Článek
Ruku na srdce. Komu z nás se někdy nestalo zakoukat se do někoho, kdo měl oči - a především srdce – upřené úplně jiným směrem?
Někdy jde jen o krátké poblouznění, na které po letech vzpomínáme s úsměvem. Jindy ale zůstane bolest, která se nevytratí ani po dlouhé době. Bolest z vědomí, že člověk, kterého z celého srdce milujeme, miluje někoho jiného.
Dnes bych chtěla mluvit právě o těch druhých.
O lidech, kteří milují upřímně. O těch, kteří jsou oporou, dokáží naslouchat, pomáhat a být tomu, koho milují, nablízku. Jenže jejich láska zůstává bez odpovědi. Ne proto, že by byli horší. Ne proto, že by udělali něco špatně. Jen se zamilovali do člověka, jehož srdce už patří někomu jinému.
Jedním z nejkrásnějších literárních ztvárnění takové lásky je podle mě Éponine z Bídníků Victora Huga, známá také z muzikálu Les Misérables. Celým srdcem miluje Mariuse. On však vidí jen křehkou Cosette.
Marius Éponine důvěřuje. Ví, že se na ni může spolehnout. A vůbec netuší, že každý jeho zamilovaný pohled, který patří jiné ženě, jí znovu a znovu láme srdce. Přesto mu pomáhá. Nezištně. Protože jeho štěstí je pro ni důležitější než její vlastní.
Podobně tragický je i příběh Cyrana z Bergeracu. Miluje Roxanu, ale je přesvědčený, že kvůli svému vzhledu nemá naději získat její srdce. Když se Roxana zamiluje do mladého Christiana, Cyrano za něj začne psát milostné dopisy. Slova, do kterých vkládá vlastní lásku, si však Roxana spojuje s někým jiným. A Cyrano mlčí. Protože věří, že její štěstí je důležitější než jeho vlastní.
Napadlo vás někdy podívat se na příběh očima těch, kteří zůstali stát stranou?
Třeba očima Lona Hammonda ze Zápisníku jedné lásky. Je úspěšný, pozorný, inteligentní a Allie skutečně miluje. Když ji požádá o ruku, zdá se, že jejich společný život už má jasné obrysy. A přesto většina z nás celou dobu doufá, že se Allie vrátí k Noahovi. Ne proto, že by Lon nebyl dost dobrý. Jen proto, že Noah je hlavním hrdinou jejich příběhu.
Éponine. Cyrano. Lon.
Každý z nich prožil jiný příběh. Přesto je spojuje jedna věc. Nebyli odmítnuti proto, že by nebyli dost dobří. Neprohráli kvůli svému charakteru, vzhledu ani chybám. Jen se zamilovali do člověka, jehož srdce bilo pro někoho jiného.
A myslím, že právě proto jejich příběhy dodnes tolik zasahují naše srdce.
Protože život není vždycky o tom, že někdo zvítězí a někdo prohraje. Někdy jsou na obou stranách dobří lidé. Jen jeden z nich přijde příliš pozdě. Nebo příliš brzy. Nebo prostě proto, že srdce si vybere jinak. A to je něco, co nedokážeme ovlivnit.
Možná právě proto jsem se tento týden při zveřejňování nové kapitoly své knihy Pro mě jsi hvězda Ty zastavila u jedné z jejích postav o něco déle než obvykle.
Jmenuje se Claire.
Není hlavní hrdinkou mého příběhu. A možná jí většina čtenářů od začátku nebude fandit tak jako Romeenovi a Chelsea.
Jenže Claire není prvoplánová záporačka.
Je to mladá žena, která se z celého srdce zamilovala do Romeena. Udělala by pro zpěváka téměř cokoliv. Její láska je platonická, protože v osobní setkání nikdy ani nedoufala. Jenže Romeen se náhle ocitá v jejím osobním životě. Jen s tím, že jeho pozornost patří úplně někomu jinému - její nejlepší kamarádce Chelsea.
A právě v tu chvíli jsem si znovu vzpomněla na Éponine. Na Cyrana. Na Lona.
Na všechny ty, kteří nezůstali stát stranou proto, že by byli horší než jejich soupeři. Ale proto, že člověk, kterého milovali, zkrátka miloval někoho jiného.
Neřeším teď, jaký bude osud Claire. To nechám skryto v příběhu.
Jedno ale vím jistě.
Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy se stane tím druhým, bolí to. A pokud je tou šťastnou vaše nejlepší kamarádka, je velmi těžké ustát takovou situaci s nadhledem a zachovat si vlastní morální kompas.
A teď otázka na vás.
Byli jste někdy i vy těmi druhými? A jak jste se s podobnou situací vypořádali?
