Článek
Již 25. rokem trávím své dny pod australským sluncem. A při každém návratu do Čech odpovídám na otázky s touto zemí spojené, a především s tím, jaký život žije Češka přesídlená na druhou stranu zeměkoule. Zjistila jsem, že představy se dost často liší od skutečnosti. Když jsem si postupně vyslechla příběhy dalších, kteří si Austrálii vybrali ať již za dočasný či trvalý pobyt, rozhodla jsem se je Vám přiblížit. Postupně se tak dozvíte příběhy emigrantů, kteří utíkali s myšlenkou, že Čechy již nikdy neuvidí, dívek, které se do Austrálie provdaly, ale i rodin, které se nemohly rozhodnout, která země je vlastně jejich domovem.
Příběh o lidské podlosti, která dokáže zpřetrhat ty nejcennější vazby, jsem si vyposlechla před pár lety při příjemném setkání s paní Drahoslavou v jedné z melbournských kaváren. Přestože se během povídání několikrát omluvila za svou češtinu, nebylo to vůbec potřeba. Sama vím, jak těžké je, aby Vaše děti narozené v zahraničí mluvily tak plynně jako Drahoslava při vyprávění svého příběhu.
Její příběh se začal psát v utečeneckém táboře v Norimbergu - v Západním Německu, kde se její maminka seznámila s tatínkem, kde proběhla jejich svatba a kde se také Drahoslava narodila. My se ale ve vyprávění musíme nejdříve vrátit o pár let nazpět, do doby, kdy se její mamince narodila v Čechách první dcera Dáša. Tu porodila jako velmi mladá a byla nucena ji vychovávat za svobodna.
Krátce nato, na počátku padesátých let, se maminka rozhodla opustit republiku. „Důvod? Jednoznačně komunisté a jejich praktiky.“ Paní Drahoslava dnes už nedokáže popsat přesně, jakým způsobem maminka utíkala, ale ví, že to bylo přes Rakousko. V té době byly její první dcerce pouhé dva roky. „Maminka věděla, že útěk bude nebezpečný, vždyť na některých hranicích se do lidí i střílelo, a tak se rozhodla nechat mou sestru u babičky s tím, že zažádá o její vydání, až bude sama v bezpečí. To také udělala hned, jak dorazila do německého tábora. Brzy jí přišla zamítavá odpověď od Červeného kříže, že teď je to příliš komplikované a ať si o vydání dcery zažádá až ze země, do které později odjede. Její pobyt v táboře se ale nakonec protáhl na více než tři roky. „Během nich se v táboře seznámila s vojákem Čechoameričanem, za kterého se tam provdala, porodila mu našeho bratra Ottu a pak se s ním rozvedla, protože jí bil. Naštěstí jí ještě v táboře zkřížil cestu můj tatínek, který jí smůlu ve vztazích mnohokrát vynahradil. Za něho se ještě v Německu provdala a pak jsem se narodila já.“
Když se rodiče rozhodovali, do kterých zemí si z německého tábora podají žádost, věděli, že nechtějí Anglii a Ameriku. Rozhodli se proto pro Nový Zéland, Kanadu, Jižní Afriku a Austrálii. „Maminka tehdy řekla, že z které země jim přijdou papíry nejdříve, tam se vydají, a tak to také bylo. První papíry dostali z Austrálie.“ Cesta do nové země ale nebyla jednoduchá jako dnes. Mladá rodina s tehdy roční Drahoslavou a malým Ottou se plavila na lodi pro utečence celkem tři měsíce. „Já si z toho samozřejmě nic nepamatuji, ale co vím od rodičů, podmínky tam byly hrozné. Cesta byla dlouhá, do toho velká vedra, nemoci… bohužel podmínky byly natolik děsivé, že tam někteří staří lidé i děti zemřely.“ Naštěstí pro rodinu dopadla cesta šťastně a ve zdraví v roce 1957 přistáli v Sydney.
První cesta vedla do přistěhovaleckého tábora Bonegilla, kde strávili 3 měsíce. A jaké tam byly podmínky? „Maminka s tatínkem si na ně nikdy nestěžovali. Přijímali všechno s nadhledem a moc si vážili toho, že mohou žít ve svobodné zemi.“ A protože rodiče nechtěli zůstat v komunitě Čechů, ale chtěli poznávat i lidi jiných národností, rozhodli se odejít do Melbourne. „Později jsem sama poznala, že bylo toto rozhodnutí správné. Jako mladou holku mě poslali na prázdniny k tatínkově strýci do Sydney. Jejich rodina žila jen v komunitě samých Čechů - angličtinu jsem u nich téměř neslyšela, jejich přátelé byli jen Češi, vařili jen česká jídla, chodili pouze do české restaurace a ve svém obchůdku, který vlastnili, mluvili na zákazníky pouze česky. A to už mi přišlo vůči zákazníkům neslušné, takže jsem se neudržela a narovinu jsme na to poukázala. Později mi strýc zcela vážně řekl, že jestli si v budoucnu nevezmu Čecha, tak mi nepřijde na svatbu. To mě nazlobilo tak, že jsem mu odpověděla, že ho na ní nikdo nezval. V tu chvíli jsem pochopila, že rodiče měli pravdu. Je dobré mít české přátelé, ale někteří to zkrátka přeháněli.“
Samozřejmě hned, jak byla maminka v Austrálii, zažádala opět o vydání své první dcerky. S hrůzou čekala na odpověď, vždyť kolik bylo případů, že komunisté vazby mezi rodiči a dětmi tímto způsobem zpřetrhali. Bohužel nejhorší obavy se vyplnily. Z Československa jí přišla zamítavá odpověď a její první dcera Dáša musela zůstat natrvalo v České republice.
Nutno podotknout, že Drahoslava celých 18 let netušila, že na druhé straně zeměkoule žije její sestra. Maminka o ní vůbec nemluvila. A tak není divu, že jednoho dne, když Drahoslava našla ve schránce dopis se svatební fotkou někoho, kdo byl velice podobný její mamince i jí samotné, byla zvědavá, o koho z rodiny jde. „Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohla být má sestra. Ale maminka měla 4 sestry, takže pravděpodobnost, že je to někdo z rodiny, byla veliká. Celá natěšená jsem čekala na mámu. Ta, když dorazila a uslyšela mou otázku, mrkla na fotku a řekla „Aha, to je tvoje sestra,“ a šla dál. Nechala Drahoslavu stát omráčenou tou obrovskou novinou a se spoustou otázek v hlavě.
Některé jí maminka samozřejmě časem zodpověděla. Ale tu jednu velkou odpověď, na kterou si nedokázala odpovědět ani ona sama, dostaly obě až při první návštěvě Čech v roce 1976 (v té době měla maminka už australské občanství, takže jí vstup do Československa byl povolen). Do té doby si maminka myslela, že její holčička za ní nemohla kvůli komunistům. „Tehdy jsem se poprvé potkala se svými příbuznými – jak jsem se již zmínila, máma měla 4 sestry a jednoho bratra, ten však už v té době nežil. A samozřejmě všichni měli své rodiny, děti… bylo to užasné… ale také jsme se při vzpomínání dozvěděli jednu hroznou pravdu. Když babička krátce po maminčině útěku zemřela, získal opatrovnictví mé sestry právě maminčin bratr Pavel a ten nedal k vystěhování Dáši do Austrálie souhlas.“ Rozhodně ne proto, že by získal k holčičce takový vztah a že se jí nechtěl vzdát, bohužel pravda je mnohem smutnější. Bratr Pavel na svou sestru žárlil, že se dostala do Austrálie. Zřejmě jí také nemohl odpustit, že měl vinou jejího útěku problémy s komunisty. A tak nejenže nedal souhlas k tomu, aby odjela za matkou, ale tehdy šestiletou dívku nechal umístit do dětského domova, kde zůstala 2 roky, čímž se nepomstil jen své sestře, ale zničil pouto nejcennější = to mezi matkou a dítětem. Nikdo z rodiny nechápal, jak to mohl udělat malému dítěti, které vůbec ještě nic nechápe. Navíc si všichni dlouho mysleli, že Dáša žije spokojeně u strýce Pavla. „Teta Anna ho jednou byla navštívit a na Dášu se vyptávala. Nezbývalo tedy než jít s pravdou ven. A protože teta Anna se svým manželem neměli děti, vybojovali si Dášu se sociálním úřadem, vzali si ji k sobě a vychovali jí. Nakonec tedy žila a žije šťastný život. Teď je vdaná, má dvě dcery – dvojčata a teď je i babičkou.“ Od té doby se maminka se svou první dcerou vídala pravidelněji. Jezdila za ní do Čech a když se Drahoslavě narodil první syn, pozvala i ona svou sestru na 3 měsíce do Austrálie. A tak strávily všechny tři spoustu času společně a doháněly, co jim za ty roky uteklo. Bohužel čas se vrátit nedá, ale ve všem tom zlém bylo pozitivní to, že pravda vyšla najevo. „Dáša si po celé ty roky myslela, že ji máma opustila, že ji nechtěla. Bylo pro ni osvobozující dozvědět se, že to nebyla máma, kdo ji podvedl, ale strýc. Viděla všechny dopisy, které máma posílala a kterými se snažila ji získat zpět. Pro vztah mámy s dcerou to bylo velice důležité.“
Drahoslava smutně vzpomíná i na vztah maminky s jejím starším bratrem Ottou. „On byl velmi těžko zvladatelné dítě. Maminka se ho snažila krotit a vychovat jak jen mohla, ale když mu bylo 14 let a začal mít problémy s policií, vzdala to a rozhodla se ho poslat k jeho otci do Ameriky. Bohužel Ottovi neřekla, že náš táta není jeho biologický otec. Poslala ho tedy k jeho vlastnímu otci s tím, že je to jeho strýc. A to byla chyba. První, co mu jeho otec řekl, bylo, proč ho nazývá strýcem, když je jeho táta. Nikdy jsem nepochopila, jak to mohla maminka udělat. Možná, že se za své chyby z mládí styděla. Na druhé straně vím, že to neměla lehké. Když utekla, byla hodně mladá, a to člověk v cizím prostředí hledá blízkost. Je proto smutné, že jí první vztahy nevyšly. Bohužel vztah mezi mým bratrem a jeho otcem i maminkou na to doplatil a už pak nikdy nebyl dobrý.“ Paní Drahoslava je se svým bratrem jen v občasném kontaktu: „Špatně se mi to říká, ale je to typ člověka, který se ozve jen tehdy, když něco potřebuje.“
Zapomenout bychom neměli ani na nejmladšího sourozence paní Drahoslavy. Když už byla rodina v Austrálii usazena, narodil se její bratr Henry (1959). „Ten už vyrostl jako pravý Australan. Sice česky rozuměl, ale odmítal česky mluvit.“ O nejmladším bratrovi mluví Drahoslava s láskou a smutkem zároveň: „Bohužel byl silný kuřák a ve 44 letech zemřel na rakovinu plic.“
Smutku nad ztrátou dítěte si maminka užila více než dost. V roce 1963 se musela vyrovnat se ztrátou dvojčátek, která se jí narodila předčasně a krátce po porodu zemřela.
K tomu, zda je Drahoslava spokojená s tím, že jejich rodina zakotvila právě v Austrálii říká: „Rodiče byli moc vděční za všechno, co jim život v této zemi přinesl. Tady si přistěhovalci stěžují na stravu, na podmínky, a přitom je mají teď nesrovnatelně lepší než ti, co přijeli do země před lety. Maminka s tatínkem brali to, že mohou žít ve svobodné zemi se spoustou příležitostí jako velkou výhru, a tak všechny problémy přijímali s lehkostí a moc se snažili si zde vytvořit pravý domov. Tatínek si obstaral práci už na lodi v prádelně, aby si něco cestou přivydělal. Oba se celé tři měsíce, co cesta trvala, učili anglicky. Tvrdě pracovali, ale byli šťastní. A jak to cítím já? Já chodila například do školy, kde jsme byli všichni přistěhovalci. Byli jsme na tom všichni stejně. To by se nám asi v Anglii stát nemohlo. Austrálie je v tomto šťastná země.“
Přestože její rodiče byli v Austrálii velice šťastní, zná mnoho lidí, kterým život v nové zemi štěstí nepřinesl. Vzpomíná si na jeden extrémní případ: „Syn jedné z maminčiných sester, můj bratranec Pavel, se také rozhodl emigrovat s celou svou rodinou… tehdy těhotnou manželkou, malou dcerkou a ještě přibral svého nejlepšího kamaráda. Přes hranice utíkali tou složitější cestou – přes tunel. A když po všech útrapách přistáli v Austrálii, manželka mu oznámila, že už ho nemiluje a dítě čeká s jeho kamarádem.“ Taková zrada bolí kdekoliv, ale v cizí zemi, kde nemáte téměř nikoho, vás zlomí. 18 let se snažil v Austrálii usadit a najít štěstí, ale nedařilo se mu to. Nakonec se rozhodl vrátit a své štěstí a domov nalezl tam, odkud kdysi utekl.
A kterou zemi cítí za svůj domov Drahoslava? Ačkoliv narozena v Německu českým rodičům, Austrálie je pro Drahoslavu tím pravým domovem. Zde si také našla svého manžela, s kterým prožila 25 let a vychovala dva syny. Manžel Andrew byl fascinován příběhem její rodiny. Rozhodli se proto, že v roce 2006 navštíví společně i se syny Českou republiku a oslaví tam tak Drahosliviny 50. narozeniny. Bohužel člověk míní a osud mění. Andrew v roce 2003 onemocněl a po dlouhé bitvě s vážnou nemocí jí v roce 2005 podlehl. „Návštěvy Čech se tak bohužel nedožil, ale byla jsem moc ráda, že alespoň poznal mou sestru, když nás navštívila v Austrálii a mého strýce (tatínkova bratra), který za námi přijel v roce 1980.
Andrew odešel příliš brzy stejně jako Drahoslavin otec. „Tatínek zemřel v roce 1981 a do Čech se už od svého útěku nepodíval. Nemohl. Utekl totiž jako voják, který hlídal hranice. Vždy, když se nad tím zamyslím, nechce se mi uvěřit, že udělali takovou hloupost. Nechali ho hlídat hranice na území, odkud pocházel a kde téměř každého znal. Pro něj bylo nepředstavitelné, že by zatknul někoho z lidí, které znal, natož aby někoho z nich zastřelil. Tatínek je nechával přes hranice utíkat. Jednoho dne ale dostal avízo, že ho sledují a že je on sám v nebezpečí. Proto se rozhodl emigrovat.“ Bohužel potom pro něj jako pro dezertéra nepřipadalo v úvahu, aby se ještě v dobách komunismu do Československa podíval. Okamžitě by ho zatkli i přesto, že už vlastnil australské občanství.
„Maminka se po pár letech od tatínkovi smrti ještě jednou vdala – za Australana a odstěhovala se za svým mužem na Norfolk Island. Stejně jako tatínka a bratra Henryho i maminku 20 let po tatínkově smrti zabily cigarety.“
S manželem jim společná návštěva Čech už nebyla dopřána, ale se syny Christopherem a Stephenem tuto cestu skutečně v roce 2006 absolvovali a po třech letech si ji společně zopakovali. „S pýchou mohu říct, že oba cítí svoje české dědictví a s radostí o sobě prohlašují, že jsou poloviční Češi. Nejvtipnější na celé věci je, že starší syn Christopher hrával po mnoho let lední hokej.“ Když se ho lidi ptali, proč si vybral právě tento pro Austrálii nepříliš obvyklý sport, odpovídal, že to musí být jeho českou krví. V roce 2010 se dokonce vydal na Slovensko, aby sledoval Mistrovství světa v hokeji a samozřejmě při té příležitosti navštívil své příbuzné v Čechách.
I paní Drahoslava cestuje do Čech častěji. Krátce před naším setkáním zrovna navštívila svou sestru a její rodinu, s kterou je stále ve velice blízkém kontaktu. „Jen lituji toho, že mi o ní maminka nepověděla dřív.“ Sama ale dodává, že je těžké něco podobného soudit. Vždyť kdo ví, co se odehrává v duši člověka, když mu odmítnou vydat vlastní dítě, když se dozví, že bylo umístěno do dětského domova a člověk není schopen pomoci. A jak těžké je později přijmout fakt, že vám největší životní bolest nezpůsobili komunisté, ale Váš vlastní bratr.
Další životní příběhy najdete na: https://www.facebook.com/profile.php?id=61569740015912
Zdroj:
Vzpomínky paní Drahoslavy a její maminky
Z mé série rozhovorů Češi v zemi protinožců - autor Gabriela Pavesková
