Článek
O tom, že adopce není věc ve všech směrech jednoduchá, ví snad naprosto každý. Pokud se někdo k tomuto kroku odhodlá, čeká ho poměrně velký boj administrativní a prověřovací. A nikde není psáno, že projdete-li si tímto prvním stádiem, máte vyhráno. Přinášíme Vám příběhy lidí, kteří se dostali až k bodu, kdy jim dítě bylo svěřeno do péče. Jak se dál ubíraly jejich životní cesty se můžete dočíst právě teď.
Paní Alena věděla už od svých osmnácti let, že jí byla role biologické matky navždy odepřena. Prodělala několik závažných operací, které jí zachránily život, ale na druhé straně odebraly možnost mít vlastní dítě. „Dlouho jsem se z touto zprávou vyrovnávala. Měla jsem pocit, že o mě teď nikdo nebude stát. Vždyť kolik je na světě mužů, kteří půjdou do vztahu se ženou, která nemůže mít děti?“ Tyto obavy nebyly neopodstatněné. Sama prošla celkem třemi vztahy, které se díky tomuto faktu ani nestačily rozvinout. „Abyste mi špatně nerozuměla“, říká paní Alena „rozhodně nešlo o špatné muže. Snad kdybych počkala, až se náš vztah upevní natolik, že by šlo o skutečnou lásku a teprve potom bych s nimi probrala tento problém, snad by se mnou alespoň jeden z nich zůstal. Mně ale přišlo nefér neříct jim o něčem, co mi připadalo jako alfa omega mého života, hned na začátku. No, a oni se zkrátka lekli. Přeci jen, ve všech třech případech šlo o téměř první rande.“
Přesto měla paní Alena opravdové štěstí. „S Milanem to právě bylo úplně jinak. S ním jsem se léta přátelila. Pracovali jsme ve stejném podniku, potkávali se na společenských večírcích a nakonec to byl právě on, ke kterému jsem se chodila vyplakat. On byl ale v té době ženatý a přestože měl to, co jsem já mít nemohla – 2 vlastní děti, něco mu v manželství s paní Zdenou stále chybělo. Stali se z nás nakonec vzájemní utěšovatelé a nakonec milenci. Po dvou letech, kdy se Milan k našemu vztahu manželce přiznal, se rozvedl a vzal si mě.“ Přestože paní Alena vyvdala dvě roztomilé děti, které jí časem přijaly za svou, dále toužila po svém dítěti. Společně s Milanem se proto rozhodli pro adopci.
„V té době mi ale bylo už pětatřicet a Milanovi čtyřicet. Neměli jsme proto šanci dostat do péče miminko, ale s tím jsme byli smířeni. Po zdlouhavém vyřizovaní a mnoha schůzkách nám nabídli devítiletou holčičku, kterou jsme si okamžitě zamilovali. Začali jsme si Věrušku brát na víkendy a když všechno klapalo, zůstala u nás po čase napořád.“
Bohužel tím Alenčin příběh nekončí. „Věrka byla skvělé děvče. Byla ve věku, kdy si už uvědomovala vděčnost za to, že jsme jí umožnili žít v normální rodině a na druhé straně ještě ne ve věku, kdy by nám doma revoltovala a dělala problémy. Ve škole prospívala průměrně, ale jinak to bylo to nejhodnější děvče pod sluncem. Byli jsme s Milanem skutečně šťastní a Věrku si užívali. Potom, bylo to asi rok, co s námi Věrka žila, začal Milan postonávat a lékaři u něj objevili rakovinu tlustého střeva. Bohužel mu nebylo pomoci a po pár měsících nás opustil.“ Alena se z manželovy smrti zhroutila a Věrku v té době hlídala paradoxně Milanova první žena. „Vím, že to zní divně, ona mě samozřejmě nikdy neměla příliš v lásce. Přeci jen – odvedla jsem jí kdysi manžela. Ale děti si s Věrkou rozuměly a Milanova smrt jí zřejmě obměkčila i ve směru ke mně.“ Protože paní Zdena nikdy nepřestala Milana milovat, jeho smrt je v mnohém spojila. „Když mi potom začala chodit do domu sociálka a vyptávat se, jestli jsem schopna za těchto podmínek výchovu malé Věrky zvládnout, nabídla mi Zdenka, jestli se nechceme s Věrkou přestěhovat do jejich velkého domu. Dodnes jsem jí za její nabídku vděčná. Vycházely jsme si tak vstříc jak finančně, tak i s výchovou. Dům byl natolik prostorný, že jsme měli i své soukromí. Odstěhovali jsme se až po pěti letech, kdy si Zdenka našla nového muže a dodnes jsme nejlepší přítelkyně. Já jí vděčím za to, že jsme mohly s Věrkou zůstat spolu a ona zase říká, že jsem ji naučila žít. Věřím, že naše přátelství zhůry posvětil i Milan, který nás měl obě rád a ještě o něco víc miloval své děti.“
Příběhem s daleko smutnějším koncem nám přispěla paní Ludmila. Ta o adopci požádala společně se svým manželem Romanem. „Po dvou potratech mi lékaři sdělili, že další pokus o miminko bych mohla odnést svým zdravím a že s největší pravděpodobností nejsem schopna děťátko donosit. Byla to pro nás neuvěřitelná rána. Dítě vždycky do našich snů o společném životě patřilo a oba jsme nebyli schopni se tohoto snu vzdát. Nebylo tedy o čem rozhodovat a společně jsme si zažádali o adopci. Oba jsme byli zdraví, mladí – mně bylo 25, manželovi 27 a díky manželově práci a rodičům i finančně zajištěni. Nepochybovali jsme o tom, že se budeme z nějakého toho děťátka brzy radovat. Nebylo to sice brzy, ale nakonec jsme si z jednoho dětského domova odváděli tříletou Veroniku.“
Holčička byla poměrně živá a už ve školce učitelky poukazovaly na její temperament. Problémy nastaly ale až ve škole. „Vím, že se školou má problém velké procento žáků, ale Veronika od samého začátku školu nenáviděla. Chodila tam s odporem, špatně se učila, domů nosila poznámku za poznámkou, bývala drzá a dětem záměrně ubližovala. Zkoušeli jsme všelicos. Domlouvání, návštěvu psychologa, dokonce jsme změnili školu, ale nic nefungovalo. A s roky se to samozřejmě zhoršovalo.“
Adoptivní rodiče postupně pozorovali, jak se jim výchova Veroniky přes veškerou péči vymyká z rukou. Přisuzovali to genům, které zdědila po biologických rodičích – otci, který většinu života strávil ve vězení, a matce, která byla na výchovu dcery příliš slabá a nezodpovědná. Přesto stále věřili, že zázemí, které se jí snažili vytvořit, bude silnější než vrozené dispozice. „Samozřejmě jsme měli z Veroniky také radost. Byl to živel, který nás často dokázal rozesmát, ráda se mazlila a věřím, že nás milovala. Bohužel, když přišlo období puberty, zmizely i ty hezké chvíle, které jsme s ní občas trávili, a začaly narůstat pouze problémy,“ vypráví paní Ludmila. „Byli jsme připraveni na toto problémové období, ale naše Veronika nás překvapovala stále něčím novým. Jako všichni dospívající se hádala, nenáviděla nás, chodila za školu, ale když ji pak vyhodili z učňáku kvůli krádeži, věděli jsme, že už to není žádná legrace. Na naše stálé prosby se ještě zkusila učit na kuchařku, ale tam pak téměř nechodila, takže ji vyhodili kvůli neomluveným hodinám. Krátce na to se chytla party, v níž se běžně užívaly drogy, hodně pila a k nám si chodila pouze pro peníze. Když jsme jí je odmítli dát, přišla v noci a vykradla celý dům. Zkoušeli jsme ji všemožně dostat zpátky domů, ale dostávalo se nám jen sprostých nadávek a odsuzování.“ Z očí paní Ludmily lze vyčíst, jak těžké období to pro ně muselo být. K slzám nemá daleko, ale nedovolí jim se ukázat. Naopak – její obličej při posledních slovech ztvrdne. „Ta krádež a to, že Veronika začala pracovat jako prostitutka, nás přesvědčilo, že s její povahou asi už nic neuděláme a definitivně jsme se naší dcery zřekli. Ona se s námi nekontaktovala a my dělali, že neexistuje. Ani s manželem jsme o ní nevyměnili několik let slovo. Bylo to pro nás příliš bolestivé téma.“
Celých patnáct let se paní Ludmila s manželem o svou dceru nezajímali. „Před rokem ale někdo zazvonil u dveří a já ke svému překvapení zjistila, že je to Veronika. Přišla se za své chování omluvit. Její vzezření sice vypovídalo, že má za sebou mnohem víc než kterákoliv dvaatřicetiletá žena, ale ocenila jsem, že si uvědomuje, jak velkou bolest nám kdysi způsobila. Omluvu jsem samozřejmě přijala a občas se s Veronikou i její dcerkou vídáme. Mrzí mě jen, že můj manžel se této chvíle nedožil. Zemřel dva roky před tím, než u nás Veronika zazvonila.
O tom, že je adopce skutečně vážné rozhodnutí, svědčí i příběh paní Renaty a jejího manžela Tomáše. Ti společnými silami zvládli překonat tolik problémů, že k tomu obdiv ani nestačí. Ale posuďte sami. Renata s Tomášem měli už dva syny, když se rozhodli pro další dítě. „Řekli jsme si ale, proč mít další své, když můžeme pomoci dítěti, které by vlastní domov postrádalo celý život. A vzali jsme si tříletou Adélku, která je stejně stará jako náš mladší syn Radim. K Adélce po pár letech přibyla Daniela – věkově zase ke staršímu synovi Petrovi. Když nám poprvé řekli, že pokud nám nebude vadit, že dítě bude romského původu, půjde adopce rychleji, neváhali jsme. Společně s Tomášem jsme se shodli na tom, že i romské děti potřebují vlastní rodinu. Nikdy nám to nevadilo a milujeme dívky stejnou láskou jako naše kluky. Jen nás občas mrzí ty podivné pohledy lidí v autobuse nebo šikanování ze stran spolužáků.“
Paní Renata vypadá jako vyrovnaná žena. Člověk by neřekl, že se kvůli vlastnímu rozhodnutí rozešla se svou vlastní rodinou, která romské dívky odmítla vzít mezi sebe. „Člověk si přeje spoustu věcí a má určitou představu, jak by měl svět fungovat. Ale musí se smířit s tím, že ne vždy tomu tak je. Nedokážu donutit vlastní rodiče, aby mé dcery milovali. Na druhou stranu jsem se jednou rozhodla dívky vzít za své a nemohu je kvůli předsudkům svých rodičů poslat zpět do dětského domova. Příliš je miluji, než abych o tom vůbec přemýšlela.“ Bolest v jejím hlase ale pochopitelně nezapře. „Vždy jsme byli rodina, která drží pohromadě, proto mě jejich rozhodnutí velice mrzí. Snažím se proto u svých dětí, aby podobné předsudky neovlivňovaly jejich život. Naopak, kluci se za Adélku i Danču dokážou i poprat,“ usmívá se paní Renata.
Když jsme povídání s paní Renatou domlouvali, netušili jsme, že má pro nás připravené ještě jedno překvapení. S tím si počkala až na konec jejího příběhu. „Ještě bych se Vám chtěla pochlubit, že jsem už třetí měsíc těhotná.“ Když se jí s údivem vyptáváme, co by si teď přála, odpoví velice jednoduše: „Na to vám odpovím s lehkým srdcem. Je nám to jedno – kluk nebo holka. Jsme totiž rozhodnuti požádat si potom o další přírůstek do rodiny. Líbí se nám ta vyváženost, kterou u dětí máme a pokud nám ještě přidělí třetí dítě, přijmeme ho s otevřenou náručí. Cítím, že mým údělem je vychovat co nejvíce dětí. Nic na světě pro mě není důležitější.“
