Článek
Potkáte-li někoho, kdo se k Vám chová hrubě a neuctivě už na první schůzce, asi mu další šanci nedáte. Co ale dělat, vybarví-li se partnerova povaha až ve chvíli, kdy jste naplno zamilovaná/zamilován, nebo je už po svatbě či s tím druhým máte rodinu?
Simona (29) pracuje jako nezávislá produkční a promotér. Nechává se najímat na organizaci nejrůznějších hudebních akcí, jako jsou koncerty, natáčení, večírky. Přitom se potkává s řadou známých osobností. Jednoho dne ji oslovil muzikant, jenž potřeboval pomoci s vydáním nového alba.
„Musím přiznat, že mě příjemně překvapil svým chováním. Navzdory své všeobecně známé rozporuplné pověsti se choval jako gentleman a se zaujetím vyprávěl o své práci a plánech. Nakonec jsem se spoluprací s ním souhlasila. Kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych nohy na ramena. Ale nahrávky jeho skladeb mě zaujaly natolik, že jsem měla velkou chuť podílet se na jeho projektu.“ I další schůzka se týkala výhradně muziky.
Totéž se nedá říci o té třetí, protože Jiří se tehdy Simoně svěřil s něčím velice osobním a podstatným. „Udělal intimní přítmí, až jsem se lekla, co se bude dít. Sedl si proti mě a řekl mi, že bych měla vědět něco, co většina lidí kolem něho netuší. Přiznal se mi, že už dva roky bere drogy, ale snaží se z toho dostat. Velmi jsem si vážila jeho upřímnosti a od té chvíle jsem ho definitivně pokládala za zcela důvěryhodného partnera - tedy pracovního, samozřejmě. Bylo to ale přesně to, co očekával. Vše šlo podle jeho plánu. Záhy náš pracovní vztah přerostl v osobní, ale to, že jsme si blízcí, jsme tajili stejně jako jeho závislost. Většina lidí nic netušila. Když nebyl ve své kůži, vymlouval se na chřipku. Později i přede mnou. Zažila jsem s ním hezké chvíle, při nichž jsem si uvědomovala, jak je vnímavý, citlivý a přemýšlivý, ale později jsem se téměř zbláznila kvůli jeho paranoidním, drogami vyvolaným myšlenkám.“ Simona vzpomíná na extrémní momenty, kdy chtěl zemřít, které nebyly úplně ojedinělé. Nejčastěji, podle jejích slov, chtěl skočit z okna. A ona pokaždé trpěla s ním. „Toužila jsem po něm, ale vztah s ním nebyl normální. Přestože mě představil mamince a i přesto, že se ke mě po celou dobu choval jako ke své partnerce. Zažila jsem noci, kdy jsem jeho vinou prožila nepopsatelný strach. Druhý den se mi omlouval, že on takový není, ale že mu droga zatemňuje mozek. Donekonečna jsme pak probírali téma léčení jeho závislosti.“
Když ale Simona zjistila, že není sama, s kým se Jiří schází, navrhla, aby jejich vztah pokračoval pouze na pracovní úrovni. Tehdy začalo to pravé peklo. „Myslela jsem si, že mu budu schopná pomoci mnohem víc, když vše zůstane jen u práce. Starala jsem se o něho dál, jako bych byla jeho partnerka, nakupovala mu, studovala materiály o závislosti, scházela se s odborníky a spolu jsme pak situaci celé noci probírali. A přitom jsem v duchu omlouvala všechny starosti, které mi svým nezodpovědným chováním přidělal. Bez mého vědomi například zrušil domluvené termíny v nahrávacím studiu…“
Přestože se Jirka netajil dalšími známostmi, začal na Simonu žárlit. „Zraňoval mě tisíci různými způsoby. Třeba nahrál intimní okamžiky s jinou slečnou na mou videokameru a s uspokojením sledoval, jak mě vyvedl z míry. Ovšem největší chybu udělal, když ztropil žárlivou scénu před mnoha lidmi, kteří s námi spolupracovali. Na tu, myslím, do smrti nezapomenu. A nejen to. Znovu zrušil všechny termíny, které jsem pro něho opět nasmlouvala. V té chvíli jsme si sbalila věci a opustila jeho byt.“
Simona však nedokázala Jiřího jen tak pustit z hlavy. „Moc mi na něm stále záleželo. S čistou hlavou mohu říct, že jsem ho přes všechno zlé, co jsem s ním prožila, stále velmi milovala. Ale jeho problémy s drogami zesílily, byly silnější než jakákoliv jeho předsevzetí.
Po roce se jí Jiří ozval. „Sypal si popel na hlavu a požádal mě, zda bychom nemohli obnovit náš pracovní vztah. Že prý už je v pořádku. Přiznávám, že jsem se nedokázala ubránit pocitu radosti. Bohužel jsem ale velmi rychle přišla na to, že v pořádku rozhodně nebyl. Hned druhou schůzku zrušil s jeho zastaralou výmluvou, že má chřipku. Abych nadobro přesvědčila samu sebe, vydala jsem se do jeho bytu. Když mi otevřel, nejenže vypadal velmi zdravě, ale měl na návštěvě dvě další slečny.“ Od té doby Jiřího už nikdy neviděla.
Jana (28) si muže svých snů vzala. „Roman byl od počátku kouzelný. Narazili jsme na sebe v baru, kam přišel s kamarádem, zatímco já jsem tam byla na brigádě. Pozval mě na skleničku a druhý den na rande.“
Lepšího muže jsem snad ani nemohla potkat, myslela si tehdy Jana. Tou dobou dokončovala vysokou školu a mladý podnikatel jí doslova učaroval. Měli podobné zájmy, dokázali jeden druhé rozesmát a Jana se vedle svého partnera cítila bezpečně. Když jí po první schůzce pozval k sobě domů, ani se jí nedotkl, jen jí jedenkrát něžně pohladil.
„Po čtyřech měsících známosti jsme začali mluvit o svatbě, a dokonce o dětech. Přišel s tím Roman, ale já byla jeho myšlenkou založit rodinu nadšená. Říkala jsem si, že když má člověk pocit, že potkal toho pravého, neměl bý váhat. Navíc všichni byli mým nápadníkem unešeni. Brali jsme se po devíti měsících. Naše svatba byla jako z pohádky. Záhy však nezbylo z mého štěstí vůbec nic. Pozdě jsem zjistila, co se skrývá za Romanovou laskavou tváří.“
Jana plánovala, že po škole automaticky nastoupí do práce. Roman jí však oznámil, že ji zaměstná u sebe v podniku jako svou sekretářku. „Šokoval mě, o ničem podobném jsme předtím nikdy nemluvili. Neměla jsem nejmenší chuť zničit náš vztah tím, že spolu budeme ve dne v noci. Nakonec jsem po několika hádkách ustoupila, ale jen stěží jsem se s tím smiřovala. Vysokou školu jsem studovala s určitým zaměřením a teď jsem ťukala do počítače tisíce dopisů a zvedala telefony. Navíc jsem svou pozici chápala jako vyjádření nedůvěry ze strany Romana, který mě vedle toho nikam nechtěl pustit samotnou. Měl mě neustále pod kontrolou.“
Janin manžel se ukázal být více než žárlivým. Nikdy své rozladění sice nedal před lidmi znát, ale tím víc svou paní kritizoval až doma. Zvyšoval hlas, používal ostrá slova. „Začalo to nařčením, že koketuji s kolegou. Šlo o nevinný rozhovor, který spíše vedl on než já. Od té doby jsem si přesto dávala pozor, abych se s někým ani nezasmála. Přesto Romanovy útoky narůstaly. Dokázala jsem mu z tváře vyčíst, když se mu něco nelíbilo, a věděla jsem, že mě vzápětí zahrne pokořujícími výtkami. Poukazoval pak na překlepy, kterých jsem se dopustila, smál se, jak špatně se představuji do telefonu, při jednom zasedání mi přede všemi řekl, že se ta káva nedá pít a ať všem přinesu jinou. Začal mě terorizovat maličkostmi a já jsem ztrácela sebevědomí. Doma na mě křičel, že jsem k ničemu, že bych nemohla pracovat ve svém oboru, když ani kafe uvařit neumím.“ Když se jednou Jana pokusila o odpor, došlo k prudké hádce a Roman manželku surově zmlátil. V té chvíli si zabalila své věci a odstěhovala se k rodičům. Roman se jí druhý den přišel omluvit a ona mu prominula. Bohužel.
Protože když se vrátila do jejich domu, neuběhly ani tři týdny celá situace se zopakovala. V té době už ale Jana věděla, že je v jiném stavu. „Protože už jsem o našem vztahu pochybovala, o dítěti jsem mu tu noc ještě neřekla. Když mě zbil, nedovolil mi odejít. Řekl, že jestli se nebudu chovat, jak on chce, zabije mě. Od té doby mi nedovolil udělat krok bez něho. Když šel pryč on sám, zamykal mě a vypínal telefony. Náš domov se pro mě stal vězením. Protože jsem ale stále pracovala v jeho kanceláři, povedlo se mi jednoho dne poslat nepozorovaně dopis rodičům. Ti zavolali policii a za její přítomnosti jsem se mohla odstěhovat a podat žádost o rozvod. Bohužel tím to špatné pro mě ale neskončilo.“
Roman se nehodlal vzdát. Přestože ho čekal soud, nebo právě proto, své chování ještě přitvrdil. Začal Janu bombardovat telefonáty, věděl téměř o každém jejím kroku. Hrozil, že si počká, až porodí, pak jí zabije a bude se o dítě starat sám. „Připadala jsem si jako v americké detektivce. Vše jsem ohlásila policii a třásla se strachy, co se stane, až se dcera narodí.“ Za své chování odešel Roman od soudu s podmínkou, která ho momentálně drží od jeho bývalé manželky i dcery dál. „Po tom, co jsme si s ním zažila ale moc nevěřím, že to všechno skončilo. Nedávno se mi ozvali jeho rodiče, že by se rády potkaly s jejich vnučkou. Nechci je trestat za chování jejich syna, ale bojím se, že se tím znovu rozjede lavina, kterou pak nedokážu zastavit.“
