… A já si navíc říkal, že druhou takovou už nikdy nepotkám. Odpustil jsem jí jednou, podruhé, potřetí. A pak jsem ve slabé chvíli udělal chybu největší - vzal jsem si ji. Ale ani všechny klenoty, auto, a ani to, že Dita mohla při mých příjmech zůstat doma, nic ji nepřesvědčilo, aby své chování vůči mně změnila. Ba naopak, možná kdyby chodila do práce, mohla snad být jiná. Nevím. Je nepříjemné o tom mluvit - podváděla mě, jak jen mohla.“
Marcel byl po roce manželství jako vyměněný. Rozčiloval se pro maličkosti, z milého majitele malého podniku se stal nerudný muž. Za vším byla jeho žena, která mu připravila peklo na zemi. „Uvědomuji si to, jak hrozně jsem se choval k lidem, kteří pro mě tolik udělali a za nic nemohli. Rozčiloval jsem se samozřejmě i doma, ale nebylo to nic platné. Žárlil jsem na každého muže, se kterým má žena promluvila. Nebylo to ale bezdůvodné, ze všech stran jsem se dozvídal o jejích záletech s trenérem v posilovně, s učitelem angličtiny… Bylo to ponižující. Vrchol byl, když jsem ji přistihl před domem, jak se miluje s taxikářem, který ji přivezl domů. To byl konec. Přesvědčil jsem se o tom, že je to žena, které si už nemohu ani trochu vážit. Sbalil jsem jí věci a podal žádost o rozvod. Škoda, že jsem neuzavřel předmanželskou smlouvu, můj úlet mě totiž přišel pěkně draho,“ říká s povzdechem Marcel.
„Při rozvodu jsem k ní cítil nepřekonatelnou nenávist. Ta se ale bohužel časem rozplynula a já jsem zjistil, že ji ve skrytu duše stále miluji. Je to jako závislost. Ode dne, kdy odešla, jsem se snažil zaplnit prázdné místo nejednou partnerkou. S žádnou jsem však nevydržel déle než týden. Od doby, kdy jsem ji u rozvodu viděl naposledy, uplynul víc než rok, a já se z toho stále nemohu vzpamatovat. Někde jsem četl, že ženy prožívají rozchody hůře než muži. S člověkem, který tohle psal, bych si tedy moc rád popovídal.“
Ani osmadvacetiletá Anna nepřožila jednoduchý rozchod. „Myslím si, že kdo neprožívá rozchod jako jedno velké zklamání, je cynik. Ani ten, kdo se rozhodne partnera opustit, nezažívá příjemné chvíle.
Anna se vdávala ve dvaadvaceti po čtyřleté známosti. S manželem si pořídili za peníze Anniných rodičů byt, hodně cestovali, oba měli dobrou práci. „Problémy nastaly až tehdy, když jsem začala mluvit o miminku. Petr se určitě dětí nezříkal, ale tvrdil, že jsme na vychovávání dětí ještě příliš mladí. Že chce se mnou ještě něco zažít, vidět, cestovat, něco našetřit a potom můžeme mít rodinu. Chtě nechtě jsem s ním souhlasila. Říkala jsem si, že má asi pravdu a že máme minimálně pět let čas.“ Touha po mateřství však stále narůstala, až se z tématu dětí stal problém, který manželé řešili každou chvíli.
„Tolik jsem toužila vychovávat naše dítě. Když mě přepadla slabá chvilka, snila jsem si nahlas o tom, jak budeme své dítě společně učit prvním krůčkům, slovům, měla jsem pocit, že rodičovství náš vztah ještě víc upevní. Petra však v tu dobu vytáčela už jen sebemenší zmínka o dítěti.“ Přibližně dva roky po svatbě Petr řekl své ženě, že odchází a chce se dát rozvést. „Nechápala jsem proč. Až na jedinou výjimku jsme žili ve šťastném manželství. Petra jsem milovala a domnívala jsem se, že on mě také. Tvrdil, že pro něho dítě znamená konec svobodného života, a to aspoň do třiceti nechce. S tím já bych se ale prý nesmířila, proto raději tu komedii, jak nazval naše manželství, ukončíme. Svěřil se mi také, že je za tím i jiná žena, která je ráda, že má svou práci. O dítěti ani nepřemýšlí.“
Vše proběhlo celkem rychle, takže se společně viděli už jen u soudu. „Ač jsem se s ním snažila potkat, alespoň když si šel pro věci, vyhnul se tomu tak šikovně, že jsme se vždy minuli. Nikdo, kdo to neprožil, si neumí představit marast poté, kdy vás opustí životní partner. Věděla jsem, že jsem k tomu také přispěla, a měla jsem hlavu plnou výčitek. Ale nejhorší to bylo se srdcem. Trápila jsem se navíc neustálým prohlížením našich alb. Jakmile se setmělo, čekala jsem, kdy klapnou dveře a on se vrátí. Brečela jsem téměř nepřetržitě, nestarala se o nic kolem sebe, vše mi připadalo zbytečné. Neuklízela jsem, neprala, nestýkala se s kamarádkami a večer jsem žal zaháněla vínem. V práci mi absence tolerovali jen zpočátku, takže jsem časem přišla o to jediné, co mě drželo nad vodou. O svou práci.“
Z nejhoršího vytáhla Annu její dlouholetá přítelkyně. „Jana se u mě jednou stavila a zhrozila se. Dlouho do noci jsme si povídaly. Nakonec jsme se dohodly, že spolu vyrazíme na dovolenou. Byl to skvělý nápad.“ Před odletem kamarádka pomohla Anně uklidit byt, vymalovat ho a udělat v něm několik změn, aby se Anna vyvarovala depresivních vzpomínek, v nichž poslední měsíce žila. Slunce a velká vzdálenost od domova Anně pomohly.
„Po návratu jsem si našla novou práci a k ní jsem se upnula. Přesto byl první rok bez Petra velmi těžký. Díky Janě jsem si našla i přítele, kterého mám ráda, ale vím, že kdyby se Petr ještě teď chtěl vrátit, asi bych ani na chvíli nezaváhala. To se ovšem nestane, protože se před půl rokem oženil. Ale nikdy se nemá říkat nikdy.“
Je nesporné, že dnešní technologie zapříčiňují obrovskou řadu rozvodů. Bylo by zajímavé vidět statistiku rozvodů, které byly zapříčiněny nalezenou SMS na mobilu, otevřením emailu, který nebyl pro vás, atd. Ačkoliv u Lukáše hraje poměrně velkou roli dopisování přes internet, hlavní příčinou byla jen obyčejná nespokojenost. Lukáš se, podle jeho slov, snažil rodinu co nejlépe zaopatřit, a tak pracoval mnohdy do noci, odjížděl na pracovní cesty a jeho paní se sama doma nudila. A tak si začala po večerech, kdy už jejich synové spali, dopisovat po internetu se stejně starým rozvedeným mužem z USA.
„Já se jednou vrátil ze třídenní služebky a kluci byli doma sami. Celí vyděšení mi přečetli dopis, který jsem zprvu považoval za nevydařený žert. Stálo v něm, že naše maminka navždy odchází, že je jí to hrozně líto, ale že nemůže jinak. Miloval jsem ji, i když jsem jí to asi moc neříkal. A teď byla pryč. Nechala tady i své kluky a sobecky šla za svým štěstím. Bez varování, bez výrazných výčitek. Neměl jsem možnost se s ní sejít ani před rozvodem, nereagovala na žádné zprávy. Všechno se řešilo jen přes právníky. Přiletěla na dva dny a stále ji doprovázel její nový přítel.“
Přestože odchod byl bleskový, rozvod s paní Milenou se vlekl nepříjemně dlouho. „Přestože se úplně vykašlala na své syny, požadovala při rozvodu mnohem víc, než bych od ženy, která opustila svou rodinu, čekal. Byla to pro nás velká rána. Snažil jsem se ji kontaktovat a přesvědčit ji, aby se vrátila, že ji všichni potřebujeme a milujeme. Ale s ní to ani nehnulo. Odpověděla mi otázkou, jestli si myslím, že být dobrou mámou je důležitější než to, že bude šťastná. Neměl jsem jí na to, co říct. Dodnes nevím, co jsem udělal špatně a proč právě já ji nemohl zajistit vytoužené štěstí. Prožili jsme spolu krásných patnáct let. Alespoň podle mého názoru krásných. Každý rok jsme si dopřáli hezkou dovolenou, jezdili na výlety, měla téměř vše, nač si vzpomněla. Pořád se na ni zlobím, hlavně za to, co provedla klukům, kterým bylo v době, kdy odešla 13 a 9. Ale naučili jsme se bez ní žít a teď už vím, že bych jí rozhodně zpátky nevzal.“
