Článek
Druhé vyprávění ze série „Češi v zemi protinožců“ nás provede zajímavým životem Josefa Kadaně, který se rozhodl pro útěk z Československa hned poté, co se Komunistická strana ujala vedení. Nesnesl žít v zemi, kde mu druzí diktovali, v co má věřit. Jaké to je, když jej při útěku chytili? Jaké radosti a strasti mu přinesl život poté? O tom, ale i spoustě dalším, vypráví tento životní příběh.
Ve chvíli, kdy jsem před desetii lety vstoupila do domu pana Kadaně, dýchla na mě domácí pohoda a klid. Kromě uklidňující zelenkavé barvy, která zdobila dům i interiér, bylo na první pohled znát, že zde žili lidé, kteří ctili řád. Pohoda z Josefa Kadaně (dále už jen Joe) při jeho vyprávění vyzařuje, a to i přesto, že jeho životní příběh je propletený nesnázemi, strádáním a skutečným nebezpečím.
Malého Josífka měla maminka za svobodna a protože neunesla tlak okolí, dostal se chlapec hned po narození (1927) do náhradní rodiny, která byla za výchovu placena. „Když mi bylo asi 6 let, moje matka najednou pocítila lásku k synovi a vzala si mě zpátky,“ vzpomíná Joe. „U ní jsem byl pak 3 roky a v Bavorově také začal obecnou školu.“ Maminčino manželství se ale nevyvedlo. Bylo plné hádek a manžel, který se rád a často napil, ranami nešetřil. Joe na toto období nevzpomíná s láskou: „Necítil jsem se tam dobře a po každé takové události jsem utekl ke svým náhradním rodičům, kteří bydleli ve Strunkovicích – vesnici vzdálené asi 5 km od Bavorova. To se samozřejmě mámě nelíbilo a rozhodla se mě poslat k mému pravému otci, o kterém jsem do té doby vůbec nic nevěděl.“
A tak se Joe poprvé setkal se svým otcem a jeho rodinou. „Táta byl povoláním krejčí, a ačkoliv to byl férový člověk, ve vztahu ke mně byl pod silným vlivem své ženy. Ta ve mě vždycky viděla tátovo dřívější selhání a nechovala se ke mě zrovna vybíravě.“
Jak smutné bylo pro Joa dětství, o to smutnější bylo jeho dospívání. Život za druhé světové války byl bezesporu těžký pro každého. Když byl ale v květnu 1942 spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, míjel Joe každý den elektrické sloupy, na kterých byly vylepené červené letáky se jmény těch, kteří byli den předtím popraveni. Bez soudu, často bezdůvodně. Teror zasáhl celou zemi a lidé spolu přestali komunikovat. Stačilo jen slovo, pohled a gestapo vtrhlo do domu. Není divu, že se Joe rozhodl k útěku z vlasti a jako cíl cesty si zvolil Švýcarsko. Bylo mu tehdy pouhých patnáct let. „Vlakem jsem se dostal až do Mnichova. Byl jsem hladový, a tak jsem zamíříl do blízké hospody, kde jsem se náhodně seznámil se dvěma Čechy. Ti mi Švýcarsko hned rozmluvili, hranice prý byly dobře střeženy. Smířil jsem se s tím a zůstal v Mnichově. Poznal jsem, že za války bylo bezpečnější žít v Německu než v obsazeném protektorátu. Pracoval jsem 6 dní v týdnu po 12 hodinách, sledoval vývoj války a radoval se z každého vítězství spojenců. Když jsem přijel do Mnichova v roce 1942, neviděl jsem ani jeden zničený dům. V únoru 1945 jsem naopak neviděl ani jeden dům, který by nebyl poškozen bombardováním. V únoru 1945 drželi Američané Francii pevně v rukou, a proto jsem věřil, že Praha bude osvobozena dříve než Mnichov. To byl ovšem velký omyl. Když jsem se na základě své domněnky rozhodl vrátit do Prahy, tvrdě jsem narazil. Vlak přejel hranice do Čech a tam mě zadržela policejní kontrola. Odvedli mě na policejní stanici, kde přede mnou starší policista a zástupce gestapa řešili, co se mnou mají udělat. Gestapák nabídl jednoduché řešení – vzít mě na zahradu a tam mě zastřelit. Ten druhý ho naštěstí přesvědčil, že bude snazší posadit mě do vlaku a poslat zpět do Mnichova. Dodnes jsem mu nesmírně vděčný, protože mi zachránil život.“ Joe skutečně dostal jízdenku zpět do Mnichova. Po dvou stanicích ale vystoupil a tentokrát pěšky zamířil zpět do Čech. S velkou opatrností překročil hranice a později nasedl na vlak mířící do Prahy. Až tam s hrůzou zjistil, že Praha je stále pod německou kontrolou.
Po Pražském povstání (a po skončení 2. světové války) se Joe musel rozhodnout, co dál. Čekala ho vojna, ale věděl o možnosti vstoupit do armády jako dobrovolník a po skončení vojenské služby se usadit v civilním povolání, což bylo nakonec jeho rozhodnutí. V srpnu 1945 byl povolán do armády. Po několika přesunech byl přeložen na Kladno jako instruktor v poddůstojnické škole. „Jednou, když jsem řídil cvičení na dvoře kasáren za mnou přišel major, který nebyl členem kladenské posádky a nabídl mi, zda bych chtěl sloužit u strážní roty ministerstva Národní obrany v Praze. Jít do Prahy, to byl samozřejmě sen každého vojáka, takže jsem přirozeně souhlasil a strávil tam zbytek vojny. Během služby jako velitel stráže na Generálním štábu jsem se potkal s důstojníkem, který mi v budoucnu hodně pomohl. Šlo o majora, který kdysi bojoval na západní frontě.“ Později se setkání ukázalo být téměř osudové. K tomu se ovšem ve vyprávění dostaneme o něco později.
Po skončení vojny v roce 1947 byl Joe propuštěn jako desátník „na trvalé dovolené“ a nechal se zaměstnat v novinářské agentuře Praga, která se starala o přísun zahraničních zpráv do místních novin. Krátce nato ale přišel únor 1948 a s ním komunistický puč.
Pro mladší, kterým Vítězný únor, jenž poté komunisté oslavovali dalších 40 let, nic neříká, trošku přiblížím: Únor 1948 byl počátek komunistické totality a konec demokracie. Byl to počátek nejen velkého útlaku lidí, v němž někteří přišli o život, ale i ekonomického úpadku země. Aby si komunisté upevnili svou totalitní moc, brali lidem práci, vyhrožovali, strašili.
I v agentuře, kde Joe pracoval, došlo k velké změně. Všichni v agentuře byli nuceni vstoupit do Komunistické strany. „Když jsem důrazně odmítl, bylo mi řečeno, abych si sebral své věci a zmizel. Jeden ze spolupracovníků měl podobnou zkušenost, a tak po probrání celé situace jsme se oba rozhodli, že z Československa okamžitě utečeme. Sbalili jsme se – tedy já měl u sebe jen aktovku a v ní zubní kartáček - a vlakem vyrazili do Prachatic, tam už bylo hlídané pásmo. Měli jsme zjištěno, že podle vlaku poznáme, zda jsme se bezpečně dostali do Německa. Pokud prý pojede diesel, tak jsme na druhé straně a v případě lokomotivy na páru jsme ještě v Čechách. S tím jsme se v noci vydali do místních lesů. Byl únor, tak jsme se prodírali sněhem, bez světla směrem od Prachatic k hranicím. Najednou jsme vyšli na paseku a v dálce vidíme vlak s diesel lokomotivou. Byli jsme nadšení, že už jsme na německé straně, a tak s radostí razíme do blízké vesnice. Najednou si můj kamarád všimne, že tam stojí četníci v české uniformě. Pozdě. Jeden z nich na nás namířil samopal a vykřikl „Ruce vzhůru“. Hned nás prošacovali a u mě v kapse našli anglický slovník. Samozřejmě neskočili na pohádku, že jsem tam šel za dívkou, s kterou jsem si psal a nemohl si vzpomenout ani na její jméno a adresu. Vzali nás oba na policejní stanici, a než nás odvezli do Českého Krumlova do vyšetřovací vazby, ještě si s námi trošku pohráli. Nechali nás štípat dříví a při tom nám ukazovali, že támhle, jak je těch pár stromků, tak tam už je Německo,“ směje se při vzpomínce Joe.
Ke dvěma kamarádům během noci přibylo ještě pár dalších zběhlíků. „Byl mezi nimi i kluk, co se pak stal mým dobrým kamarádem. S ním jsme pak prošli celou tu anabázi až do Austrálie. Ten pro změnu se svými kamarády narazil na boudu, kde se nechávalo krmení pro zvěř a rozhodli se, že se tam schovají. A aby se trošku ohřáli, rozdělali si maličký ohýnek. Co čert nechtěl, kolem šla policejní hlídka, a když viděla oheň, řekli si, že se také ohřejí…“
Tři týdny strávili všichni ve vězení. Cela byla pro šest, ale policie tam uvěznila téměř 30 lidí. “Spali jsme jeden vedle druhého a když se chtěli ohnout, musel se ohnout úplně každý, tak tam bylo málo místa. Každého z nás zdlouhavě vyslýchali. Měl jsem poměrně štěstí. Policista, který vedl můj výslech zrejmě komunistou nebyl. Protože jsem psal na stroji rychleji než on, nechal mě svou výpověď sepsat a poradil, co v ní mám uvést, abych u soudu prošel s co nejlepším výsledkem. Díky tomu, že jsem uměl psát na stroji, mě také potom poslali k soudu přepisovat listiny, a tak bylo čekání na vlastní soud o něco jednodušší. Můj soud pak dopadl docela dobře. Soudce prohlásil, že mě pustí, když podepíšu, že už se o něco podobného nepokusím.
Krátce poté, co se Joe vrátil do Prahy, jel tramvají a na ulici zahlédl svého kamaráda Dannyho, se kterým se poprvé sešel na oné policejni stanici a s kterým strávil 3 týdny ve vězení. Když byl později propuštěn z vězení, byla to taková rychlost, že si nestačili vyměnit telefonní čísla. „Ale náhoda tomu chtěla, že jsme se opět potkali a velice rychle naplánovali další útěk. Vyjeli jsme do Mariánských Lázní a jen jsme vystoupili z vlaku, hned nás zadržela policejní hlídka. Měli jsme štěstí, protože z toho nic nedělali, ale šupem nás poslali zpátky do Prahy.“
Ani to Joa neodradilo. „Nevzdal jsem to, i když jsem věděl, jaké riziko podstupuji. Nechtěl jsem ale žít v zemi ovládané diktátorskou stranou.“ V té době si Joe vzpomněl na již zmíněného majora ze západní fronty a vydal se za ním. Svěřil se mu a on mu slíbil pomoc. „Na další schůzku mi přinesl plzeňskou adresu, kde bych měl zaklepat, a řekl mi heslo, kterým se mám prověřit a co mám udělat. Byla to taková tajná organizovaná cesta, po které lidé utíkali za hranice. Na nic jsem nečekal a v nejkratší době se vydal do Plzně. Muž, který na uvedené adrese bydlel, mě dlouho vyslýchal, aby si byl jist, že mi může důveřovat. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl přibrat ještě jednoho kamaráda a když souhlasil, poslal jsem Dannymu telegram, ať okamžitě přijede do Plzně, že ho na nádraží vyzvednu. A tak jsme byli opět spolu, opět na útěku… a nebylo to jednoduché. Ještě než jsme dostali další informace, poprosil mě muž z Plzně, jestli mohu něco přenést přes hranice. Malý balíček. Souhlasil jsem okamžitě, ačkoliv jsem věděl, že kdyby mě policie zadržela, mohl by z toho být trest smrti.“
Potom dostali oba kamarádi instrukce - nejdříve měli jet vlakem do Sušice, potom autobusem až k hranicím a tam je měl převzít zase někdo jiný. Vše probíhalo hladce, ale jakmile přišli k uvedenému autobusu, hrůzou jsme zkameněli. Byl téměř plný četníků a Joe s Dannym tam byli jediní civilisté. „Tak jsme nastoupili a potili se. Když potom autobus zastavil uprostřed ničeho, všimli jsme si, že s řidičem někdo mluví. A pak zazněla otázka: Je tady bratr profesora Šmůly? To bylo to zmíněné heslo, takže jsme se hned přihlásili a vyletěli ven. Ten muž nás přijel vyzvednout sem, protože na stanici čekala celá skupina četníků, kteří tam každého prověřovali. Kdyby to neudělal, okamžitě by nás chytli. Muž neopomněl vůbec nic. Sebou měl dodávku, kam nás oba schoval a dovezl nás do svého domu. Tam jsme dvě hodiny přečkali a pak znovu do dodávky a muž nás odvezl dál. Když pak zastavil u jednoho domu, vešel dovnitř a po chvíli vyšel spolu s četníkem/důstojníkem, byl to pro nás samozřejmě šok.“ Naštěstí šlo o četníka, který byl spojený s touto organizací a jeho úloha spočívala v tom, že dodávku pak hlídky pouštěli automaticky dál, když on seděl vedle řidiče. Ale ani to nebyla poslední etapa. Onen policista odvedl kamarády do hájenky, kde jim řekl, ať se tam ukryjí, že je tam převezme další převaděč a odvede je dál.
V hájovně už bylo dalších 5 čekajících, mezi nimi například ředitel společnosti Baťa. Jen pro zajímavost - ten si sebou nesl kufr plný kafe, nejlepší platidlo. Když se později ukázal hajný-převaděč, řekl, že je může převézt až zítra. Ale jestli prý chtějí, že kousek od nich jsou studenti z vysoké školy, co tam sázejí stromky… že pořádají táborák, tak jestli tam nechceme zajít. Všechny ujistil, že se nic nestane. “Mně se to moc nezdálo takhle se ukazovat, ale nakonec jsme šli a byl to příjemný večer. Až do té doby, než se objevili 2 policajti s puškama!!! Šli se ohřát k ohni. Krve by se v nás nedořezalo, ale zase při mě stálo štěstí. Učitelka, která samozřejmě věděla, že k nim nepatříme, navrhla, abychom si šli zatancovat. Tak jsme vyrazili s nimi a pak ve tmě na louce jsme se rychle ztratili. „Hajný si uvědomoval, do jakého nebezpečí nás dostal, a na druhý den se rozhodl převézt nás k dalšímu bodu. Byla noc, pršelo, my lezli přes kamení a on nás neustále napomínal, abychom byli potichu. Na jednom místě nás nechal, že prý si nás převezme někdo další.“
„Další už nás dovedl na místo, odkud byl vidět patník označující hranici. Řekl nám, že tudy normálně žádná hlídka nechodí, ale kdyby přeci, ať vezmeme nohy na ramena, utíkáme a neohlížíme se. Dali jsme mu všechny české peníze, co jsme měli, protože jsme věděli, že už je nikdy potřebovat nebudeme a vyrazili dál. Když jsme došli k patníku, tak jsme měli slzy v očích. Byl to tenkrát hodně smutný pocit,“ vzpomíná Joe. „Po stráni jsme sešli k německé vesnici. Na silnici nás zastavil džíp americké armády a odvezl nás na jejich místní velitelství. Tam jsem také předal onen balíček, který mi dal muž v Plzni – tuším, že tam byl nějaký film z demonstrací. Na oplátku jsme dostali oběd v hotelu, kam se normální Němec jen tak nedostal. A na druhý den jsme už jeli vlakem do Regensburku, kde byl náš tábor.“
Tam začala pro Joa svobodná cesta. A že ani ta nebyla nikterak jednoduchá! Když se například chtěli poprvé v táboře najíst, byli nuceni hledat v odpadkovém koši nádobu, do které by mohli jídlo dostat. „Potom, co jsme si ji umyli a vystáli dlouhou frontu, nandali nám každému dvě neoloupaný uvařený brambory a k tomu sběračku rozinek. Dodnes by mě zajímalo, kdo tuhle kombinaci jídla, kterou jsme pak jedli řadu dní, vymyslel.“
Brzy se celá skupina přesunula do lepšího tábora, kde už měl každý svou postel a strava i prostředí bylo lidštější. Byl to bývalý koncentrační tábor, který byl později zabrán americkou armádou. „Mohli jsme občas do blízkého lesa, kde jsme si stravu zpříjemňovali tím, co les dal. A sem taky potom začaly docházet mise z nejrůznějších zemí.“ Šlo o zástupce jednotlivých států, které měly zájem o uprchlíky. Ti pak měli v jejich zemi dělat práce, kterým se každý vyhýbal. Jako první přišli lidé z Venezuely, ale ti měli zájem o řemeslníky a statné muže. Po nich přišla anglická mise a ti si příliš nevybírali, takže se Joe upsal Anglii.
„Nutno podotknout, že na vyřízení jsme museli dlouho čekat a na měsíc a půl jsme byli přesunuti do dalšího německého tábora. Tam zase nějaký sadistický dobrák vymyslel, že dobré jídlo je brambor se slanečkem. A tak jsme na téhle stravě žili celou dobu a občas to proložili bílým chlebem.“Není divu, že se všichni těšili na odjezd do Londýna. Tam ke skupině přibyli ještě dva Češi. „Jedním z nich byl známý sportovec Ivo Veselý,“ vzpomíná na slavného hokejistu a cyklistu Joe.
V Londýně byli pod neustálým dohledem, ale byla to stejně jen přestupní stanice. Další cesta vedla na sever do Yorkshiru, do oblasti s nedostatkem pracovní síly v zemědělství, textilním a těžebním průmyslu. „Já se dostal na šachtu. Naším úkolem bylo kopat hlínu a úkolem dalších pak formovat a vypalovat cihly. První den jsme přišli k velkému kopci, v něm byla větší díra a z ní kolejnice na vozíčky. Vešli jsme do ní, žádné světlo, žádné zabezpečení. Pokračovali jsme dál se svíčkou přilepenou na helmě, šachta se pomalu zmenšovala, takže na konci jsme museli na kolena a celý den jsme v těchto podmínkách škrábali hlínu lopatkou, přičemž na nás po celou dobu kapala voda.“
Není divu, že tam Joe vydržel pracovat jen jeden den a požádal o jinou práci. „A tak jsem byl přidělený k výrobě těch cihel, ale to mi moc nešlo od ruky. Vedle zkušených pracovníků bych si asi nevydělal ani na slanou vodu, a tak jsem pracoval i přes oběd. To se ale ostatním nelíbilo, tak mě přeřadili k nakládání cihel do auta. I přestože jsem se snažil sebevíc, v tomto oboru jsem se prostě neuplatnil. Později jsme se dozvěděli, že by byla práce blízko Manchesteru v textilním průmyslu. A tak jsem se tam jako vyslanec rozjel podívat a hned mě přijali. Proti šachtě to byla pohádka. Pracoval jsem v textilce pana Fuchse, který utekl do Anglie před válkou a byl poměrně úspěšný. Ten, když viděl, že se nebojím pracovat, nechal povolat i moje české a slovenské kamarády a společně jsme tam zůstali pěkných pár měsíců.“
A kdy se životní cesta začala obracet směrem k Austrálii? „Jednou takhle sedíme na té ubytovně, kterou jsme měli hned vedle továrny a venku byl zase jeden z těch hrozných anglických dnů. Lilo, fučelo a my si uvědomili, že tady žít nechceme. A tak kluky napadlo, že mě vyšlou zase jako takového vyslance do Londýna. Složili se na cestu a ať prý zjistím, kam bychom se mohli vydat z Anglie.“ Zatímco ho kamarádi u pana Fuchse omluvili že mu není dobře, zamířil Joe do Londýna a pokoušel se obejít velvyslanectví. Zjistil, že Nový Zéland v té době uprchlíky nepřijímal, na kanadském velvyslanectví mu řekli, že si musí všichni zaplatit cestu a ještě mít kapesné. Na Ameriku se prý čekalo až 2 roky a naposledy Austrálie… Ale i na cestu do Austrálie měl mít člověk kapesné (sice menší, ale muselo být) a člověk si musel zaplatit cestu. V tu chvíli si Joe vzpomněl na vizitku, kterou dostal po přistání do Anglie od jedné české poslankyně. Jmenovala se paní Bátková-Žáčková, a protože mu tehdy řekla, že se jí můžu ozvat, když by něco potřeboval, vydal se za ní.
A zázraky se dějí. V období války, když v Anglii pomáhala česká letka, anglická vláda přidělila Československu nějaké peníze a po skončení války tam asi 8 milionů anglických liber zbylo. Ve chvíli, když komunisté řekli „davaj“, tak anglická vláda naštěstí odpověděla, že „ani náhodou“ a peníze se naopak použili pro české emigranty. Byly uloženy do „Czech Refugee Trust Fund“ a po roce 1948 britská vláda schválila financování pro uprchlíky z komunismu k trvalé emigraci. „Po krátkém vyřizování pomohli mě i mým kamarádům. Asi za dva měsíce přišel telegram, aby všichni za týden dorazili na loď Orcades a ta je dopravila do Austrálie. Smutné bylo loučení s panem Fuchsem, s kterým jsme navázali hezký vztah. Jistě jsme ho zklamali, avšak každý z nás se už nemohl dočkat lepšího počasí než bylo to na severu Anglie.“
Anglie byla pro Joa velice důležitou životní etapou už proto, že tu potkal svou budoucí ženu Irenu, která ho do Austrálie následovala, její rodiče sice doufali, že si to jejich dcera rozmyslí, ale to se nestalo. „Irenka za mnou přijela do Melbourne 16. března 1951 a příští den jsme měli svatbu. Kamarádi připravili pravou českou veslku – řízky, bramborový salát…“, vyprávěl mi tehdy s láskou Joe o své manželce, s kterou žil až do své smrti a vychoval s ní 3 děti.
Když dorazili do Austrálie, měli všichni z jejich skupiny obrovskou výhodu. Díky společnosti, která přidělovala zmíněné peníze z války, získali nejen cestu zdarma, ale i nezbytné kapesné. „Byli jsme zajištěni natolik, že jsme nebyli nuceni jít do žádného tábora a mohli začít žít svobodný život. A jaký rozdíl vidím mezi Austrálií v době, kdy jsem přijel a mezi tou současnou? Já to vidím asi tak – tehdy, co nebylo vyloženě zakázáno, bylo dovoleno. Teď jsme se dostali do toho stádia, že co není vyloženě povoleno, je zakázáno. O Austrálii ale měli lidé z Evropy nejrůznější představy. Například dva Slováci, kteří patřili také do party, pro kterou jsem vyřídil volnou lodní jízdenku a kapesné, si cestu na poslední chvíli rozmysleli a velkorysé nabídky se dobrovolně vzdali. První se prý někde doslechl, že v Austrálii létají vzduchem jedovatí hadi, tak nakonec cuknul a zůstal v Anglii,“ smál se Joe. „Mně to trvalo zhruba 15 let, než jsem viděl prvního hada v přírodě!“, dodal pobaveně. „Druhý byl zase milovníkem žen a někdo mu řekl, že v Austrálii je mnohem víc mužů než žen. A tak cuknul, protože to by prý nebyl život pro něj. Nejrůznější pověry se nesly mezi lidmi o této daleké zemi. Život zde však byl naprosto normální, a kdo se snažil a pracoval, neměl se špatně.“
A jaký byl začátek života v Austrálii? „První noc jsme přespali všichni v YMCA a druhý den jsem v novinách našel inzerát, že jedna velká železářská společnost hledá skladníka. Jen se mě zeptali, jestli umím číst a psát, a když jsem to předvedl, dostal jsem hned práci prodavače. Tam jsem se naučil názvy všech šroubů, klíčů, závitů. Po roce jsem povýšil do účetnické kanceláře, kde jsem pracoval téměř 3 roky.“ V té době se Joe zároveň pustil do stavění vlastního domu. Ale ne tak, jak se to dělá dnes, že si zaplatíte firmu, která najme a zorganizuje řemeslníky. Až na elektřinu, vodu a střechu si postavil celý dům sám. „Se stavěním jsem neměl žádnou zkušenost, ale během výstavby jsme si pronajali místnost u jedné polské rodiny. Irena se od jejich babičky naučila dobře vařit a já zas udělal s hlavou jejich rodiny dohodu – zaplatil jsem mu 200 liber a on mi za ně ukázal, jak mám co dělat. Předtím jsem nedržel kladivo v ruce a přece se mi podařilo postavit dům, který stojí dosud. Do tohoto domu se také narodil v 1953 náš první syn Peter a dva roky později přibyla ještě dcerka Jennifer. Až do své smrti v roce 2017, kdy mu bylo úctyhodných 88 let, se těšil nejen ze svých dětí, ale i vnoučat, které už se také stačili podívat do dědečkovy původní vlasti. Bohužel rodinu postihla během jejich života i tragédie, když v Indii ztratili svého druhého syna Paula.“
Joe Kadaně nebyl rozhodně z lidí, kteří by čekali na své štěstí v koutě. Kromě práce na plný úvazek a stavby svého domu ještě v té samé době vystudoval. „Uvědomil jsem si, že musím mít nějakou formální kvalifikaci.“ Joe začal s dvouročním kurzem v Internation Correspondence School, který se mu podařilo dokončil během jednoho roku s vynikajícími výsledky. Rozhodl se proto ve studiu pokračovat a během dvou let získal diplom v Prodeji a Marketingu, který se normálně studuje 4 roky. „Ke studiu jsem využíval každou volnou chviličku, přestávku na obědy, večery. Všichni moji spolupracovníci se mi smáli, ale o pár let později jsem vlastnil obchod a oni pracovali stále na tom samém místě. Využil jsem své zkušenosti z obchodu, ve kterém jsem začínal a otevřel si svůj vlastní - se železářstvím a stavebním materiálem a časem se z obchůdku stal velký obchod, ktery byl skutečně úspěšný.“
Vedle rodiny a práce se Joe dlouhá léta politicky angažoval a podporoval liberální stranu, za kterou také jednou kandidoval. Potkal se tak díky tomu se spoustou zajímavých lidí a bezesporu odvedl pro Victorii (jeden ze států Austrálie) kus poctivé práce.
Někoho by možná podobné strasti mohly zlomit, ale Joe rozhodně mezi takové lidi nepatřil. Naopak, utužily jeho charakter a potvrdily touhu po volném a spokojeném životě. Když se k tomu přičte píle a rozhodnost, viděla jsem tehdy při rozhovoru s ním člověka, který získal rodinné štěstí ve svobodném světě, spoustu přátel a respekt druhých. A rozhodně zaslouženě.”
