Článek
Většina dívek, které se v roli au-pair vydají do zahraničí, se vrátí se zkušenostmi, které využijí doma v Čechách. Některým však pobyt v cizině zásadně změní život - začnou více cestovat, osamostatní se, některé se na své au-pair cestě zamilují a dokonce se do zahraničí provdají. A jak už to tak v životě chodí, někdo má cestu ke štěstí přímější, jiný se potýká s překážkami.
Ivetu inspirovala k cestě do ciziny kamarádka, která se vrátila z Londýna, kde pobývala jako au-pair. „Pochvalovala si, že pobyt jí přinesl velkou životní zkušenost, že se zdokonalila v angličtině, a už se těšila, jak podobným způsobem pojede poznávat Ameriku. Vzala jsem si tedy od ní kontakt na zprostředkovatelskou agenturu a zajímala jsem se tam o poptávku z Německa, protože já měla na škole němčinu.“
Do tří měsíců od podání žádosti bylo vše zařízeno a Iveta odcestovala do Mnichova, kde na ni čekala rodina s dvouletým chlapečkem a těhotnou maminkou. „Neříkám, že vše bylo ideální, ale s Ulrikou, tedy paní domu, jsme měly naštěstí mnoho společného. Je o dva roky starší než já a brzy jsme zjistily, že mámě podobné koníčky. Sice jsem zpočátku z jejího chování vycítila, že mě pokládá „jen“ za Češku, přesto jsme pak spolu vycházely dobře. Původně jsem odjela na rok, nakonec jsem si pobyt protáhla na dva. Ve srovnání s platem, který jsem dostávala jako referentka kulturního střediska, jsem na tom byla lépe. Navíc jsem se nemusela starat o účty za nájem, jídlo, atd. Co však bylo nejdůležitější - dařilo se mi osvojovat si němčinu. Věděla jsem, že díky tomu po návratu domů snadněji najdu zaměstnání.“
První vánoční svátky strávila Iveta na dovolené se svými rodiči. Když se přiblížily druhé Vánoce, přijala pozvání od německé rodiny, aby je oslavila s nimi. „Toužila jsem jet domů, ale zviklala mě myšlenka, že mohu poznat jiné tradice. Vánoční oslava mých německých zaměstnavatelů byla velkolepá. „V domě se sešlo pětadvacet lidí. Mě ovšem nejvíc zaujal bratránek Ulriky. Helmut se mi líbil od první chvíle. Všiml si mých pohledů a brzy jsme se dali do řeči. Po obědě jsem se nabídla Ulrice, že vezmu Caroline na procházku. K mé radosti se přidal i Helmut. Poutavě vyprávěl o svém povolání lékaře i o Švýcarsku, kde žije. Zajímal se i o mě, o mé zájmy, o to, co chci dělat v budoucnosti. Povídali jsme si i při večeři. Ráno jsem se s Helmutem rozloučila. Slíbil mi sice, že napíše, ale velké naděje jsem si nedělala. Když se navíc Iveta od Ulriky dozvěděla, že je bratranec zasnoubený, umínila si, že na něj nebude už ani v nejmenším myslet.
Předsevzetí jí vydrželo do okamžiku, než přišel ze Švýcarska první dopis. „S pocitem lítosti, že odesílatel bude patřit jiné, jsem četla nejkrásnější řádky, které mi někdo napsal. Zdálo se, že i on na mě nemůže zapomenout. O svém zasnoubení se však nezmínil. Odepsala jsem mu ve stejném duchu a naše dopisování se stalo pravidelným. Ulrika mé chování neschvalovala. Bála se, že ten, kdo bude nakonec trpět, budu já. Když mi Helmut navrhl, abych za ním přijela do Bernu, zeptala jsem se ho, zda to nebude vadit jeho snoubence. Následoval telefonát, v němž mi vysvětlil, že měl s přítelkyní velké spory a že se rozešli. Netušil, že o jeho zasnoubení vím, proto mi prý o tom nenapsal.“ Iveta byla jako v sedmém nebi a hne se domluvila s Ulrikou, kdy může do Bernu odcestovat.
Týden ve Švýcarsku dopadl skvěle. „Byl to nejromantičtější výlet, jaký jsem si mohla představit. Ačkoliv jsem se musela vrátit ke svým povinnostem v Mnichově, Helmut za mnou od té doby jezdil pravidelně každý druhý víkend.“ Když Ivetě zanednouho vypršela smlouva na práci au-pair, vrátila se zpět do Čech, ale už po měsíci se stěhovala do Bernu. „Helmut si nepřál, abych si hledala zaměstbání. Začala jsem proto alespoň studovat. Nenudila jsem se, ale zároveň jsem měla pro Helmuta dost času, takže náš vztah byl den ode dne krásnější. Po půl roce jsme se rozhodli pro svatbu. Plánovali jsme sice hned rodinu, ale otěhotněla jsem až po třech letech. Dnes už bude našemu Benedictovi pět let a já s láskou vzpomínám na všechno to dobré, co mi au-pair pobyt přinesl.“
Zdaleka ne tak snadnou cestou došla k oltáři osmadvacetiletá Olina. Pro práci au-pair v cizině se rozhodla před šesti leta, a protože ji lákaly severské země, požádala agenturu o hledání rodiny v Norsku. Zvací dopis dostala od pětatřicetiletého muže, který se staral o svou čtrnáctiletou dceru. „Některá děvčata by se asi obávala bydlení u cizího muže, ale já jsem si řekla, že obtěžovat by mohl i ten, jehož manželka právě usnula vedle v ložnici. A navíc - agentura slíbila, že v případě jakéhokoliv problému mi najde jinou rodinu.“ Otec žil s dcerou po manželčině smrti sám a oba se těšili na novou pomocnici v domácnosti. Přijali ji velmi mile. Příčinou, proč, jí vyhledali, bylo otcovo nové zaměstnání a časté služební cesty. „Hned na uvítanou mi Craig sdělil, že se Sarah to někdy není k vydržení a že potřebuje ženskou společnost. Zpočátku jsme si rozuměly. Ona se mi svěřovala se svými dívčími tajnůstkami, s nápadníky a s problémy ve škole. Respektovala mě a pomáhala mi s domácností. Její otec chtěl, aby se něčemu přiučila. To se mi líbilo. Ostatně, na Craigovi se mi začínalo líbit čím dál víc věcí. Brzy jsem se do něj bláznivě zamilovala, což jsem vzhledem ke své pozici úzkostlivě skrývala.“ Jak se pak ukázalo, ani ona nebyla Craigovi lhostejná. Až do víkendu, který Sarah trávila u kamarádky…
„Craig měl za sebou náročný pracovní týden. Připravila jsem mu dobrou večeři a po ní jsme dlouho seděli u lahve vína. Přítmí, víno, hudba, dobrá nálada - to vše nás přimělo, abychom se dlouze políbili. Oba nás překvapilo, že ten druhý se takové důvěrnosti ani náznakem nevzpírá. Líbáním naše sblížení pochopitelně neskončilo, ale řekli jsme si, že Sarah svůj vztah zatím zatajíme.“ Dcera je však bohužel jeden večer v nestřeženou chvíli odhalila. Přestala s Olinou mluvit, s otcem se zle pohádala. „Chápala jsem její pocity. Nestála o to, aby jí někdo nahrazoval maminku a bral otce. Snažila jsem se jí vysvětlit, že tak to není, že pro ni bude jen jedna máma a že otec jí má stále stejně rád. Nedala si nic vymluvit a ani čas na jejím postoji nic neměnil. Naopak. Stala jsem se pro ní nepřítelem číslo jedna. Po čvrt roce jsme se s Craigem - smutní a rezignovaní - dohodli, že se vrátím do Čech. Byla jsem na dně, náš vztah jsem pokládala za uzavřený. Nevěřila jsem, že vydrží tu hroznou dálku a nenávist dospívající dcery.“
Po návratu si Olina zařídila práci au-pair v USA. Chtěla na Craiga zapomenout za oceánem. „Sice jsem s americkou rodinou neměla tak blízký vztah jako s Craigem a se Sarah, ale cítila jsem se v ní dobře. Nové známosti mě ovšem nelákaly. Jizva po Craigovit byla hluboká. Po půl roce ve Spojených státech mi Linda - maminka dvou holčiček, o něž jsem se starala - podala telefon. Na druhém konci byl Craig. Říkal, že na mě nemůže zapomenout, že si u rodičů zjistil telefon a adresu a že přiletí. Brečela jsem jako malá holka a nedokázala jsem mu říct nic jiného, než že ho miluju.“
Za týden se skutečně Craig objevil a Olina s ním odjela na týdenní dovolenou. „Netušila jsem, co bude dál, ale věděla jsem, že se jeden druhého jen tak nevzdáme. Jak ale Craig naznačil, přístup Sarah se nezměnil. Věděli jsme, že musíme být trpěliví a že čas snad přece jen něco změní.“ Po dalším půlroce plném telefonátů z Norska se Olina vrátila do Čech, kde ji Craig často navštěvoval. „Našla jsem si místo překladatelky, ale brzy jsem zjistila, že jsem těhotná. Radovali jsme se, ovšem plány nám zkřížila opět Sarah. Dala otci na vybranou, buď ona, nebo já. Věci se změnily až po mém komplikovaném porodu. Zůstala jsem v nemocnici tři měsíce, o malou se starali rodiče. Craig létal do Prahy, jak jen mohl. Právě v té době se nechala obměkčit i Sarah a jednou přiletěla na návštěvu společně s otcem. Když viděla svou malou sestřičku, automaticky začala mluvit o naší svatbě. Myslím, že to byl pro mě nejšťastnější den, který nepředčila ani naše úžasná svatba.“
A aby to nevypadalo, že románky au-pair končí vždy vyzváněním svatebních zvonů, máme tady ještě příběh Terezy, která se vydala za angličtinou do Londýna. „Moje první zkušenost byla naprosto katastrofální, protože rodina, u které jsem měla přebývat, bydlela v části na samém okraji Londýna, kde jsem se divila, že vůbec na au-pair mají. Dům byl prolezlý špínou, dvakrát jsem musela vyhánět myš, rodiče nebyli téměř doma a když, tak se tam dost pilo. Děti byly neuvěřitelně drzé, sprosté a já žila v pokojíčku přeplněným jejich nepořádkem. Vydržela jsem to přesně tři dny, a pak zavolala agentuře, aby mi našli novou rodinu, nebo okamžitě odjíždím. Naštěstí trvalo jen další tři dny, kdy jsem mohla nastoupit na autobus a odjet ke své nové rodině.“V tomto případě šlo o úplný opak. „Nesoudím lidi podle toho, kdo co má, ale nová rodina byla opravdu bohatá. Dům v jedné z nejlepších částí Londýna měl osm ložnic, stejně tak koupelen, obrovský společenský pokoj, garáž pro tři auta, bazén. Musím říct, jak to bylo nádherné, zpočátku jsem se tam cítila dost nesvá.“ Tereza si ale na nové zaměstnavatele velmi rychle zvykla. „Pán domu nebyl téměř doma, paní Linda si se mnou občas popovídala, ale držela si odstup. Nevadilo mi to, protože dokázala ocenit mou pomoc a to pro mě bylo nejdůležitější. A že jí potřebovala. Společně s ní jsem se starala o čtyři děti. Dvojčata už byla v pubertálním věku a tolik práce s nimi nebylo. I když sami si snídani nepřipravili nikdy. Desetiletý Ian měl zdravotní problémy, díky nimž byl opravdu hodně protěžovaný a rozmazlený. Procházelo mu takřka vše. Nejvíc problémů ale dělal šestileté Nikole. Vlastně bez přestání byli ti dva v sobě.“ Práce se 4 dětmi, jenž občas Terezu v její pozici zkoušely, bylo hodně. I přesto byla v nové rodině spokojená.
Asi nejmilejší překvapení na ní ovšem teprve čekalo. Druhý pátek po jejím nastěhování, si jí zavolal Karl - pán domu - a představil ji svého syna z prvního manželství. „O toho jsem se pochopitelně starat neměla,“ směje se Tereza. „Bylo mu třiadvacet a dojížděl za otcem jen občas. Karl jen chtěl, abych o něm věděla a nelekla se ho, kdybych na něj v domě narazila. A upřímně, leknutí bylo to poslední, co by mě napadlo. Mark byl naprosto nádherný. Když to tak řeknu, tak to zní tak lacině. Ale vážně - když bych si měla představit opravdu krásného muže, je to on. Blond vlasy, dokonalá pleť, jeho pohled byl uhrančivý, ale zároveň tak milý. A když se usmál… No, prostě jsem se na první dobrou zamilovala.“ I když se jí z Marka podlamovala kolena, nebyla Tereza naivní. „Věděla jsem, že i kdyby o mě stál, zaplést se s někým z rodiny, znamenalo velmi pravděpodobné problémy v práci a případný odjezd. Ovšem, sama jsem si vůbec nenamlouvala, že by o mě tenhle hezounek, který studoval jednu z nejlepších škol v zemi, někdy stál.“ A přeci. Po jeho asi třetí návštěvě si Tereza pomalu uvědomovala, že to není náhoda, jak s ní Mark mluví a zcela jistě s ní koketuje. „Jednou večer u bazénu, kdy jsem měla zase víkend volný, si ke mě přisedl a začali jsme si povídat. Bylo až neskutečný, kolik jsme toho měli společného. Najednou tam se mnou neseděl synek z bohatý rodiny, ale kluk, který měl problémy stejný jako kdokoliv jiný.“ To už si musela Tereza připustit, že je až po hlavu zamilovaná. „Když mě potom pozval na výlet, neviděla jsem jediný důvod, proč bych nejela. V tu chvíli mi byly jakékoliv eventuální prolémy ukradený.“
A tak začala Tereza s Markem chodit. „No, asi bych byla na to slovo „chodit“ opatrná, protože jsme se vídali jen dvakrát do měsíce, když dorazil za otcem a bylo to vždy podmíněno tím, že jsem měla volnou sobotu a neděli, což také nebylo pokaždé. Ale mně to nevadilo. S dětmi jsem byla tak zaměstnaná, že mi dny utíkaly velmi rychle. Občas jsme si zavolali a já se nemohla dočkat, kdy ho znovu uvidím. Neměla jsem o jeho citech naprosto žádné pochyby. Samozřejmě jsem se ho ptala, zda na koleji, kde tráví většinu času, nejsou žádné holky, které by ho mohly zajímat. On mě ale dokázal ujistit, že jsem pro něj ta jediná, tak bravurně, že jsem ani v nejmenším nezapochybovala.“ Po roce si Tereza dokonce začala tajně snít o jejich zářné budoucnosti. O tom, jak se Mark ujme otcovi firmy a bude podporovat jí i jejich tři děti. „A nebyly to jenom moje výmysly. Mark se často, když jsme leželi pouštěl do podobných malování naší budoucnosti. A já si často říkala, čím jsem si zasloužila, že mě postihlo takové štěstí. Neviděla jsem na něm jedinou chybu a milovala ho naprosto bezhlavě.“
Probuzení z krásného snu bylo ale o to bolestivější. „Nastal čas, kdy jsem se měla vrátit domů. A byl to právě Mark, kdo navrhl, že to tak bude nejlepší. Jemu chybělo do konce studia jen pár měsíců. Říkal, že hned jak se zaběhne ve firmě, pořídíme si společné bydlení a začneme spolu žít.“ V tu chvíli už by asi většina z holek začala pátrat po tom, proč mi třeba jeho otec neprodloužil smlouvu, jenže já si byla s vyhlídkami na naší společnou budoucnost tak jistá, že jsem to uvítala. Plánovala jsem strávit pár měsíců se svou rodinou než se natrvalo přesunu do Anglie.“ Jenže kontakt s Markem po jejím odjezdu se zpomalil. „Zpočátku mi zavolal tak jednou týdně a potom už jen odpovídal, když jsem ho prozvonila já. Neodpovídal na mé SMS, na má volání a mě postupně docházelo, že tohle není v pořádku. Nebylo to tak, že by se odmlčel úplně. Když jsme spolu mluvili, stále sliboval, že je vše tak, jak jsme si naplánovali. Jen má prý teď před zkouškami tak málo času…“
Tereza nechtěla varovné signály vnímat, ale měla kamarádky, které jí na ně velmi rády upozorňovaly. „Nejdřív jsem si říkala, že mi možná závidí, ale potom jsem si i já musela připustit, že něco není v pořádku.“ Jeden den proto Tereza sedla na letadlo a odletěla do Anglie. „Ne, nepřistihla jsem ho při ničem ani jak se vede s jinou holkou za ruku. I když jsem si něco podobného v letadle představovala. Dorazila jsem k němu na kolej a nechala si ho zavolat. Neměl ani tolik odvahy, aby za mnou sešel dolů. Místo něho dorazil jeho kamarád. Řekl mi, ať na Marka zapomenu, že mě nikdy nebral vážně. Několik let měl už svou holku, kterou si opravdu chtěl po studiích vzít. A já prý pro něj byla jen výplň času při návštěvách jeho tatíka.“
Tereza dodnes neví, jak se dostala zpět do Čech. „Tu cestu si vůbec nepamatuju, ale tu bolest, kterou jsem cítila, ta je tu pořád. A to už jsou to tři roky.“ I když si Tereza zpočátku namlouvala, že si to celé jeho kamarád vymyslel, musela si nakonec přiznat celou pravdu. Mark se totiž od té doby neozval. „Prošla jsem si obdobím, kdy jsem mu chtěla udělat peklo na zemi, zavolat jeho přítelkyni a všechno vyklopit. Ale pak jsem si řekla, že hlavní vinu na všem nesu já sama, protože jsem neviděla žádné náznaky a slepě jsem mu věřila.“
I tak někdy končí lásky au-pairek. Ovšem, neberte naše příběhy ani jako návod na to, jak získat dobře zajištěného manžela v zahraničí nebo naopak odrazující příběh, že au-pair nesmí nikomu důvěřovat. Au-pair práce je jen a jen práce a lidské příběhy jsou přeci různé jako jsou různí lidé. Jeden Vás bude milovat takovou jaká jste a druhý Vás využije. A to se nemusí dít jen na au-pair pobytech.
