Článek
Každý z nás se někdy musí vyrovnat s nezdarem, zármutkem, tragédií. V takových chvílích bezradnosti, kdy má člověk pocit, že na něho nic dobrého už nečeká nebo že je bolest větší, než sám dokáže unést, je velmi lehké najít odpověď ve sklence alkoholu nebo drogách. Málokdo si v tu chvíli připustí, že nejde jen o ojedinělou úlevu a ze skleniček se stanou láhve a bez pilulky nedokážeme už ani vstát ani usínat.
Kdyby dvaatřicetileté Adéle svého času někdo předpověděl, že projde odvykací léčbou, nejspíš by si poklepala na čelo. Dětství, studia, první lásky, vstup do zaměstnání, to vše proběhlo bez větších traumat. Vedla spokojený a poměrně šťastný život, byla úspěšná ve škole i v práci, líbila se. Když se zamilovala do Štěpána, bylo všem jasné, že našla svého vysněného prince. Po dvou letech známosti se k příteli nastěhovala.
„Vezmeme se, až budeme plánovat děti. Teď jsme na ně ještě mladí,“ vysvětlovala rodičům, proč neuvažují o svatbě. Adéla pracovala jako sekretářka, Štěpán vedl autoopravnu. „V létě jsme si užívali dovolenou u moře, v zimě na lyžích. Oba jsme milovali sport a věnovali se mu většinu víkendů. Jezdili jsme na kolech, na inlinech, hráli tenis. A zrovna v době, kdy jsme začali mluvit o dětech a svatbě, teď už to budou čtyři roky zpátky, se Štěpán dozvěděl, že má rakovinu. Vše se najednou změnilo a náš život ovládly myšlenky na operaci, chemoterapii a zda má vůbec šanci přežít.“ Aléla nechce mluvit o podrobnostech. Odmlčí se a pak jen řekne: „Když Štěpán před dvěma roky zemřel, část mého já odešla s ním. Všechno jsme do té doby dělali společně. Kam jsem se podívala, byly jeho věci, sliby a plány do budoucnosti. Už jsme měli dokonce vybraná jména svých dětí - bylo to takové naše velké společné téma při našich procházkách. Nevěřila jsem, že bych mohla ještě někdy ulehnout vedle jiného muže, líbat ho, jako jsem líbala Štěpána. Bylo mi 30, ale neviděla jsem naprosto žádnou perspektivu života.“ Jediné, co Adélu tehdy zastavilo před sebevraždou, byli její rodiče. „Nechtěla jsem jim způsobit tutéž bolest, kterou jsem prožívala já.“
Protože Adéla trpěla v té době poruchou spánku, předepsal jí doktor silné prášky. „Bez nich bych neusnula. Koukala bych do stropu a trýznila se vzpomínkami, brečela bych do polštáře a totálně vyčerpaná bych k ránu upadla do neklidného spánku, z něhož by mě budily hrozné sny o Štěpánově smrti.“
Časem ovšem Adéla zjistila, že bez prášků, které jí doktor doporučil užívat pouze týden, nemůže být. „Musela jsem se vrátit do práce, ale bez spánku bych to nedokázala. Začala jsem si pořizovat všelijaké pilulky na spaní, které postupem času účinkovaly méně a méně. Jednou jsem je zkusila zapít skleničkou whisky, a to zabralo. Od té doby se to stalo mým rituálem na dobrou noc.“
Krátce před Vánoci však na Adélu dolehla ztráta přítele s plnou silou. „Už od rána jsem nebyla schopná vylézt z postele. Jako smyslů zbavená jsem dokonce vytáhla alba fotek z dovolených. Štěpán se na mě usmíval, mával mi. Trvalo pouhé dvě hodiny, než jsem přitom vyprázdnila láhev whisky. Motala jsem se bytem a brečela. A pak jsem si sesypala do dlaně hrst prášků, hodila je do pusy a zapila posledními kapkami alkoholu.“ Naštěstí si v tu chvíli řekla, že musí ještě slyšet své rodiče. „Myslím, že jsem ve skrytu duše vlastně nechtěla umřít a volala jsem jim o pomoc, ale to už teď stěží posoudím. Byla jsem na mol. Hlavní bylo, že okamžitě přijeli. Bylo jim jasné, že se děje něco hrozného. Do telefonu jsem prý jen něco mumlala a hrozně jsem u toho brečela. Nikdy bych nevěřila, jak úděsnou beznaděj ve mně Štěpánova smrt probudí, jakému zoufalství podlehnu. Prošla jsem si pak léčebnou, kterou mi rodiče zařídili. Tam se mi podařilo zbavit se závislosti na medikaci i alkoholu, ale nebyla to vůbec jednoduchá cesta. Co jsem tam ale při všech těch psychologickým rozborech našla, byla naděje. Naděje na to, že se mi snad jednou podaří znovu se těšit ze života…“
S největší pravděpodobností většina jejích známých dodnes neví, že se pětačtyřicetiletá Dana jíž nějaký čas potýká se závislostí na aloholu. Naopak. Spíš by to byl obdiv, případně závist, s kterými by ji okolí charakterizovalo. Její dvě šikovné dospívající děti pobývají na studiích v zahraničí, po svém boku má pozorného manžela, úspěšného obchodníka, díky němuž má rodina skvělé zázemí. „Ani nevím, kdy mi alkohol přerostl přes hlavu,“ svěřuje se Dana. Občas jsme si s Luďkem dali sedmičku červeného vína. U přátel nebo na večeři v restauraci jsem vypila nanejvýš dvě skleničky a dost.“ Manžel přitakává: „Nikdy by mě nenapadlo, že Dana začne pít své oblíbené červené po láhvích.“
„Loni odjela naše dvojčata na tříleté studium do Ameriky. Manžel a já jsme byli nadšeni, že jim máme možnost něco takového dopřát. Jenže já jsem doma náhle osaměla, nemusela jsem nikoho nikam vozit, nic plánovat, vařit - manžel často jídával mimo domov. A tak jsem si rychle našla výplň svých dnů a víkendů. Luďkova společnost prosperuje tak dobře, že nemusím pracovat, což se po odjezdu dětí stalo zřejmě kamenem úrazu. Do zaměstnání jsem si po tolika letech netroufla vrátit. Nechci, aby to vyznělo jako stížnost, ale kdybychom nebyli finančně zajištěni, musela bych, ale pokud jsem nemusela … Ovšem jsem se cítila opuštěná. Jasně, občas jsem si zašla na oběd s přítelkyní, zacvičit si, ke kadeřnici, ale nejlépe mi bylo, když jsem se začetla a k tomu si otevřela láhev červeného vína. Dokázala jsem ji za odpoledne vypít celou do poslední kapky. Před spaním jsem si pak ještě dala skleničku něčeho tvrdého. Když byl Luděk doma, nic takového jsem ovšem nepotřebovala. Byla jsem na sebe dokonce velmi pyšná, jak jsem se dokázala při jeho příjezdech dát dohromady, poklidit a být usměvavá společnice.“
Jednou se Danin muž vrátil ze služební cesty o den dřív a našel Danu v křesle. „Když jsem ji chtěl šetrně probudit, pomalu otevřela oči a těžce vstala. Byla totálně opilá. Tehdy jsem si začal dělat starosti, ale žena tvrdila, že přišly přítelkyně a že to jen kapánek přehnaly. Nakonec se ale sesypala a na mé naléhání mi přiznala, že denně dokáže vypít dvě láhve vína a k tomu ještě deci nebo dvě destilátu. Nechtělo se mi věřit, že jsem si to na ní dosud nevšiml.“
Paní Dana teď prochází odvykacím programem. Nejdůležitější krok k tomu, aby se závislosti zbavila, už udělala. Přiznala si, že má s alkoholem vážný problém, a rozhodla se vyhledat odbornou pomoc. I manžel ji významně podporuje - omezil obchodní cesty na minimum a je své ženě nablízku mnohem častěji než dřív. „Mám Danu rád a chápu, že ji samota zaskočila. Byl jsem rád, že se nehodlá vrátit do práce, ale asi to byla chyba. Zůstala pak doma sama a cítila se víc osamělá.“
Markétu přivedl k drogové závislosti přítel. „Zpočátku mě ani nenapadlo, že má Roman něco společného s drogami. Když jsem na to přišla, bylo pozdě,“ říká třicetiletá kadeřnice. „Nevěděla jsem ani to, že je ženatý. To mi také donesli až jeho kumpáni a ještě k tomu měli velkou legraci z toho, že jsem z toho tak překvapená. Samozřejmě mě to vytočilo. Takové věci se přeci říkají na začátku, ne? A tak jsem od Romana utekla. On za mnou ale začal chodit s kytkama tak dlouho, až jsem mu řekla, že se k němu vrátím, pokud splní mou podmínku. Tehdy mi slíbil, že podá žádost o rozvod. Dokonce mi nějakým papírem i zamával před očima.“ Později Markéta ale zjistila, že přítelův slib byla obyčejná lež a žádost nikdy nepodal. Romanova manželka o milence ani po čase nic netušila.
„Já vím. Vyznívá to tak, že jsem hloupá husa, ale on to se mnou uměl. Choval se ke mně hrozně mile, měl vždycky na jazyku spousty něžných slovíček a plánů. Nedokázala jsem mu nevěřit a ni mu odolat.
Když si byl Roman jistý, že má Markétu ve své moci, nabídl jí při jednom společném víkendu pervitin. „Nechceš vyzkoušet něco na skvělou náladu? Bude nám báječně,“ řekl Markétě, když si lehli na gauč. „Musím přiznat, že ten večer jsem se skutečně nasmála jako ještě nikdy v životě. Všechny starosti byly najednou pryč a já jsem pociťovala jen čistou radost. Celý týden jsem potom přemýšlela nad tím, že by nebylo špatné, kdybychom si takhle mohli zpestřit volné dny častěji. „Určitě bychom to dokázali udržet pod kontrolou,“ říkala jsem si v duchu. Od té doby se naše bláznivé víkendy staly pravidlem. Roman měl drogu vždy po ruce a já jsem se těšila, že opět prožiji krásné chvíle.“
Potom se ale objevily problémy, o nichž Markéta zpočátku příliš neuvažovala. „Po několika týdnech Roman řekl, že ta sranda něco stojí. ‚Nechci po tobě peníze, bude stačit, když mi pomůžeš s prodejem,‘ řekl úplně v klidu. Byla jsem v šoku. Tak on je dealer? Vyděsila jsem se. Bohužel jsem ale už toužila po droze natolik, že jsem nakonec kývla. Bylo to docela jednoduchý a nakonec jsem si přišla i na dost peněz. O tom, že pomáhám dalším k větší závistosti, jsem neuvažovala.“
Současně s tím se však Markéta stávala na droze sama čím dál víc závislejší. Pervitin pro ni byl poměrně snadno dostupný a ona ho užívala čím dál častěji. Její předsevzetí, že jde jen o víkendovou srandu, bylo pryč.
„Kašlala jsem na svou práci, začala jsem být podezíravá ke kamarádkám i rodičům. Někdy jsem měla stavy, že bych nejraději vyskočila z okna a někam odletěla. Bývalo mi špatně, ale o tom nechci mluvit. O těch stavech určitě každý někdy četl nebo slyšel. Jediné, co bych asi chtěla říct, že najednou se ty misky vah zhouply a já od drog dostávala mnohem víc špatného než dobrého. Ale nešlo to už zastavit.“
Markéta si uvědomila příliš pozdě, co je Roman zač. Nedokázala si představit, co by se stalo, kdyby neměla drogy po ruce. Jednou se v zoufalství svěřila jediné kamarádce, která jí zbyla z dřívější doby. Všechny ostatní už se mnou dávno nechtěly mít nic společného.
„Lenka se projevila jako můj zachránce. Okamžitě zavolala do protidrogového poradenského centra a domluvila mi první sezení. Tehdy a potom ještě několikrát tam se mnou šla, aby měla jistotu, že se šanci na pomoc nevyhnu. Dokopala mě tak daleko, že jsem pak absolvovala ústavní léčení. Uvědomuji si, že takové štěstí - mít někoho tak silného, kdo vás k léčení dokope, každý nemá. Musím přiznat, že pro mě ani teď není jednoduché zahnat tu chuť. Hlavně když se pohádám se svým novým přítelem, nebo při nejrůznějších problémech všedního dne. Říká se, že jak dlouho člověk pervitin bral, tak dlouho se ze závislosti na něm bude dostávat. V mém případě se jedná o víc než dva a půl roku, ale zdá se mi, že se s tím budu potýkat celý život. Naštěstí mám velkou motivaci odolat tomu ďábelskému pokušení - přítele, který o všem ví, a přesto mi moc pomáhá. Nad vodou mě drží také rodiče a práce, k níž jsem se konečně vrátila.“
