Článek
Liane Moriarty (58) je velmi uznávanou australskou autorkou. Jejích 10 románů bylo přeloženo do 35 světových jazyků, doposud se prodalo přes 20 milionů kopií a v USA se čtyři z jejích knih dostaly na 1. příčku knižního žebříčku New York Times.
Když mě kdysi upoutala inzerce na novou knihu „Manželovo tajemství“, netušila jsem, jak moc mě její spisovatelka osloví. Knihu jsem si tehdy pořídila, během pár dní ji přečetla a hladově se rozhlížela po dalších. Zjistila jsem, že její autorka, Liane Moriarty, napsala v té době celkem 8 knih pro dospělé, do kterých jsem se se zájmem pustila a odměnou mi bylo poutavé velmi lehce podané čtení obohacené zajímavým tajemstvím. Od přečtení první knihy jsem měla obrovskou touhu se s Liane sejít a o tématech především posledních tří knih si popovídat. Vzhledem k tomu, že Liane je doma v Sydney a já v Melbourne, dělilo nás pouhých 800 km. A ve chvíli, kdy si tato světově proslulá spisovatelka našla pár hodin, sedla jsem na letadlo a výsledek si můžete přečíst. A přestože od rozhovoru uteklo už pár let, ráda bych se o něj s Vámi podělila:
Liane, všechny Vaše knihy byly doposud zasazeny do prostředí Sydney. Proč si myslíte, že Vaše knihy dokáží oslovit čtenáře na celém světě?
Myslím, že je to především tím, že píši o obyčejných lidech v běžných situacích. Skutečnost, že lidé po celém světě čtou mé knihy, je pouhým odrazem toho, že i přes naše kulturní rozdíly, jsme všichni podobnější, než si myslíme. A to zejména pokud jde o rodičovství, vztahy a rodiny. Je to pro mě úžasné a vzrušující vědět, že lidé v pro mě exotických zemích, jako je ta vaše, čtou mé knihy!
A v čem je australské prostředí Vašich knih naopak odlišné? Na co byste ráda poukázala?
Na naše roční období, které je opačné od většiny zemí, kde jsou mé knihy publikovány. A tak Velikonoce, které proběhnou v Manželově tajemství, jsou skutečně na podzim a ne na jaře. Dostala jsem na toto téma mnoho e-mailů, které poukazovaly na velký „omyl“.
Kniha Manželovo tajemství vypráví příběhy tří žen, ale hlavní událostí je jistě objev dopisu, na kterém stojí „Pro mou ženu, Cecilii Fitzpatrickovou. Otevřít jen v případě mé smrti.“ Manželka, která dopis najde, řeší, zda jej otevřít, i když manžel ještě žije. Jak se podobná myšlenka zrodila? Byla jste něčím inspirována?
Nechala jsem se inspirovat jedním článkem, který jsem objevila na internetu. Byl to skutečný příběh o přiznáních, která lidé udělali na smrtelné posteli. Tam jsem si poprvé přečetla o člověku jménem Christian Spurling, který těsně před smrtí přiznal, že zfalšoval notoricky známé fotografie Lochnesské příšery. Byl tam příběh slavného skladatele, který umíral na rakovinu a v posledním dopise přiznal - po letech neoblomného zapírání - že okopíroval melodii jedné ukolébavky. Pak tam byl nešťastný člověk, který po mrtvici přiznal, že před třiceti lety zabil svého souseda. Jediný problém byl, že tento člověk nakonec nezemřel a po propuštění z nemocnice odešel rovnou do vězení. Tento článek, a především příběh muže, který nakonec nezemřel, mě donutil přemýšlet. Byla jsem překvapená tou touhou sdílet své nejtemnější tajemství.
Předtím, než jsem knihu začala psát, jsem toto téma poměrně dost studovala. Neurolog David Eagleman se domnívá, že tajemství vytváří v člověku takzvaný „nervový konflikt“. Část mozku si zoufale přeje tajemství svěřit. Druhá část ví, že by to dělat neměl.
Vědci zjistili, že uchovávání tajemství je srovnatelné s fyzickou zátěží. Když se lidé svěří s nejhlubším tajemstvím, které v sobě dlouho drželi, jejich hladina hormonů stresu se o mnohé sníží.
A tak jsem přišla s příběhem ženy, která najde dopis od svého manžela. Má dopis otevřít, i když její muž žije? V době, kdy jsem román psala, jsem se vyptávala svých přítelkyň: „Otevřela bys takový dopis?“ Líbilo se mi sledovat jejich tváře, jak samy v sobě bojují s etickým dilematem. Jejich odpovědi byly různé, ale všechny se shodly na tom, že by určitě dopis otevřely.
Jistě jste uvažovala, jak byste se zachovala Vy? Otevřela byste dopis, i když díky své fantazii víte, že by Vám zřejmě nic dobrého nepřinesl?
Obávám se, že díky své zvědavosti bych ho otevřela - pravděpodobně během několika minut!
Vaše romány se často zabývají těžkými tématy jako je smrt, smutek a rozvod. Nelákalo Vás někdy psát o veselejších tématech?
Myslím, že právě proto, že se zabývají traumatickými zlomy v životě lidí, jsou pro čtenáře zajímavé. Jde o temné období jejich života, takže jsou testováni. Myslím, že v takovou dobu zjistíme sami o sobě úplně nejvíce. Samozřejmě se snažím těžká témata vyvažovat humorem.
V dalším románu „Na co Alice zapomněla“ se čtyřicetiletá hrdinka probudí po úrazu s přesvědčením, že je třicetiletá, těhotná a stále milující manželka. Amnézie ji tak připraví o 10 let vzpomínek jejího života. Jsem přesvědčená, že každá z čtenářek se při čtení zamyslela nad tím, o co všechno by v takové situaci přišla. Co vše by ve stejné situaci ztratila Liane Moriarty?
Před deseti lety jsem se právě poznala se svým manželem, a tak bych byla ohromena a nadšena, že jsem maminkou dvou krásných dětí. Bylo by velmi zvláštní a divné nepoznat je a nepamatovat si, že jsem je porodila. Také bych byla velmi šťastná za úspěch mých knih. Hádám, že bych ale byla méně nadšená z mých nových vrásek.
Vaše kniha „Sedmilhářky“, na základě které vznikl stejnojmenný seriál, sklidila zatím světově nejvíce ohlasů. V příběhu tří přítelkyň se řeší problém rozvedeného manželství, zneužívání, ale i šikana těch nejmenších. Byla jste inspirována nějakým skutečným příběhem?
„Sedmilhářky“ byly inspirovány příběhem, který mi vyprávěla má přítelkyně, když její dcera začala chodit do školy. První den školy vyšly ze třídy dvě dívky s otisky zubů na jejích rukách. Tvrdily, že je kousl jeden z chlapců, ale byl to první den - a tak neznaly jeho jméno. A tak učitelka nechala všechny chlapce seřadit do řady jako někde na policii. Představovala jsem si, jak bych se cítila jako máma prvňáčka první den ve škole. A jaká hrůza by byla, kdyby právě můj syn byl označen za viníka před celou třídou! To odsouzení, hanba! V tomto případě se nakonec holčičky přiznaly, že je nikdo nepokousal, že si to udělaly samy. Ale vznikla má představa: Co kdyby náhodou vybrali nevinného chlapce? Jaké by byly následky? To byla má první jiskra pro Sedmilhářky.
Další impuls, asi největší, byl rozhovor v rádiu, který jsem poslouchala. Žena se v něm svěřovala, jak otec zneužíval její matku a trauma, které z toho měla. Ke konci rozhovoru popsala návštěvu rodičů v době, kdy už byla dospělou ženou. Když se její rodiče začali hádat, šla se skrýt pod postel. V té chvíli se jí vše z dětství vrátilo.
Sedmilhářky se vůbec věnují tématu šikany v nejrůznějších formách. Jak na šikanu pohlížíte vy?
Nesnažila jsem se napsat knihu o šikaně, ale když jsem se ohlédla, je to vlastně to, o co tam celou dobu jde: šikana na školním hřišti, pomlouvání, jízlivost, zlo a domácí násilí. Často si myslím, že šikana, zejména ta dospělá, verbální, je druh, kde si člověk ani neuvědomí, jak velký dopad to na druhého může mít. Že pro něj nevinné prohlášení může být pro druhého kruté. Potom si musíme přiznat, že my všichni jsme schopni něčeho podobného, i když ve slabší míře.
Máte schopnost popsat Vaše postavy velmi reálně. Kde hledáte inspiraci?
Vždycky říkám, že nikdy nekradu celou osobnost, ale malé kousky od mnoha lidí kolem. Například část Madeline ze Sedmilhářek je přítelkyně, která je vždy krásně oblečená, má na sobě ty správné doplňky. Podobní lidé mě vždycky fascinovali. Krásně se na ně dívá. A tak mám základ a přidávám k němu další charakteristiky jiných lidí. Někteří autoři si vedou složky svých charakterů, mají je naplánované. Já začnu postavu vytvářet na začátku, kde je ještě poměrně dřevěná, neohebná a postupně, jak píši, probouzím ji k životu a poznávám ji. Potom, když se vrátím na začátek, upravuji, protože vidím, že tohle by má Madeline, kterou teď už znám, neřekla.
Vaše knihy mají společné to, že každá z nich skrývá určité tajemství. Když začínáte knihu psát, víte, jaká je odpověď na toto tajemství?
Obvykle začínám s nějakou představou a postupně vypracovávám konec, jak píši. Je to děsivé, ale vzrušující zároveň, protože, když si sednu ke psaní, často si říkám: “Zajímalo by mě, jak to skončí”!
Kde nejraději píšete? Je v Sydney nějaké místo, kam se chodíte nabíjet a možná i čerpat inspiraci?
Své knihy píši doma ve své kanceláři. Zkoušela jsem chodit do kaváren nebo sedět na krásných místech, jako je přístav v Sydney nebo u pláže, ale zjistila jsem, že lehce ztrácím soustředění a nic neudělám.
Jak jsem se již zmínila, „Sedmilhářky“ vypráví příběh tří přítelkyň, z nichž každá je naprosto odlišného charakteru. Madeline je velká parádnice a neřízená střela, někdy až příliš upřímná. Celeste je místní kráska a manželka velmi bohatého muže. Jane, jako svobodná matka, řeší obtížnou situaci, kdy se její pětiletý syn začíná vyptávat na svého otce. Vy znáte své postavy nejlépe. Kterou z nich byste si zvolila za svou přítelkyni.
Myslím, že by to byla Madeline.
Jedna z Vašich postav pronese v souvislosti s rodičovstvím: „Kéž by se vrátily ty staré časy lhostejnosti.“ Proč si myslíte, že rodičovství se stalo soutěžním sportem? Jak to jako rodič zvládáte?
Nemám tušení, proč se rodičovství stalo soutěžním sportem. Možná proto, že máme menší rodiny, a tak máme více času o tom přemýšlet? Chtěla bych předstírat, že jsem proti tomu imunní, ale pak si na sebe vzpomenu, jak skákám nahoru dolů jako smyslů zbavená, když můj syn dá na fotbale gól.
Jste naprosto skvělá v popisu přátelství a soupeření mezi ženami. Máte nějakou teorii o tom, jak a proč se liší od toho mezi muži?
Někdy si myslím, že ženy by se měly od mužů, co se přátelství týče, učit. Líbí se mi ta přirozenost jejich vztahů, způsob, jak mohou zapomenout zavolat zpátky několik týdnů a nikdo není zhrzený. Ale pak si někdy myslím, že muži by se měli učit hodně od nás. Když Vám někdo nechá vzkaz, zavolejte zpátky!!!
Díky svým knihám jste cestovala například do USA. Cestujete ráda? Kde obvykle trávíte dovolenou?
Velmi ráda cestuji, ale v současné době vybíráme především podle toho, aby šlo o rodinné příjemné rekreační místo.
Sydney je Váš domov, stejně jako pro většinu postav Vašich knih. Pokud by se některý z vašich českých čtenářů do Sydney vydal, co by podle Vás určitě neměl minout (pokud necháme stranou vyhlášenou Operu a Sydney Bridge)?
Doporučila bych jim procházku z Bondi Beach na Bronte Beach. Tam je skutečně nádherně.
Vaše dvě sestry jsou také spisovatelkami. Čemu připisujete kreativitu, která očividně běží ve vaší rodině?
Ačkoliv naši rodiče nejsou spisovatelé, jsou oba přirození vypravěči. Když jsme byli malí, táta nám vymýšlel příběhy. Jeho mantrou je „Nikdy nezkazit dobrý příběh fakty“. Maminka zase promění cestu z obchodu v sérii tragédií, patosu a nečekané ztráty.
Pocházíte tedy z rodiny milující příběhy. Předpokládám, že sama velmi ráda čtete. Jaký žánr většinou volíte a která z knih se Vám vryla do paměti?
Ráda čtu napříč všemi žánry. Má oblíbená autorka je Anne Tyler a jedna z mých oblíbených knih je její Náhodný turista.
Čtete knihy Vašich sester? A naopak - čtou ony ty vaše?
Ano jsme jedna pro druhou úplně první čtenáři. A pokoušíme se všechny o upřímnou konstruktivní kritiku.
Ve Vaší biografii se píše, že jste začala psát právě díky své sestře Jacklyn.
To je pravda. Pokud by moje sestra nepublikovala jako první, nikdy bych se nedonutila svou první knihu dopsat. Do té doby jsem nevěřila, že je možné, že by Vám knihu někdo vydal. Byla to tedy čistá závist, která mě donutila dokončit můj první román. (smích)
Když píšete svou první knihu, cítíte se hloupě. Říkáte si: Proč? Jaký to má smysl? I teď se občas cítím podivně. Sedím si tu, vymýšlím si - a to je moje práce - sedět u mého počítač a tvořit příběhy. Nesmím připustit, že kdykoliv začnu pracovat na nové knize, mám pocit, že ji nedokončím.
Předpokládám, že jste maminkou, která své děti vede k lásce ke knihám. Dovolíte dětem televizi či hraní na tabletech?
Snažíme se udržet nejnovější technické vymoženosti na minimum, ale je to bitva!
Měla byste nějaký tip pro ty, kteří se snaží napsat svůj první román?
Nejdůležitější je nemyslet na nic jiného než na příběh – ne na svět publikování, nebo co dělá knihu bestsellerem, zda máte publikovat knihu sami nebo ne, zda by mělo být v příběhu více erotiky. Zkrátka, jen se ztratit v radosti z psaní příběhu. A potom upravovat, upravovat a upravovat. A až poté myslet na všechno ostatní.
Já osobně nemohu žít bez programu FREEDOM, který Vás na určenou dobu blokuje od používání internetu a e-mailů. Je to směsné, ale ten mi velmi pomáhá, abych se soustředila jen na psaní.
Změnil Váš úspěch způsob, jakým s Vámi ostatní rodiče jednají?
Spíš si ze mě dělají legraci. Když si můj manžel vzal volno a vyzvedával děti několik dní ze školy, někdo se mě ptal, zda budu ještě někdy vyzvedávat děti. A někdo jiný na to odpověděl: „Ovšemže bude. Potřebuje nás jako svůj materiál.“ Ale vážně - myslím, že mají z úspěchu mých knih radost. Na mé práci není nic tak okouzlujícího a já nejsem žádná filmová hvězda.
