Článek
Na svatebních fotografiích září David a Eliška štěstím. A proč by také ne, svatba to byla vytoužená. Ačkoliv pár už spolu žil řadu let, dlouho se neměli k tomu, aby uspořádali svatbu a plánovali rodinu. Pak se však náhle všechno obrátilo. Osmadvacetiletá Eliška mluvila čím dál častěji o miminku, kariéra v zaměstnání už ji nezajímala tolik jako dřív a touha po dítěti sílila každým dnem. Ani David nebyl proti. Rodiče obou partnerů rozhodnutí dětí nadchlo. Ještě víc radosti nastalo, když jim Eliška s Davidem tři měsíce po svatbě potvrdili, že se mohou těšit na vnouče. „Radka se narodila bez větších obtíží. Když jsem ji poprvé v porodnici viděla, tekly mi slzy štěstím, jak krásnou vnučku máme,“ vypráví o prvních pocitech dnes pětapadesátiletá paní Milada, Eliščina matka, a pokračuje: „Eliška se k nám první měsíc i s Davidem a Radečkou nastěhovali. Pomáhala jsem jim s malou, takže se oba mohli alespoň sem tam vyspat. Jednou, bylo to v sobotu - tři týdny po odchodu s porodnice, sedli David s Eliškou do auta, že dojedou na nákup. To bylo naposledy, kdy jsem je viděla živé.“ Pár kilometrů za vesnicí, v níž paní Milada s manželem žijí, do vozu novopečených rodičů narazilo nákladní auto. Oba byli na místě mrtví.
Tragédie jako kdyby zastavila život všech blízkých. „Nechtěla jsem nic jiného než ležet v posteli a brečet. Manžel hodiny seděl v křesle a nepromluvil ani slovo.“ O moc lépe na tom nebyli ani Davidovi rodiče. „Často jsme se s nimi stýkali, a to neskončilo ani po smrti Elišky a Davida. Bylo tu něco, co nás všechny drželo pohromadě a hlavně při životě - malá Radka. Společně jsme se dohodli, že my požádáme úřady, aby Radka mohla zůstat v naší péči. Musím říct, že nic snadného to nebylo, ale nakonec jsme Radku získali, a to je to nejdůležitější. Je nám teď vlastní dcerou, která nám částečně nahradila Elišku. Je šikovná, dobře se učí a dělá nám jen samou radost. Přesto se ale nikdy nesmířím s tím, že Eliška o to o vše, co nám Radka dává, přišla. Tolik se na svou holčičku těšila, ale mohla se z ní radovat všeho všudy jen několik dní,“ končí smutné vyprávění paní Milada.
Radka, které je dnes sedm let, vždy věděla, kdo byla její pravá maminka a tatínek. Paní Milada s manželem nikdy nechtěli vnučku vychovávat v klamu, proto pro ni budou vždy babičkou a dědečkem.
Jinak je na tom osmiletý Honzík, který se skutečnou pravdu nejspíš nikdy nedozví. Pravdu o tom, že jeho biologická matka ho nechtěla, ani to, že byla závislá na drogách. „Monika Honzíka porodila jen proto, že se o těhotenství dověděla příliš pozdě. Jsem si jistá, že být to jinak, šla by na potrat,“ vypráví paní Linda - Honzíkova maminka, ve skutečnosti ovšem babička - a vrací se ve vzpomínkách k dětství Moniky. „Na svět přišla Monika jako chtěné dítě, když mi bylo dvacet. Milovali jsme ji od chvíle, kdy jsem vytušila, že jsem těhotná. S manželem jsme se starali o to, aby se narodila naprosto zdravá, takže jsem jedla spousty zeleniny, ovoce, nevypila ani kapku alkoholu, kávy a samozřejmě jsem nekouřila. I když jsem se vdávala velmi brzy, brala jsem mateřství velmi zodpovědně. Na druhou stranu musím s lítostí přiznat, že se mi povedlo Moniku dost rozmazlit. Tenkrát bych jí snesla modré z nebe, kdyby to šlo. Do deseti let to bylo poměrně vzorné dítě, pak se nám začala vzdalovat a v patnácti to s ní bylo k nevydržení. Utíkala z domova a nevracela se třeba několik dní. Samozřejmě jsme několikrát volali i policii a třásli se strachy, co se s ní stalo. Na to, že dítě nepřijde domů, si ale nezvyknete nikdy. Policie nám ji sice přivedla, ale ona to za měsíc udělala znovu. Problémy měla pochopitelně i ve škole. Bylo to naprosto příšerné období. To jsme ovšem netušili, že můžeme zažít ještě něco horšího.
Linda jednou objevila u Moniky v tašce sáček s bílým práškem. „Nechtěla jsem si připustit, že je to droga, ale Monika mi to přiznala. Nejdříve na mě spustila, jak si dovoluji jí prohlížet tašku, a nakonec se sesypala, že neví, co s tím má dělat. Pervitin brala už delší dobu.“ Linda navrhla své dceři, aby se šla léčit, a ta nakonec souhlasila. V léčebně však vydržela dva měsíce a pak utekla. „Zkoušeli jsme ji přesvědčit prosbami i výhružkami, dokonce jsme to zkusili s uplácením, ale nic z toho nepomáhalo. Jednoho dne - bylo to asi rok od jejího útěku - za námi Monika přišla, že je těhotná. Zhrozila jsem se, bylo jí sedmnáct, ale co horšího - byla stále na drogách. Jaké dítě se jí asi může narodit? A kdo je vlastně otcem?“ Monika o něm nikdy nepromluvila ani slovo a své dítě od první chvíle vyloženě odmítala. Protože však bylo na interrupci příliš pozdě, domluvila se se svými rodiči, že jim svěří dítě do jejich péče, a to hned po porodu. Za pomoc jim slíbila, že se půjde okamžitě léčit. „Dítě se naštěstí narodilo v termínu a zdravé. Doufala jsem, že Monika najde ke svému dítěti nějaký vztah, byla to pro ni jen překážka. Utekla už z porodnice a my se zatím o Honzíka starali.“
Ač Monika nejevila zájem o dítě ani o svou rodinu, rodiče se jí stále snažili pomoci. Znovu ji přemlouvali, aby se léčila, ale ani druhý pokus nebyl úspěšný. Byl by to dlouhý list věcí, které se snažili rodiče pro svou dceru dělat, aby unikla ze spárů závislosti. Bohužel, ona sama o to nestála. Když bylo jejímu synovi rok a půl, předávkovala se heroinem.
„Přestože Monika byla taková, jaká byla, milovali jsme ji. Utápěli jsme se v sebeobviňování a naše manželství se málem rozpadlo. Starost o Honzíka nás však spojila. Snažíme se ale dělat věci trochu jinak. Honzíka milujeme celým srdcem, ale jsme mnohem víc disciplinovanější v jeho výchově, protože se bojíme, aby nedopadl jako Monika. Zatím z něho ale máme radost. Učí se lépe a je určitě poslušnější.“ A jak je to s pravdou o jeho matce? „O Monice ví vše, ale chceme, aby to pro něj byla jednou provždy sestra a my jeho praví rodiče. Věříme, že osud nebude tak krutý, aby mu pravdu ukázal.“ Aby Linda s manželem pravdu před Honzíkem ukryli, přestěhovali se dokonce do jiného města, kde nikoho neznali a nikdo neznal je. Samozřejmě i pro náš příběh jsme slíbili zachovat anonymitu a jména všech zúčastněných jsou změněna.
I Jitku zaskočilo časné těhotenství. Bylo jí teprve šestnáct. „Pomáhala jsem jako praktikantka na letním táboře a tam jsem se zamilovala. Týden poté, co jsme se potkali, jsme se poprvé milovali. Náš vztah, jde-li to tak nazvat, se rozplynul společně s létem. V září se mi ale jednou udělalo tak zle, že jsem raději šla k doktorce. Oznámila mi, že jsem těhotná a že to musím okamžitě říct doma.“ Rodiče byli zoufalí, vyčítali si, že Jitku na tábor pustili. Jejich dcera byla vždy skvělá studentka, takže počítali s tím, že bude pokračovat na vysoké škole. A teď jako svobodná matka sotva složí maturitní zkoušku, obávali se. „Dlouho jsme mluvili o možných variantách. Interrupci jsem odmítla, ale naši zase nepřipouštěli, abych se v sedmnácti stala svobodnou matkou. Zbývala adopce. A protože naši vždy marně toužili po druhém dítěti, navrhli mi, že o péči o dítě mohou požádat oni. Po dlouhém přemlouvání a hádkách jsem souhlasila. Aby se vše ututlalo, přerušila jsem ze zdravotních důvodů na rok školu. S mámou jsem se na dobu svého těhotentství přestěhovala na chalupu, nikdo z naší rozvětvené rodiny se nedozvěděl, že jsem byla těhotná a že jsem porodila.“
Když se Lubošek narodil, musela Jitka zatnout všechny zuby, aby dala své dítě podle domluvy rodičům. „Bydleli jsme všichni pod jednou střechou, já Luboška občas koupala, krmila, hlídala, vozila na procházky, ale už to nebyl můj syn. Byl to můj bratr. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že kdybych se měla věnovat synovi naplno, bylo by nesmírně těžké dokončit školu, nenastoupila bych potom do Prahy na vysokou a asi bych si hůř hledala životního partnera.“ Přesto Jitka svým rodičům jejich volbu nemůže odpustit. „Nebylo to mé svobodné rozhodnutí, a kdyby bylo podle mého, rodiče by mi s Luboškem pomohli, než dokončím gymnázium a potom bych si život zařídila podle svého. Teď jsem nucena mlčet i před svým manželem. Zpočátku jsem se mu bála říct, že jsem udělala tak příšernou věc a vzdala jsem se svého dítěte, ze strachu, že by mě opustil. Časem jsem se rozhodla mu to zamlčet navždy.
Od chvíle, kdy Jitka jen s největším sebezapřením dodržela svůj slib, že svěří syna do výchovy rodičům, uplynulo již více než deset let. Její tajemství ji však trápí dál, a to i přesto, že je v současné době opět těhotná. „Stále je to něco, co mě budí ze sna a co mě bude tížit do konce života,“ přiznává. „Ačkoliv dobře vím, že rodiče dávají Lubošovi tu nejlepší péči, cítím vůči nim něco, přes co se nedokážu už dlouhá léta přenést.“ O to víc se Jitka nyní upíná k naději, kterou jí přináší její těhotenství: „Věřím, že až budu v náručí držet naší holčičku - už víme, že to bude holčička - věci se snad obrátí k lepšímu. Rodiče pochopitelně o mé utajované zlobě nevědí. Zcela jistě by mi vyčetli, že jsem nevděčná, že tak vůbec přemýšlím. Navštěvuji je především kvůli Lubošovi, ale nyní doufám, že má dcera a jejich vnučka mi pomůže zpřetrhané vazby k rodičům obnovit.“
