Článek
Zcela určitě znáte nebo jste alespoň slyšeli nějaký ten vtípek směřující na téma tchyně. Stejně jako platí, že ne každá blondýna je hloupá, ani tchyně nejsou netvoři toužící jen po tom, aby zasáhli do manželství svých dětí. Vždyť jsou to maminky a babičky našich nejbližších a velice často jsou výhrou v loterii. Mnohdy jde o milé ženy, které se snaží pomoci s výchovou našich dětí, s domácností, jsou milou společností a mnohdy i rádkyní. Samozřejmě jako každý z nás mají i tchyně své dny a názory, takže nemůžeme očekávat, že náš vztah bude bezoblačný. Ale hoďme kamenem, kdo takové dny nemá, občas si nestojí za svým za každou cenu a kdo je bez chyby.
Dnes bychom se chtěli zaměřit spíše na tchyně, kterým o zájem rodiny jde až na posledním místě a ty „své dny“ mají nepřetržitě.
Paní Jana (35) kdysi vystudovala vysokou školu pedagogickou, ale ještě než se ocitla na trvalo za katedrou, otěhotněla. Se svým manželem, kterého si vzala ještě za svých studií, sice maličké plánovali, ale snad až za několik let. Ovšem stalo se a oba přijali tuto zprávu s nadšením.
„Když jsem zjistila, že čekám Milánka, ani jsem o místo nežádala. Nemělo by smysl začínat práci, když bych po několika měsících odešla na mateřskou. S Petrem jsme se dohodli, že on bude ten, kdo bude domů nosit peníze a já se postarám o rodinu. A protože jsme oba plánovali, že budeme mít děti tři, vzali jsme se a na nic nečekali. Přesvědčila jsem sama sebe, že pracovat mohu, až začnou děti chodit do školy. Když byl Milánkovi rok a půl, narodil se Péťa a po dalších dvou letech jsme si z porodnice odvezli dalšího kluka Romana.“
Až do této doby bylo vše, jak má být. S oběma staršími kluky Jana vše zázračně zvládala. „Snad jsem si vynahrazovala svou absenci svého povolání učitelky, ale myslím, že klukům to ohromně prospělo. Věnovala jsem jim každou volnou chvilku a bylo to na nich vidět. Od rodiny jsem příliš velkou pomoc očekávat nemohla. Moji rodiče žijí na druhé straně republiky a tchyně, která žije s manželovou sestrou, se spíše nechá hostit, místo aby mi občas kluky pohlídala. Jak jsem ale řekla, nebylo to potřeba – celý svět pro mě byl jen kluci, domácnost a právě rodina.“ Zde by bylo na místě zmínit, že Janina švagrová je téměř pětatřicetiletá úřednice, jejíž sen je se vdát a mít děti. Bohužel – přes bezpočet vztahů se jí stále nedaří tento sen uskutečnit a Jana je pokaždé její velkou důvěrnicí. „Ne, že by mi nebylo Lenky líto. Pokaždé, když přijde a začne mi brečet, že se s někým rozešla, se jí snažím utěšovat, povzbuzovat ji a snad i radit. Ale ona si moc radit nenechá a napříště mi s širokým úsměvem oznámí, že se zamilovala … že je to sice ženatý pán… ale že ji má moc rád. V tu chvíli jsem na ní neuvěřitelně naštvaná, protože dělá stále stejné chyby a mě to potom stojí sílu a čas ji utěšovat. Do té doby, než se narodil Roman, mi to nevadilo. Ale jak přišly problémy, počítala jsem každou minutku, kterou jsem ztratila na úkor svých dětí.“
Krátce poté, co se malý Roman narodil, u něj doktoři zjistili selhání orgánů. Fungovala u něj špatně játra, ledviny, plíce, střeva … doktoři Janě řekli, že budou rádi, když se dočká svých desátých narozenin … a Janě se v té chvíli zbortil celý svět. Většinu času trávila s Románkem po nemocnicích a pro děti si musela najímat chůvu. Pokud vám to přijde divné, zde je vysvětlení: „Manželovo povolání je náročné v tom, že je neustále na cestách a neví, kdy ho kdo odvolá. Na něj jsem se nemohla spoléhat ani náhodou. Lenka – ta má svou práci a nikdy nebyla příliš ochotná mi s dětmi pomoci. I když často mluví o svých vlastních dětech, které by si ráda pořídila, hlídala mi kluky jen jednou a nedopadlo to zrovna nejlépe. A tchyně? Tak to je kapitola sama pro sebe.“ Jana si oddychne a jakoby si potřebovala ulevit, začne vyprávět. „Irena má neustále co kritizovat. Jakmile nás přijde navštívit, můžu mít naklizeno sebelíp, pokaždé najde něco, na co poukáže, že není na svém místě. Minule jsem se vrátila po 14 dnech z nemocnice, byla jsem doma jeden celý den a ona mě u kafe, které popíjela, zatímco já lítala mezi klukama, napomenula, že není utřený prach. Nebo o Vánocích … dovedete si určitě představit, jaký fofr je připravit vánoční svátky s třema klukama za zády. Roman, přestože jsou mu už 3, je na mě navíc neuvěřitelně závislý, takže ho mám obtočeného kolem nohy 60 minut v hodině. Uklidila jsem, nakoupila dárky, napekla a do toho mi přišla Lenka se svými obvyklými problémy. Vyslechla jsem jí, i když se skřípěním zubů a druhý den se mi Roman snad už po sté zhroutil. Týden před svátky. Musel na kapačky a všichni jsme byli rádi, že jsme se na Štědrý den mohli vrátit domů.“
Celá rodina očekávala od Jany, že jako každý rok přichystá štědrovečerní večeři ona. S neočekávanou změnou se ale muselo všechno změnit a manžel požádal svou maminku, zda by nebyla tak hodná a nepřipravila večeři ona. „Pohádali se, ale nakonec večeři připravila. A musím uznat, že byla moc dobrá. Horší už byla nálada, která se neuvěřitelně zhoršila po tom, co děti odešly spát. Tchyně si mě vzala stranou a vyčetla mi, že se dost nevěnuji své švagrové. Lenka prý přišla posledně domů celá ubrečená, že asi ztratila svou nejlepší kamarádku – tedy mě – a že jsem se neuvěřitelně změnila.“ Jana byla naprosto šokovaná. „Už jsem všechen ten tlak nevydržela, vzala jsem tchyni za ruku, odtáhla ji do obýváku, kde byl také můj manžel i Lenka a začala pěkně zostra. O tom, že náš nejmladší pomalu ale jistě umírá, o tom, že náš nejstarší musí chodit k psychologovi, protože má pocit, že se mu maminka nevěnuje tolik, co malému bratříčkovi, o tom, že jakmile má někdo nějakou starost, jde za mnou. Ale nikdo už nevidí, že se všemi problémy se musím vyrovnat sama, že jsem nikdy nedělala práci, kterou jsem vystudovala, že musím neustále zahánět bolest, kterou mi způsobuje fakt, že během pár let Romana ztratíme a že se svým starším synům nedokážu věnovat tolik, kolik by si zasloužili. A že pak za mnou přijdou ty, které ode mě pokaždé očekávají podporu, ale na druhé straně mi s ničím nepomůžou sami od sebe… ale umí mě jen dobře pomlouvat. Za takových podmínek s nimi dál nebudu vycházet.“ Potom Jana poprosila svého šokovaného manžela, aby ráno přivezl děti a odjela sama domů, kde se zhroutila do postele a prospala téměř celý příští den.
„Když jsem se probudila, koukaly na mě tři páry těch nejúžasnějších očí,“ říká Jana s úsměvem. „Nad nimi stál manžel a s úsměvem na tváři mě vyháněl z postele. Podal mi přáníčko, ve kterém bylo napsáno Promiň mi to, prosím. Lenka …“ Věci se od těchto Vánoc o něco zlepšily. Tchyně byla sice krátkou dobu uražena, že večeře, kterou vařila, nebyla dostatečně oceněna, ale po čase za snachou přišla a obě dělaly, jako by se nic nestalo. „Děti mi sice stejně nehlídá, poznámky má občas stejně jedovaté, ale podle řeči, které vede, mi dává jasně najevo, že si uvědomuje, co všechno na mně leží. U Lenky vidím posun k lepšímu v daleko více věcech. Od té doby mi pomáhá s přípravou všech větších slavností – narozeniny, Velikonoce a na Vánoce se už také vyptávala. Jednou týdně vezme starší kluky do parku a je mi vůbec daleko větší přítelkyní než doposud. Její pomoc skutečně oceňuji a dávám jí to všemožně najevo. Musím říct, že ta nepříjemnost na Štědrý večer mě stála opravdu moc sil, ale občas asi člověk musí lidi upozornit na to, co všechno na vás leží. Jakmile vidí, že všechno zvládáte s úsměvem, ani je nenapadne, že potřebujete pomoc.“
Ještě o stupeň horší zkušenosti s tchyněmi má paní Zuzana (45). „Věřím, že někdo má skvělou tchyni, ale já na ně mám zkrátka smůlu. Vdávala jsem se celkem dvakrát a v obou případech jsem si brala skvělého muže s problémovou matkou. Ale abych začala od začátku…“ S paní Zuzanou jsme se sešly u ní doma, kde se svou druhou tchyní žije. Protože stará paní zrovna usnula, uvařila nám paní Zuzana kávu, nabídla domácí koláče a rozpovídala se. „Pepa, tedy můj první manžel, byl má první skutečná láska. Potkali jsme se v kanceláři, kde jsem pracovala jako sekretářka a on tam dělal účetního. Jestli si někdo představuje účetního jako šedou myš, tak to Pepa určitě nebyl. Alespoň mimo domov ne. Řádili jsme spolu jako správně zamilovaná dvojice. O víkendech jsme utíkali pryč z města, trampovali jsme, v létě jezdili na vodu nebo k nám na chatu. Byl to báječný čas. Jediné, co mi trošku vadilo, byl fakt, že jsem ho nedonutila k tomu, aby mě během celého jednoho roku představil své mamince.“ Pobídne mě k ochutnání tvarohových koláčů a pokračuje. „No, nakonec se k tomu nechal dotlačit, ale brzy jsem pochopila, z čeho měl strach. Jeho maminka mě od samého začátku nenáviděla. Vychovávala Pepíka jako svobodná matka a byla na něm neuvěřitelně závislá. Pepík se mi svěřil, že nejsem první, koho nemá ráda. Odehnala prý už takhle několik nevěst. Prostě ho chtěla mít jenom pro sebe.“
Paní Zuzana dál vypráví o těžkostech, které jim tchyně připravovala a jak se je snažila rozdělit. „Pomlouvala mě, ignorovala, dávala Pepovi ultimáta. Všechny maličkosti jsme vydrželi a Pepík se poprvé ve svém životě proti své matce vzepřel a rozhodl si mě vzít. Odmítla se naší svatby zúčastnit a také to udělala. Nemluvila s námi téměř tři roky. Jednoho dne jsme do sebe narazili v obchodě a já se s ní pokusila promluvit. Viděla jsem, jak se přemáhá, ale láska k synovi musela být natolik silná, že jsem zároveň viděla úlevu z konce odloučení. Pozvala jsem ji na nedělní oběd a od té doby jsme byli společně ve styku.“ A od té doby také začaly problémy v jejich manželství. „Pepík byl samozřejmě moc rád, že s maminkou opět mluví a snažil se jí ty tři roky všemožně vynahradit. Nebylo pro něj důležité, že nebýt mě, nemluvil by s ní dál. Náhle jsem se ocitla na druhé koleji, protože maminka byla nemocná, protože neměla odvoz, protože bylo potřeba vymalovat její domek, vyčistit zahrádku, opravit plot… Čím více času trávil manžel u maminky, tím častěji se u nás začaly objevovat hádky. Náhle mu vadilo, že se nám nedaří mít dítě, že pracuju a dostatečně se mu nevěnuji, že nevařím jako jeho maminka. Bylo to k nevydržení. Moc dobře jsem věděla odkud jeho nespokojenost pochází, ale nic jsem s tím nedokázala udělat. Když jsem se jednoho dne vydala sama za tchyní, abych si s ní promluvila o jejím vlivu na naše manželství, jenom se mi vysmála. Řekla mi, že to všechno vychází z toho, že Pepík přestal být zamilovaný a spadly mu růžové brýle. Ona s tím prý nemá nic společného.“ Trvalo další dva roky, kdy se Zuzana snažila tlak tchyně vydržet. „Potom jsem to vzdala. Viděla jsem, že láska k mamince je silnější než ta ke mně a podala žádost o rozvod. Manžel se odstěhoval k mamince a žije tam dodnes, samozřejmě sám.“
Když se paní Zuzana pustila do druhé části svého vyprávění, poněkud snížila hlas. Jak už předem předeslala, její současná tchyně spává hned vedle a nebylo by pro ní zrovna příjemné, kdyby cokoliv z jejího vyprávění zaslechla. „No, a před dvanácti lety jsem se provdala znovu. Co se týká tchyně, bylo to z deště přímo pod okap.“ Prudce zamává rukou. „Ale to bych své současné tchyni ubližovala. Zpočátku jsem si v její společnosti připadala jako v ráji. Zdeněk, tedy můj druhý manžel, mě představil své matce asi po dvou měsících a já cítila, jak jsem u ní vítána. Tchán byl neustále na cestách, Zdeněk ani jeho sestra Mirka se jí příliš nevěnovali, takže se z nás staly opravdu dobré přítelkyně. Byla to pro mě příjemná změna a ta lásku ke Zdeňkovi jen posvětila. Krátce po svatbě jsem přišla do jiného stavu, ale po dvou měsících jsme o miminko přišli. Po čase jsem zkusila otěhotnět nanovo. Povedlo se, ale se stejným výsledkem. Postupně jsem se začala smiřovat s tím, že nikdy nebudu mámou. Napotřetí se nám ale poštěstilo a já přivedla na svět Davídka.“ Zuzana ukazuje fotografii, na které je společně s manželem, tchyní, tchánem a asi tříletým roztomilým kloučkem. „To byla asi poslední fotka, kterou jsme takhle společně vyfotili. Krátce na to postihla tchána mrtvice a za několik dní na to zemřel. Od té doby se tchyně neuvěřitelně změnila. Uzamkla se do sebe a téměř nemluví. Zkoušeli jsme jí všelijak povzbudit, vzali jí na dovolenou, zkoušeli to přes Davida, zvali jí její přítelkyně. Nic se nezměnilo. Na dovolené nevylezla z pokoje, Davida ignoruje a přítelkyně vyhodila. Rok po pohřbu jsme její chování chápali, ale teď už je to téměř dva roky a my na ní zkusili jít tvrdší cestou. To ale celou situaci jen zhoršilo. Výčitky a křik způsobily, že na nás začala být pěkně zlá a dělá nám naschvály. A protože jsem s ní teď doma, není to pro mě vůbec snadné. Tolik bych si přála, aby se mi vrátila přítelkyně, kterou jsem v ní měla, ale nevím si rady, jak to udělat. Moc bych si přála, abychom už se na sebe nedívaly jako dvě sokyně, aby občas promluvila se svým synem a aby se jí její vlastní vnuk přestal bát.“ Poslední slova promlouvá téměř se slzami v očích. „Vím, že to bývala moc hodná ženská a také vím, že to někde uvnitř má ukryté. A my stále doufáme, že se nám nějakým způsobem podaří přivést tu hodnou paní zpátky.“
MÁTE DOMA IDEÁLNÍ TCHYNI? S touto otázkou jsem se pozeptala ve svém okolí a zde je výsledek.
Dana (25): „Já si na svou tchyni opravdu nemohu stěžovat. Jsem vdaná sice jen dva roky, ale známe se od doby, kdy jsem chodila do školky a ona tam dělala učitelku. Je pro mě ideální tchyní. Zajde k nám, občas mi pomůže (obzvláště teď, kdy jsem těhotná), ale na druhé straně se nám nesnaží zasahovat do soukromí. Tchán je něco podobného. Manžel s nimi měl vždy krásný vztah a naštěstí vzali do svého rodinného kruhu i mě.
Lenka (42): „No, já nemám na tchyni také nijak velké štěstí. A nejde zase až tak o vztah mezi námi dvěma, ale o vztah mezi ní a jejím synem – tedy mým manželem. Od doby, kdy jsme se před dvaceti lety brali, jsme s ní nemluvili už snad desetkrát a trvalo vždy několik měsíců, než se vše opět vrátilo do starých kolejí. Kdybych měla vyprávět o věcech, které nás rozdělují, bylo by to na dlouho. Ale jen tak všeobecně – při každé příležitosti myslí jen na sebe, dětem nepřinesla ještě nikdy ani kousek čokolády (o dárku nemluvě) a nejhorší je právě vztah k manželovi. Nikdy mu neodpustila, že nedostudoval vysokou školu, takže se k němu chová jako k tomu největšímu hlupákovi. Opravdu – k ideální tchyni má daleko.“
Roman (27): „Asi bych nemohl říct, že mám ideální tchyni. Ideální je slovíčko z pohádek a do světa lidí se podle mě moc nehodí. Řekl bych, že mám prima tchyni, která má chyby jako každý z nás. Když k nám přijede na návštěvu nebo hlídat děti, taky mi občas leze na nervy. Ale v zásadě je to moc hodná babička a starostlivá máma. Výborně vaří, vždycky se zeptá, jestli něco nepotřebujeme a je ochotná s čímkoliv pomoct. Někdy možná moc mluví, ale nějakou tu chybu máme asi všichni, ne. ☺“
Jaké máte zkušenosti s tchyní Vy? Podělte se s námi v komentářích.
