Článek
O paní Líbě se dalo muvit jako o moderní čiperné babičce. Když jsme se před lety poprvé potkaly, přijela na smluvenou schůzku do kavárny na pojízdném vozíčku, plná energie, s bezvadným účesem a především velmi milým úsměvem. Není divu, že si jí slečna u pultu pamatuje a hned nese kávu, kterou si zde paní Líba objednává pravidelně. Vyrostla v Čechách, ale většinu svého života strávila v Austrálii a v Bachcus March (městečku vzdáleném asi 30 km od Melbourne) je velice oblíbená. Když se u našeho stolečku zastaví na kus řeči již několikátý člověk, vysvětluje mi: „Můj manžel měl v Bachcus March zlatnictví, takže jsme se znali téměř s každým. Určitě svou roli sehrálo i to, že hraji na piano a harmonium a jak se říká, hudba lidi sbližuje.“
Ale pojďmě hezky popořádku. Abychom paní Líbu lépe poznali, musíme se vrátit do Teplic, kde se tato Čechoaustralanka narodila. Na svět přišla jako druhé dítě v pořadí. Po starší sestře čekali rodiče na Libušku celých dvanáct let, rok na to přišel na svět její bratr Jenda a dva roky po něm bratr Jaroslav. „S Jendou jsme si byli úplně nejblíž, ale bohužel z mých sourozenců jsem zůstala už jen já, a tak jsem alespoň ve spojení s Jendovou ženou, která žije v Čechách.“
Později se celá rodina přesídlila do Plzně, kde našel tatínek lepší pracovní příležitosti a děti zase ty studijní. V té době byla paní Líba velice vytíženou studentkou. Chodila na gymnázium, studovala němčinu, dělala nejrůznější sporty a naplno se věnovala hudbě.
V těžké válečné době paní Líbě pomohla dobrá znalost německého jazyka. Společně s manželem byli nasazeni do Německa, kde pracovala rok a půl v kanceláři. Později, když otěhotněla, ji Němci poslali domů. „Ota dostal shodou okolností v té době dovolenou, ale začala mu o pár dní dřív, takže jel napřed. Já do Čech později cestovala přes Stuttgart, bohužel v době bombardování. Všechny nás vyhnali z vlaku a dál se prostě nejelo. Ani si nepamatuji, jak jsem se tenkrát do Čech dostala, tak vystresovaná jsem byla.“ Ani příchod prvního syna nebyl bez komplikací. „Ne, že by Zdeněk nechtěl na svět, porod byl poměrně rychlý, ale opět během náletu. Už jsme se nestihli nikam schovat, a tak všichni kolem obestavěli zdi matracemi a jen doufali… Dokonce za mnou do těchto podmínek přišel doktor, což v té době bylo něco jako zázrak. Zřejmě strach a napětí způsobily, že byl porod opravdu rychlý,“ usmívá se i přes hrůznou vzpomínku paní Líba.
Další z momentů, na které se nezapomíná byla její cesta pro potraviny. „Krátce před koncem války jsem jela vlakem do městečka vzdáleného asi 15 km pro mléko a vajíčka. Když jsem se chystala na cestu zpět, dozvěděla jsem se, že Američané odstřelují nádraží, protože tam údajně měly stát vagóny s německými vojáky. Nezbývalo tedy, než se vydat na cestu zpět pěšky. Ještě než jsem vyšla, přišlo varování, abychom se schovali do krytu (blízkého tunelu). Netrvalo dlouho a nad námi se začali vznášet kotláři – tak se říkalo letadlům, která měla za úkol odstřelovat Němce. Nahnali nás do toho tunelu jako myši.“ Přestože paní Líba tento nálet přežila, ten den jí Američané vystrašili ještě jednou. „Vracela jsem se domů cestou mezi poli a v jednu chvíli se letadlo začalo snášet přímo ke mně. Vajíčka nevajíčka, skočila jsem do příkopu. A ještě do teď vidím tu tmavou tvář, která mě pozorovala z letadla. Musel mít tenkrát ze mě pořádnou legraci.“
Strach z války a náletů brzy vystřídal nepříjemný pocit z nástupu komunistické éry. Rozhodnutí opustit Čechy nastalo ve chvíli, kdy se zvyšovaly nátlaky na to, aby paní Líba a její manžel vstoupili do komunistické strany, což ve spojení s jejich názory nepřicházelo v úvahu. Bylo jasné, že nejprve by ztratili práci, později by na řadu přišla budoucnost jejich syna. Rozhodnutí ale samozřejmě nebylo jednoduché, vždyť v Čechách se chystali opustit celou svou rodinu, kterou už nikdy neuvidí. Ale vidina toho, že se podřídí násilí a výhružkám, byla nepředstavitelná. „O to to bylo horší, že jsme se nemohli rozloučit. Nesměli jsme o svých plánech samozřejmě nikomu říct, věděl o tom jen můj bratr Jenda a manželovi rodiče.“
A přes které hranice se rodina rozhodla utéct? „O Šumavě jsme vůbec neuvažovali, protože v té době (1951) to byla velice hlídaná zóna a mnoho lidí tam při útěku přišlo o život. Rozhodli jsme se proto pro sever. Z Teplic jsme se vydali do Dubí a tam potom přejeli na lyžích jeden kopec do Německa. Samozřejmě východního.“ Tím ale byla paní Líba s manželem a jejím tehdy osmiletým synem v Německu nelegálně a museli se po různu skrývat. „Když jsme dorazili do městečka, kde měla čekat paní, jenž nás měla doprovodit do Berlína, dozvěděli jsme se, že právě odjela. A tak jsme na ní museli týden čekat. Dali nás do takového sklepa, bylo krátce po Novém roce - nebyl tam sice mráz, ale ani žádné teplo. No, a do toho dostal Zdenda vysoké horečky. Abychom šli k doktorovi, to samozřejmě nepřicházelo v úvahu.“ A pochopitelně v té době cesta zpět nebyla možná. Manžel paní Líby si vyprosil trochu másla a česneku a dělal synovi pravidelně česnekové kuličky, které ho z angíny dostaly.
To nejhorší na ně ale teprve čekalo. Když se konečně dostali do Berlína, museli přejet vlakem do toho Západního. V této době asi bude mladým lidem připadat neuvěřitelné, že v jednom městě byla čára, kterou člověk nemohl jen tak překročit a za ní žili lidé svobodněji a v lepších podmínkách. A jak taková čára vypadala? „Na nádraží Konigwursten Housen čekal celý zástup ruských vojáků, kteří kontrolovali procházející cestující. Ukázali na člověka a ten se musel prokázat kartičkou, která dovolovala přejezd. My pochopitelně žádnou kartičku neměli. A tak jsme nasadili ten nejpřirozenější výraz, hodili lyže na ramena a proráželi si cestu dopředu. Nikdo nás nezastavil, i když manžel později tvrdil, že na něj někdo zezadu volal „ty“, ale on dělal, že neslyší. Štěstí zkrátka stálo při nás.“ Nutno podotknout, že promluvit na tomto nádraží česky by bylo jako vykřiknout: Nepatřím sem. Proto paní Líba ovázala Zdeňkovi hlavu šálou, jako se to dělá při bolavém zubu, aby měl po celou dobu pusu zavázanou a neprořekl se. Ona a její manžel ovládali němčinu perfektně, ale na synovi by to ostatní jistě poznali. „Vklouzli jsme do vlaku, postavili lyže na zem, dveře se zavřely a náš osmiletý syn do ztichlého vagónu pronesl česky památnou větu: „Zaplať pánbůh, už jsme tady.“. Zatmělo se mi před očima. Měla jsem pocit, že se na nás otočili všichni cestující.“ Zdeněk si samozřejmě příliš neuvědomoval, jak nebezpečná situace pro něj a pro rodiče nastala. Na rodině sice na chvíli utkvělo pár očí, ale všichni se záhy odvrátili a rodina paní Líby šťastně dorazila na konečnou. „Před námi byly dva východy. Ten vpravo vedl do východního Berlína, ten levý do Západního. Vždy, když si na to vzpomenu, slyším z toho levého hudbu a vidím spoustu světel. Bylo krátce po Vánocích, takže ulice Západního Berlína byly stále vyzdobené, plné blikajících reklam. Kdežto z té pravé strany vycházelo jen ticho a tma. Jak symbolické.“
Další kroky vedly na policejní ředitelství a do tábora na okraji Západního Berlína. „Neustále dokola nás vyslýchali – Američané, Angličané i Francouzi.“ Jak asi všichni vědí, po druhé světové válce si tyto tři země Západní Berlín podělily a Rusku připadl ten východní.
Ani tato část cesty však nebyla pro rodinu jednoduchá. „Museli jsme si hlídat dokumenty, protože pokud by nám je někdo ukradl, vrátili by nás bez milosti zpět.“ V Čechách by na ně přinejmenším čekalo vězení nebo i horší trest. „Bylo to pro nás zkrátka veledůležité, takže jsme se tenkrát moc nevyspali a pravidelně se střídali na stráži.“ Později po celé sérii výslechů, kde musela rodina vyvracet, že nepatří mezi komunistické špióny, byla převezena do Hannoveru, kde strávila v táboře pro utečence několik měsíců. „Původně jsem měli namířeno do Kanady. Psala jsem strýci, který tam žil, zda bychom nemohli přijet tam. Bohužel se ale nikdo dlouhý čas neozýval zpátky a my stáli před rozhodnutím, kam. Nakonec jsme se rozhodli pro Austrálii. Netušila jsem, že strýc v té době vyřizuje papíry a pozvání pro celou naší rodinu.“ Povolení se paní Líbě bohužel dostalo do ruky až s několikaměsíčním zpožděním, v době, kdy čekali na nalodění v italské Neapoli. Jak odlišná by asi byla cesta této rodiny, kdyby se namísto do Austrálie vydali za strýcem do Kanady. Nezalitovali někdy, že se směr jejich cesty změnil na Austrálii? „Ne, nikdy. Když jsme přijeli do Austrálie, byla sice úplně jiná než je teď, v mnoha věcech pozadu… chyběly školky, pořádné obchody, zboží bylo oproti Evropě hodně zastaralé, jen jako příklad - v Evropě už se nosily tenké punčocháče, tady děti pořád chodily v pumpkách. Ale na druhé straně jsme nebyli nuceni někoho omezovat nebo mu být naobtíž. Já strýce osobně nikdy nepotkala, takže to pro mě byl stejně tak cizí člověk jako lidé, které jsme později potkali tady.“
V Neapoli přečkali všichni, kdo čekali na transport do Austrálie, několik nocí v klášterních zdech. Ještě teď se paní Líbě vybavují hrůzostrašné vzpomínky na zdejší kečupovou stravu a čekání, které nikdo nevěděl, kdy skončí. Naštěstí pobyt v Neapoli trval jen pár dní, ale plavba do Austrálie byla mnohem delší. „Na lodi jsme strávili 28 dní. Podmínky nebyly špatné, ale pro mě byla cesta úplným peklem. Od Malty dál mi bylo nepřetržitě špatně, zhubla jsem natolik, že mě museli dát několikrát do lodní nemocnice. To byla ale tak uzoučká kabinka, že jsem jim odtamtud utíkala. A tak manžel chodil za kuchařem, vyprosil si vždycky čokoládu a cibuli, tu mi míchal s bramborami. Pomohlo mi to dostat se zpátky na nohy.“
Do Melbourne dorazila loď v noci. „Oznámili nám, že na ní můžeme ještě přespat a od zítřka už se o sebe musíme postarat sami.“ Začátky nebyly jednoduché. Manžel paní Líby, vyučený zlatník, pracoval šest let v továrně, aby se mohl osamostatnit a otevřít si své vlastní zlatnictví.
Problémem byla pochopitelně jazyková bariéra. Rodina uměla německy, ale angličtina jim byla cizí. „Učili jsme se pozvolna a občas díky tomu došlo k humorným situacím. Pamatuji se, že jsem pro Zdeňka sháněla pudink, který měl vždycky moc rád. Přišla jsem do obchodu a požádala o pudink. Netušila jsem, že v Austrálii představuje pudink buchtu s polevou. Když mi obchodník přinesl sáček a já viděla, co to je, zavrtěla jsem hlavou, že to není to, co bych ráda. A tak milý obchodník zavolal telefonem své ženě, pocházející z Evropy, a ta mu nadiktovala přesně odměrky ingrediencí, ze kterých bych mohla pudink udělat sama. Možná v Austrálii tenkrát neměli to, co v Evropě, ale určitě tu byli milí a vstřícní lidé, kteří vždy pomohli. Z mnohých se potom stali naši celoživotní přátelé.“
A nelitovala paní Líba někdy odchodu z Čech? „Ne, to nikdy“, zní její rychlá odpověď. Nenechá tím nikoho na pochybách, že toto rozhodnutí bylo správné. A to i přesto, že kontakty s rodinou byly minimální. „První dopis jsem si troufla napsat až po roce. Ale ani tak to nešlo jen napsat adresu a dopis hodit do schránky. To bych přivedla rodinu do problémů. Dlouho jsem zvažovala, jak dát rodině vědět, že jsme v pořádku.“ Vzpomněla si při tom na bratrance, který žil v Itálii. Paní Líba se s ním setkala jen jako malé dítě, takže si ho téměř nepamatovala. Ale sestra si s ním čas od času napsala. A tak ho poprosila o zpostředkovaný kontakt s rodinou. Dozvěděla se tak, co se dělo po jejich odchodu z Čech. O nepřetržitém vyslýchání celé rodiny, o tom, že někteří byli donuceni vstoupit do KSČ, aby v Čechách mohli existovat.
Jediné setkání s někým z rodiny se během téměř 40ti let, než přišla sametová revoluce, uskutečnilo v Anglii. Paní Líba se dozvěděla, že syn její sestry byl vyslán na konferenci do Glasgow. Za podpory svého manžela, který jí přesvědčil, že je to ojedinělá šance, odletěla do Anglie a tam s ním strávila několik dní. „Moje sestra se o tom dozvěděla, až když se vrátil domů. Měla jsem možnost jen slyšet její hlas, když spolu mluvili. Když odpovídala, přiložil mi sluchátko k uchu. Abych s ní mluvila přímo já, to samozřejmě nešlo.“ Každý, kdo byl z Čech vyslán do zahraničí na práci, musel podepsat prohlášení, že se nesetká s emigranty. Její synovec, ale i její sestra, by z takového telefonátu měli jistě velké problémy.
Přestože kontakty s rodinou byli hodně zpřetrhané a přes všechna trápení, kterými si paní Líba prošla, prožila velice zajímavý a krásný život. Téměř 40 let odtrženi od své rodiny a s vidinou, že už se s nimi nikdy nesetkají, si v Austrálii vytvořili nový život. S manželem paní Líba vychovala dva syny, měla pět vnoučat a když jsme spolu rozhovor dělaly, byla právě pozvána na svatbu své pravnučky, která se uskutečnila v Queenslandu.
Je tomu již 9 let, co paní Líba není mezi námi, ale vzpomínky na tuto usměvavou dámu jsou plné pozitivity a vřelosti, kterou kolem sebe šířila, věřím, celých svých 95 let.
