Článek
O lidských neštěstích, která předčasně uzavírají lidské životy, slýcháme každý den v televizi, čteme v novinách, povídáme si o nich s přáteli. Cítíme, o jak tragické případy jde, ale ve chvíli, kdy se stane něco podobného našim nejbližším, je to vždy nesrovnatelná bolest. Dnes přinášíme příběhy těch, kteří tuto situaci zažili a o tom, jak se s velmi těžkou ztrátou vyrovnali.
Pavlovi bylo jednadvacet, když spáchal sebevraždu. Nikdo z rodiny do té doby netušil, v jakých finančních a osobních problémech se zmítá. Ztráta jednoho z nejbližších - bratra - tehdy zasáhla také šestnáctiletou Petru.
„Byl to ten nejveselejší člověk, jakého jsem kdy znala. Nikdy si z věcí nedělal velkou hlavu a všechno řešil s lehkostí. Svou povahou mi byl vždy velkou oporou, dokázal problémy řešit s úsměvem a nikdy se nenechal ničím zlomit,“ vypráví Petra s výrazem, který prozrazuje, že ještě dnes nemůže uvěřit tomu, co se stalo. Jak se později ukázalo, v době před sebevraždou bylo jeho bezstarostné chování pouhou maskou, pod kterou se snažil ukrýt problémy posledních měsíců.
Půl roku před osudným večerem Pavla opustila přítelkyně, s níž chodil od svých patnácti let. Studovali ve stejné třídě a pro všechny kolem to byl nerozlučný pár. Po maturitě se však jejich cesty rozešly. Jana se rozhodla pro studium vysoké školy a odešla do Prahy na kolej. Netrvalo dlouho a s Pavlem se rozešla. Choval se, jako by se nic hrozného nedělo, jako by jejich téměř pětiletý vztah pro něho tolik neznamenal. Petra si vzpomíná na jediný okamžik, kdy jí bratr přiznal, že se mu po Janě stýská. To však byl jediný povzdech, který od něj slyšela. Celé to pak uzavřel slovy, že je lepší, když se rozešli teď, než kdyby se potom zklamal v manželství. Rozhovor rychle uzavřel a od té doby se před Petrou o Janě nezmínil. Krátce po rozchodu s partnerkou se Pavel odstěhoval do bytu, který zdědil po dědečkovi. Rodiče tak měli minimální přehled o jeho příjmech a o tom, jak tráví svůj volný čas. „Až po jeho smrti jsme zjistili, že žil dvojím životem. Před námi byl stále tím skvělým a zodpovědným klukem, na kterého bylo vždy spolehnutí. Mimo domov však žil docela jinak.“
Ve skutečnosti se Pavel se po rozchodu s partnerkou velmi změnil. Přestal se stýkat s přáteli a utápěl svůj žal v hazardních hrách. Hrál karty, vyhledával automaty, navštěvoval kasina. A věřil, že zbohatne. Jak jsme se dověděli později, bláhově si myslel, že přes peníze získá Janu zpět.“
Osudný večer probíhalo vše jako jindy. Petra se s rodiči dívala na televizi, když někdo zazvonil. „Šla jsem otevřít a viděla tam policisty, což už mě samo o sobě vylekalo. To ale nebylo nic proti tomu, co nám za chvíli řekli. Pavel skočil z okna svého bytu v osmém patře. Byl na místě mrtvý. Pak už si nic nepamatuji, jenom že jsem brečela a brečela.“
Pláč Petru neopustil ani několik měsíců po bratrově pohřbu. Nemohla se zbavit smutku, ale současně i vzteku, že si Pavel vzal život, aniž by se někomu se svými problémy svěřil. Rodina se o nich dovídala postupně až nyní. „Prodal vše, co mu rodiče za léta dali. Všechnu techniku, zařízení bytu, kolo, lyže… Našli jsme účty za drahé dárky, které Janě posílal. Na pohřbu nám sdělila, že za ní Pavel několikrát byl, že ji prosil, aby se k němu vrátila. Tvrdil jí, že vydělává spoustu peněz a že si potom budou žít. Jana mu však několikrát řekla, že o peníze jí vůbec nejde, že potkala někoho, s kým si zkrátka rozumí lépe,“ říká Petra a přiznává: „V té chvíli jsem ji z duše nenáviděla, vždyť ona byla příčinou, proč se bratr zabil. Časem jsem ale musela uznat, že všechnu zodpovědnost za své chování nesl jen a jen Pavel. Asi nikdy mu nebudu schopná odpustit, že se nám se svými problémy nesvěřil, nedal nám šanci mu z nich pomoci a raději zvolil tuhle cestu. Byl to nejhezčí kluk ve třídě, byl chytrý a stále veselý. Lidi ho měli vesměs rádi, protože dokázal své okolí nakazit pohodou jako nikdo jiný. Kdyby tomu dal čas, ta fixace na Janu by ho přešla a on by neměl problém si najít někoho jiného. Celý život mě bude nesmírně bolet, že od nás takto odešel.“
Stejně bolestivý osud zasáhl pětatřicetiletého Radka, který zůstal sám se svou malou dcerkou. „S Laurou jsme se potkali v Itálii, v jednom z těch středisek, kde narazíte na Čecha na každém kroku. Bylo to takové to klasické seznámení v jednom z místních klubů. Já tam byl s kamarády a ona se svou sestrou. Naše láska ale rozhodně nebyla jen prázdninová. Když jsme se vrátili zpět do Čech - já do Prahy a ona do Liberce, začali jsme si psát a nevynechali jsme ani jeden víkend, kdy bychom mohli být spolu.“ Po roce psaní, návštěv a skvělé společné dovolené se rozhodli pro svatbu. „Věděl jsem, že je to ta pravá. Bylo mi už třicet, a tak jsem měl jasno v tom, co od vztahu s Laurou očekávám. I ona měla v otázce naší společné budoucnosti zcela jasno.“
Brali se po roce a půl od svého seznámení. A protože si oba moc přáli mít děti, Laura záhy otěhotněla. Šťastné dvojici se narodila Lucinka, nádherná a hlavně zdravá dcera. Se zdravotním stavem její maminky to ale bylo horší. „Krátce po porodu jsem jí přestával poznávat. Byla neustále unavená, náladová a jak měla možnost, šla si lehnout“, líčí Radek tragický obrat v štěstí novopečených rodičů. „Ospalost a velkou únavu jsme zpočátku přičítali mateřství. Lauřina malátnost však neustupovala, ba naopak. Pak speciální vyšetření odhalilo leukémii. Oba jsme byli v šoku. Neuměl jsem si představit, že by mohl to překrásné a něžné stvoření ztratit.“
Radek byl Lauře velkou oporou. Převzal na sebe veškerou péči o dceru, jezdil z ženou na pravidelnou chemoterapii, po konzultaci s lékařem si nechal dovézt léky ze zahraničí. „Chemoterapii Laura snášela poměrně dobře, vadilo jí jen, že ztrácí své krásné vlasy. Mně to bylo jedno, utěšoval jsem jí, že až se uzdraví, bude všechno zase jako dřív. Nikdy jsem si nepřipustil, že by mohla být nemoc silnější.“
Protože se nemoc podařilo podchytit poměrně brzy, dávali lékaři Lauře velkou naději. „Rozhodli jsme se, že až chemoterapie skončí, odjedeme na několik týdnů na chatu našich přátel, kde zapomeneme na celý ten kolotoč kolem nemoci. Naši známi nám tuto možnost několikrát nabízeli a přesvědčovali nás, že to Lauře může jen prospět. A opravdu - bylo to nezapomenutelné. Zdálo se mi, že tam Laura znovu rozkvetla. Tváře jí zčervenaly a opět se smála tak krásně, jak to dovedla jen ona. Byla neuvěřitelně šťastná. Stejně jako já i ona uvěřila, že nejhorší máme za sebou. Konečně se mohla naplno věnovat dceři. Dělala to s obrovskou láskou.“
Když se rodina vrátila zpět do Prahy, byla Laura stále v kondici. Ale netrvalo ani pět týdnů a její špatný stav se vrátil. „Byl to pro nás velký šok, ale pořád jsme neztráceli naději.“ A celý kolotoč začal znovu. S tím rozdílem, že Lauřin stav se viditelně zhoršoval. Radek stále věřil, že nad zákeřnou nemocí, bude možné zvítězit, ale bohužel se mýlil. Laura zemřela tři roky po svatbě. „Byla to ta nejhorší chvíle mého života. Celé dny a noci předtím nemohla spát, tolik se bála, že se už neprobudí. A tak jsem jí celé hodiny povídal o všem, co mě v tu chvíli napadlo. Nevím, kde se ta síla ve mně vzala, ale dokonce jsem se na ni usmíval a snažil se jí bavit. A pak tu najednou nebyla. Neumím popsat pocit, když ztratíte někoho, koho skutečně milujete. Už tu prostě není a Vy s tím nic neuděláte. Nikdy se s tím nesmířím.“
Radek žije s Luckou sám. „Snažím se jí být co nejlepším otcem, ale je jasné, že matku dceři jen tak nenahradím. Lidé mi často říkají, abych se nebránil tomu najít si někoho jiného, ale to já zatím nedokážu. Měli jsme toho s Laurou tolik naplánovaného a teď to všechno musím prožívat sám. Například tento rok půjde naše dcera do školy, a já bych dal všechno za to, abychom jí doprovázeli oba dva. Pevně věřím, že první den školy tam Laura s námi bude.“
Paní Marie (59) by si byla nikdy nepomyslela, že dárek, který s dětmi věnuje manželovi k šedesátým narozeninám, bude mít tak tragický konec. „Muž vždy toužil po cestě do Austrálie, což pro nás dva bylo něco, co jsme si nikdy nemohli dovolit. Vychovávali jsme čtyři děti, a tak jsme příliš peněz zrovna nenašetřili. Ale teď už jsou všechny zajištěné a mají slušná zaměstnání. Když jsem proto přišla s nápadem, že bychom se mohli k manželovým narozeninám složit na pobyt v Austrálii, všichni nadšeně souhlasili. „Nikdy jsem ho neviděla tak rozzářeného, když obálku s poukazem otevřel. Vypadal jako malý kluk, téměř celou noc si pročítal brožury, které jsme dostali od cestovní kanceláře.“
A potom přišel den, kdy paní Marie odvezla svého muže do Prahy na letiště. „Ani v nejhorším snu by mě bývalo nenapadlo, že ho vidím naposledy živého. Byl tolik nadšený. A já mu ten výlet tak přála.“ Let probíhal poklidně, pan Petr téměř celou cestu prospal. Když po čtyřiadvaceti hodinách vystoupil na letišti v Sydney, byl velmi unavený. Přesto ještě na letišti zakoupil doporučenou SIM kartu, aby mohl zavolat manželce, že dobře doletěl. „Byli jsme tak domluveni, chtěla jsem vědět, že je v pořádku. Když mi pak volal z autobusu, cítila jsem z jeho hlasu velkou únavu, a i on sám mi říkal, že se cítí hodně slabý. Ani jeden z nás to moc neřešil. Vždyť měl za sebou nejdelší let jeho života. Průvodce je právě odvážel do hotelu, tak se těšil, jak se po cestě pořádně vyspí.“ Co paní Marie ale netušila, bylo, že se její muž ze spánku už neprobudí.
„Nedokázala jsem si to vysvětlit. Vypadal a choval se jako mnohem mladší muž. Téměř každý den běhal a udržoval se fit i svým jídelníčkem. Navíc nebyl v životě vážněji nemocný.“ Paní Marie se s manželovou smrtí nemohla dlouho vyrovnat. Výčitky, že její nápad s osudnou dovolenou ho zabil, ji dohnal až do rukou lékařů. „K panu doktorovi jsem chodila víc než rok a musím přiznat, že bez jeho pomoci a bez pomoci mých dětí bych se jen sotva vrátila zpět do života. Tolikrát jsem přemýšlela o sebevraždě, řešila všechno stále dokola - jako například to, že její manžel ani nestihl nic z té své vysněné Austrálie vidět. Cítila jsem se příšerně vinná a osamocená. S Petrem jsme si byli velmi blízcí a prožili spolu krásných dvaatřicet let. Neodloučili jsme se ani na jedinou noc. Jeho výlet do Austrálie byla první cesta, na kterou se vydal sám.“
Paní Marii udivuje, že ač se o trombóze mluví čím dál víc, nikdo cestující před letem neupozorní, co mají dělat, aby jí předešli. „Kdyby muž věděl, že se má během letu alespoň každé dvě hodiny projít, nespat dlouho v jedné poloze a hodně pít, jistě by to udělal a možná by tu byl stále s námi.“
