Článek
Paní Věra (57) je toho zářným případem toho, kdy se z nevinné lži stala bolest na celý život. Ve svých pětadvaceti letech jí jako už několikrát za ten měsíc zavolala její nejlepší kamarádka. „Žila tehdy s někým, kdo jí neustále podváděl, ponižoval a při žárlivých scénách nešetřil ani ranami. Několikrát jsem jí prosila, aby ho opustila, ale měla ho příliš ráda. Neustále ho omlouvala. Na druhé straně ale po každé takové scéně volala a několik hodin mi plakala na telefonu. Zpočátku jsem jí utěšovala, mluvila s ní, hledala možná východiska, ale nikam to nevedlo. Měla jsem pocit, že to samé by udělala ona pro mě, takže jsem s ní mluvila i v době, kdy mi její telefonáty narušovaly soukromí a staly se mi přítěží.“ Paní Věra se odmlčí a vzdychne. Je vidět, že i po tolika letech jí večer, o kterém hodlá vyprávět, nedává spát.
„Tehdy jsem pracovala jako prodavačka a měla za sebou dvanáctihodinovou službu. Těšila jsem se na to, jak si sednu k televizi, při které si sním svou večeři a půjdu si lehnout. Jenom jsem si připravila jídlo a zapla program, zazvonil telefon. Moc dobře jsem věděla, kdo to bude a už dopředu jsem byla na Lenku nazlobená. Ale přemohla jsem se a telefon vzala. Byla jsem ovšem připravena se vymluvit, což jsem také udělala. A to i přesto, že mi na počátku řekla, že si asi něco udělá.“ Věra už ale slyšela podobné výhružky mnohokrát a párkrát se dokonce za Lenkou vydala, aby jí v údajné sebevraždě zabránila. „Dokonce jsem si třeba vzala taxíka, abych u ní byla co nejdřív. A když jsem dorazila, byla sice ubrečená, ale připravená se bavit. Jednou jsme po takové scéně a malém rozhovoru dokonce vyrazily do klubu. Chtěla prostě jen změnu a společnost. Ten večer mi jí ale nebylo ani trochu líto. V hlavě se mi honily myšlenky, že mě už pár let pěkně využívá a že je to jenom její vina, že svého přítele už dávno neopustila. A tak jsem se vymluvila.Řekla jsem Lence, že mám na návštěvě svou sestru, takže se jí ozvu později. Ovšem volat jsem se jí už ten večer nechystala, už v tu chvíli jsem věděla, že jí zavolám až druhý den. Bylo slyšet, že jen nerada přistupuje na to, že si s ní nemohu povídat, ale nakonec to vzdala.“
To bylo naposledy, kdy paní Věra se svou kamarádkou mluvila. „Lenka ten večer skutečně udělala, čím tolikrát vyhrožovala. Krátce potom, co se mnou mluvila, spolykala tubu prášků na spaní, které pro jistotu zapila tvrdým alkoholem. Moc dobře vím, že jsem nebyla hlavní příčinou její sebevraždy, ale nikdy jsem si neodpustila, že jsem se ten večer vymluvila. Ona mě moc potřebovala a věřím, že nebýt mé výmluvy, tu noc by k té tragédii nedošlo.“ Je vidět, že i po tolika letech je vzpomínka na přítelčinu smrt živá. Ruce paní Věry nejsou schopné vzít do ruky šálek čaje, který před ní stojí. Z očí jí tečou slzy. „Ona na mě tenkrát spoléhala a já vím, že kdybych za ní jela, našla by v sobě zase tu jiskřičku optimismu a skončily bychom u normálního ženského tlachání. Určitě by jí pomohlo i to, kdybych s ní prohodila pár slov po telefonu .. budu si to zkrátka vyčítat až do smrti.“
Naopak ten, kdo Lenku trápil nejvíce, si s výčitkami příliš starostí nedělal. „Na pohřbu za mnou Roman – ten její přítel - přišel a jakoby mimochodem mi řekl, že Lenka stejně patřila do blázince. Chvíli prý byla náladou nahoře a za chvíli dole a že prý se dokázala pohádat o sebemenší hloupost. Neudržela jsem se a odplivla si před ním. A to byla největší statečnost, na kterou jsem se zmohla. Uvnitř ale moc dobře vím, že velkou část viny nesu za Lenčinu smrt i já a trvalo mi hodně dlouho, než jsem se s tou myšlenkou naučila žít.“
Se lží nevyřčenou nebo spíše lidským podvodem má své zkušenosti také Petra (38). Ta ve svých pětadvaceti chodila se ženatým mužem, který se, jak už to tak bývá, nehodlal rozvádět. Když ale jejich vztah trval něco přes tři roky, Petra začala být ve vztahu nespokojená. Chtěla se vdávat, žít rodinným životem, mít děti. Přítel, kterému bylo v té době téměř pětačtyřicet, se ale jakékoliv zmínce o dětech bránil. „Říkal mi, ať si klidně najdu někoho jiného, že mou touhu po dítěti chápe, ale už se na něco podobného cítí starý. Sám měl dvě dospělé děti a nehodlal znovu přebalovat nemluvně. Věděla jsem ale, že mě má rád a já si svůj život bez něj nedokázala představit.“
Petra se proto rozhodla svého milence obelhat. „Ptal se mě sice celkem pravidelně, jestli stále beru prášky, ale všichni víme o tom minimálním procentu, kdy tato ochrana může selhat. Využila jsem tedy příležitosti, že nechává všechnu starost na mě a přestala jsem bez jeho vědomí prášky brát. Po třech měsících se dostavil výsledek a já se připravovala na to, jak svému příteli oznámit, že bude opět otcem. Věděla jsem jen, že na sobě nemohu ukázat radostné pocity, které jsem v té době prožívala a snažila se tvářit bezradně. Věřila jsem ale, že nakonec můj přítel na dítě přistoupí a snad se kvůli němu i rozhodne pro rozvod.“ Vše ale dopadlo úplně jinak. Lenčin přítel jí s chladnou hlavou řekl, že řešení je jednoduché. On dítě v tomto věku nechtěl a předem ji na to upozornil. Jediné řešení z jeho pohledu bylo umělé přerušení těhotenství. „Byla jsem úplně v šoku. Až v ten okamžik jsem ho viděla ve správném světle. Sobce, kterému vyhovovala rodinná pohoda doma a mladá milenka po boku. A hlavně žádné komplikace. Vyhodila jsem ho ten večer z bytu a dítě si přes všechny problémy, které později nastaly, nechala. Po třicítce, s dítětem a neustále v práci – za takových podmínek jsem neměla příliš příležitostí se s někým dalším seznámit, takže jsem zůstala sama. A i když jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala, samozřejmě si občas říkám, že za svůj podvod jsem později trpěla především já sama.“
O tom, že malé lži mohou být součástí života některých rodin, ví své pětatřicetiletá účetní Radka. „U nás se lhalo vždy a za jakýchkoliv okolností. Táta byl hrozný srandička a pohádkář. Jako děti jsme milovaly jeho pohádky, které si do jedné vymýšlel. Mamka nám vyprávěla klasickou Červenou karkulku a táta si vymýšlel například Duhového skřítka. Stejně tak bavil společnost, která se u nás často scházela. Na druhé straně si ale vymýšlel i v normálním životě. Zpočátku jsme s bratrem byli zmateni, proč ho mamka neustále podezírá, kam v noci chodívá, jestli opravdu to či ono stálo tolik, kolik jí řekl, jestli skutečně pojedou, kam nám slíbil.“
A tak to v praxi vypadalo například tak, že si Radčina maminka zajistila dovolenou na červenec, jak jí manžel přikázal. „Přišel s tím, že má pro nás úžasné prázdniny v hotelu u moře. Maminka tedy nakoupila zásoby na cestu autem, zajistila hlídání psa i kočky, vyměnila peníze a pomalu začala dávat dohromady seznam, co pro nás zabalí. Dům byl plný příprav na dovolenou, jen otec se příliš nezapojoval. Pár dní před odjezdem se s mamkou pohádal kvůli maličkosti tak, že celou cestu zrušil. „Až později mamka zjistila, že žádné ubytování v Chorvatsku, jak celou dobu tvrdil, nezajistil a hádku vyvolal jen proto, že už nebyl na rychlo schopen nic objednat… Mamka s námi potom strávila 2 deštivé týdny doma, protože jí v práci už dovolenou nedovolili změnit…“
„Další vyvedenou tátovou akcí bylo, když přišel s tím, že se prodává místní hotel. Abyste rozuměli, nikdy jsme neměli na rozhazování, takže částka přes deset miliónů, které za starší hotýlek v té době chtěli, nechala mámu naprosto chladnou. Táta ale trval na svém. Vypočítal prý, že když v bance prokážou podnikatelský záměr, dostanou půjčku a pak už jenom záleží na nich, jak hotýlek zvelebí a jaké ceny pro návštěvníky nasadí. Penízky se pak prý povalí sami.“ Vyprávěl o tom tak zasvěceně, že zpočátku chladnou maminku do svých snů zahrnul. „Ta nakonec dělala všechno jako vždycky sama. Oběhávala banky, sháněla potřebné informace, promlouvala s architektem, jak by šlo hotel předělat, vymýšlela reklamu, která by později přitáhla klienty. Jak se postupně pouštěla do uskutečnění tátova snu, bylo vidět, jak tátu jeho touha opouští. Najednou měl spoustu jiných povinností, vyrážel po ránu na ryby, večery zase trávil s přáteli a o sobotách se mu nechtělo nikdy pracovat.“
Radčina maminka dotáhla vše téměř k samému konci. „Oni by snad našim tu půjčku v bance dali. Ale táta nebyl schopný ani přijít na jednu z nejdůležitějších schůzek.“ Když zklamaná a rozzlobená maminka přišla z banky domů a zjistila, že její manžel doma baví své přátele, došla jí trpělivost. „Byla to největší hádka našich, jakou jsem kdy zažila. Máma nejdřív vyhodila tátovy kamarády a potom mu řekla, že je jejich manželství u konce.“
Radčin otec se samozřejmě snažil dát vše do pořádku, ale pohár trpělivosti už u Radčiny matky přetekl. „Naši se rozvedli a já dodnes vidím lež jako nejhorší prohřešek, jaký může člověk udělat.“ Radka to samé učí svou pětiletou holčičku, která se samozřejmě jako každé dítě uchýlí občas ke lži. „Říkám jí, že ať udělá cokoliv, není nic horšího než, když lže a tvrdí, že to není její vina. Nesnáším lháře a věřím, že se ke lži už nikdy nebudu muset uchýlit.“
„Už nikdy“ říká Radka proto, že jedenkrát lež přeci jen použila. A bylo to právě ve spojitosti s jejím otcem. „Přestože naši žili dlouhá léta odděleně, pravidelně se stýkali. Máma sice nějakou dobu žila s jiným mužem, ale nakonec zůstal každý sám. Když před třemi roky začal táta postonávat, byli jsme s mamkou a bratrem těmi, kdo ho v nemocnici pravidelně navštěvovali. Když už na tom byl opravdu špatně, doktor nám prozradil, že mu zbývá pouze pár týdnů. Ptal se nás, zda mu budeme chtít tuto zprávu říct a my všichni jsme se shodli na tom, že kdyby se měl rozhodovat on sám, asi by pravdu nechtěl slyšet. Drželi jsme ho tedy po celou dobu v naději, že se s námi vrátí domů a s tím nás také opustil. Dodnes se utišuji se tím, že kdyby tušil, že se blíží konec, trápil by se o to víc. Nic na tom ale nezmění fakt, že mě dodnes myšlenka na lež, že se ještě dostane domů, pálí jako čert.“
Jaký názor na lež, byť i ze soucitu, máte vy? Prožili jste díky ní nelehké chvilky? Podělte se s námi v komentářích…
