Článek
Vlastně to je trochu klišé. Slibné podnikání se v návaznosti na finanční krizi obrátilo v bankrot. Marné a riskantní snahy firmu zachránit vedly k zadlužení. Zadlužení vedlo k alkoholu. Otcovo pití a následná agrese vedly k matčinu pití. A pak exekuce. První, druhá, vystěhování.
Jsou to již roky. Měla jsem to štěstí, že když došlo na nejhorší, byla jsem už na vysoké škole, bydlela ve studentském bytě, měla jsem dobrou brigádu, která mě, s trochou skromnosti, dokázala uživit a vlastně už roky živila.
Takže co se vlastně změnilo. Nic moc. Jen jsem se neměla kam vracet. A mí rodiče zmizeli z mého života.
Nesnesitelná nesnesitelná vina
Pokud bych to měla nazvat, byla by to „survivor's guilt“. Pocit provinilosti u toho, kdo přežil. Zatímco mí rodiče skončili na ulici, já mám dnes již stabilní práci. Žiju vlastně poměrně normálním životem.
Co si to proboha dovoluju, možná si říkáte. Jak můžu jen tak žít, když mí rodiče jsou na ulici? Věřte mi, že to všechno si sama říkám takřka každý večer. Horší to je v zimě. Když za okny mrzne, nemůžu spát. Když vidím titulek, že někdo na ulici umrzl, je mi fyzicky špatně. Když jdu náhodou večer kolem mostu či kousku střechy, bojím se podívat, kdo pod ní leží. Co když bych ho poznala?
Jenže jak pomoci alkoholikům? Za ty roky, než došlo na vystěhování, jsem mnohokrát rodičům dala to málo peněz, co mi zbylo. Odměnou mi většinou bylo cinkání lahví a všeříkající alkoholový odér. Přesto cítím pocit viny za každou kávu koupenou v kavárně, každou novou knihu, každý kousek oblečení. Vždyť pro ně by to znamenalo jídlo, které nemají. Tak jak mohu být tak sobecká?
Trochu pomáhá jediné, a to že již mám problémy si vzpomenout, jací byli, než začali pít. Bylo mi tehdy kolem dvanácti. Občas mi ale něco - třeba stará písnička v rádiu nebo film, který jsme spolu viděli - připomene lidi, kterými byli. A já cítím takovou bolest, TAKOVOU VINU.
Kromě peněz možná navrhnete sociální služby, přece někdo musí být schopný pomoct. Tak mi věřte, že není. Byla jsem za ty roky všude.
Jedna chyba a jdu taky
Odnesla jsem si mnohé. Na pozitivní notu: Vědomí, že vše jde přežít. Prostě se z toho nepodělám. Život jde dál.
Na negativní notu: Nikomu nevěřím, že mě neopustí. A tak se nikomu neotevřu. Ono to tedy ani moc nejde. Každý odsoudí člověka, který si normálně žije, zatímco ti, kdo mu dali život, někde živoří. Stačí jedna otázka na to, proč vůbec nemluvím o rodině. A mám o přítele méně. Takže raději mlčím a nikomu se neotvírám. Už jsem se poučila.
Na negativní notu číslo dva: Mám tendenci se příliš starat. Vždyť jsem ve třinácti musela uklidňovat otce, když opilý přišel domů, ve čtrnácti uklidňovat sousedy, že je vše v pořádku, ač slyší křik, v patnácti mluvit s policií, když přijeli na zavolání matky, ale než dorazili, oba odešli, v šestnácti strhnout volant, když nás opilá matka málem nabourala, v sedmnácti odmítat odvoz sanitkou, když jsem měla první panickou ataku a máma ji pro mě zavolala, v osmnácti volat sanitku pro mámu, když spolykala prášky a pak střídat učení na maturitu s návštěvami v Bohnicích.
Na negativní notu číslo tři: Neumím základní věci. Rozumím teorii, baví mě matematika, znám dějiny. Nevím ale, jaké typy pojistek má normální člověk uzavřené. Nevím, jak funguje smlouva na energie. Vždy jednou za čas náhodou zjistím něco, co mě nikdo nenaučil, protože mě nikdo nevychovával. Že bych měla chodit na prevenci. Že bych neměla používat kov na teflonovou pánev. Že když jsem nemocná, můžu si dát paralen. A uvědomím si, co všechno nevím, protože v učebnicích se to nepíše. A manuál na život pro toho, koho nikdo nevychoval, ještě nikdo nestvořil.
Na negativní notu číslo čtyři: Mám neskutečný strach, že udělám chybu. Že mě vyhodí z práce. Že zapomenu zaplatit účtenku. Že skončím jako oni. Protože já se nemám o koho opřít. Nemám se kam vrátit. Nemá mi kdo půjčit. Pokud udělám chybu, je to konečná.
Na negativní notu číslo pět: Jsem tak sama. Vzdálenější rodina přerušila kontakt, když rodiče začali pít a nebyli schopni kamkoliv dorazit střízliví. Když otec narušil dědův pohřeb. Když matka ukradla vlastní sestře při návštěvě peníze. A tak už tady nikdo není. Jen povrchní známosti a povrchní přátelství.
Mám vlastně štěstí. Mohla jsem skončit na ulici. Mohla jsem taky začít pít. Mohla jsem nedostudovat. Ze zoufalství se začít věnovat prostituci. Nic z toho se nestalo. Okovy minulosti mě ale stejně nenechají se posunout k běžnému životu.
