Článek
O paní Líbě se dalo mluvit jako o moderní, čiperné babičce. Když jsme se před lety poprvé potkaly, přijela na smluvenou schůzku do kavárny na pojízdném vozíčku – plná energie, s bezvadným účesem, a především s milým úsměvem. Není divu, že si ji slečna u pultu pamatovala a hned nesla kávu, kterou si zde paní Líba pravidelně objednávala.
Vyrostla v Čechách, ale většinu života strávila v Austrálii. V městečku Bacchus Marsh, vzdáleném asi 30 kilometrů od Melbourne, byla velmi oblíbená. Když se u našeho stolu zastavil už několikátý člověk na krátkou konverzaci, vysvětlila mi:
„Můj manžel měl v Bacchus Marsh zlatnictví, takže jsme se znali téměř s každým. Svou roli určitě sehrálo i to, že hraji na piano a harmonium. A jak se říká – hudba lidi sbližuje.“
Abychom paní Líbu poznali lépe, musíme se vrátit do Teplic, kde se narodila. Byla druhým dítětem v rodině. Po starší sestře čekali rodiče na Libušku dvanáct let, rok nato se narodil bratr Jenda a o dva roky později Jaroslav.
„S Jendou jsme si byli nejblíž. Bohužel jsem ze sourozenců zůstala už jen já, ale alespoň jsem ve spojení s jeho ženou, která žije v Čechách.“
Rodina se později přestěhovala do Plzně, kde otec našel lepší pracovní příležitosti a děti nové možnosti studia. Paní Líba byla velmi aktivní studentkou – chodila na gymnázium, studovala němčinu, sportovala a intenzivně se věnovala hudbě.
Během války jí znalost němčiny výrazně pomohla. S manželem byli pracovně nasazeni v Německu, kde rok a půl pracovala v kanceláři. Když otěhotněla, poslali ji zpět domů.
„Ota dostal shodou okolností dovolenou, ale začala mu o pár dní dřív, takže jel napřed. Já cestovala přes Stuttgart – právě v době bombardování. Vyhnali nás z vlaku a dál se nejelo. Dodnes si nepamatuji, jak jsem se tehdy do Čech dostala. Byla jsem naprosto ochromená strachem.“
Ani narození prvního syna nebylo klidné. Porod přišel během náletu.
„Už jsme se nestihli schovat. Lidé kolem obestavěli zdi matracemi a jen doufali… Dokonce za mnou přišel lékař – tehdy to byl malý zázrak. Možná právě strach způsobil, že byl porod tak rychlý,“ usmívala se při vzpomínce.
Další dramatický moment přišel krátce před koncem války. Jela vlakem do městečka vzdáleného asi 15 kilometrů pro mléko a vajíčka. Když se chystala zpět, dozvěděla se, že Američané odstřelují nádraží kvůli údajným transportům německých vojáků. Nezbylo než vydat se pěšky.
„Než jsem vyšla, varovali nás, abychom se schovali do tunelu. Netrvalo dlouho a nad námi se objevili takzvaní kotláři – letadla, která nízko nad zemí ostřelovala německé cíle. Nahnali nás do tunelu jako myši.“
Cestou mezi poli se letadlo sneslo přímo k ní.
„Skočila jsem do příkopu. A ještě dnes vidím tu tmavou tvář, která mě z letadla pozorovala. Musel mít ze mě legraci.“
Po válce vystřídal strach z náletů strach z nastupující komunistické moci. Tlak na vstup do strany sílil. Bylo jasné, že pokud odmítnou, přijdou nejprve o práci. A později by na řadu přišla budoucnost jejich syna.
Rozhodnutí odejít nebylo jednoduché. Znamenalo opustit rodinu bez rozloučení.
„O to to bylo horší, že jsme nikomu nesměli nic říct. Věděl to jen můj bratr Jenda a manželovi rodiče.“
V roce 1951 se vydali na sever. O Šumavě neuvažovali – byla přísně hlídaná. Z Teplic dojeli do Dubí a odtud přejeli na lyžích kopec do Německa, tehdy východního.
Týden čekali ve sklepě na spojku, která je měla dovést do Berlína. Bez topení, krátce po Novém roce. Syn dostal vysoké horečky. Lékař nepřipadal v úvahu. Manžel mu z másla a česneku dělal kuličky, které mu nakonec pomohly.
Nejnebezpečnější chvíle přišla v Berlíně. Museli přejet do západní části města. Jedno město tehdy rozdělovala čára, kterou nebylo možné jen tak překročit. Za ní žili lidé svobodněji a v lepších podmínkách.
Na nádraží čekali sovětští vojáci a kontrolovali doklady. Rodina žádné neměla. Nasadili přirozený výraz, přehodili lyže přes ramena a prošli. Nikdo je nezastavil.
Ve vlaku však jejich osmiletý syn pronesl česky:
„Zaplať pánbůh, už jsme tady.“
„Zatmělo se mi před očima,“ vzpomínala paní Líba. Naštěstí se nikdo neozval.
Po druhé světové válce si Spojené státy, Velká Británie a Francie rozdělily Západní Berlín, zatímco Východní Berlín připadl Sovětskému svazu. Rodina prošla sérií výslechů a poté byla převezena do Hannoveru, kde několik měsíců čekala v uprchlickém táboře.
Původně chtěli do Kanady. Psala strýci, ale odpověď nepřicházela. Rozhodli se tedy pro Austrálii. Povolení do Kanady dorazilo až ve chvíli, kdy čekali na nalodění v Neapoli.
Plavba do Austrálie trvala 28 dní.
„Od Malty mi bylo neustále špatně. Zhubla jsem tolik, že mě několikrát odnesli do lodní nemocnice. Nakonec mi pomohla čokoláda a brambory s cibulí.“
Začátky v Austrálii nebyly lehké. Manžel pracoval šest let v továrně, než si otevřel vlastní zlatnictví. Angličtinu se učili postupně. Jednou v obchodě žádala „pudink“ a dostala buchtu s polevou. Nakonec jí obchodníkova žena po telefonu nadiktovala recept.
„Možná tu neměli to, co v Evropě, ale byli tu milí lidé.“
Litovala někdy odchodu z Čech?
„Ne. Nikdy.“
Kontakt s rodinou byl minimální. První dopis poslala až po roce a přes prostředníka v Itálii. Rodina doma čelila výslechům a tlaku vstoupit do strany.
Jediné osobní setkání proběhlo po téměř čtyřiceti letech v Anglii, kam přijel synovec na konferenci. Mluvit se sestrou směla jen nepřímo, přes sluchátko.
Přes všechna odloučení a těžkosti si v Austrálii vybudovali nový život. Vychovali dva syny, měli pět vnoučat.
Je tomu již devět let, co paní Líba odešla, ale vzpomínky na tuto usměvavou dámu zůstávají plné pozitivity a vřelosti, kterou kolem sebe šířila po celý svůj pětadevadesátiletý život.
