Článek
Jedna z mých raných dětských vzpomínek se odehrává na tenisovém hřišti. Hra mi nešla a rodiče se na mě utrhli. Jak jsem se chovala já ani oni, zhodnotit již nedokážu. Jediné, co si pamatuji jasně, je totiž má reakce. Doslovné stoupnutí si do kouta. A vyžívání se v tom, jak je mi mé samé líto. Tak moc mi mě bylo líto, až jsem z toho vlastně měla radost.
Kde se ve mě tato reakce vzala? Jednoduše: napodobování. Celý můj život má totiž tendence takto reagovat má matka. Samozřejmě méně nápadně, jelikož má tenisová scénka se skutečně více hodila do animovaného filmu než do reality. Matka to dělá sofistikovaněji. Ale o to efektivněji.
O asi dvacet let později. Jsem již dospělá. Sedím v kavárně naproti sestře, kterou vidím asi po třech měsících.
Dozvídám se, že:
- V práci si na ni zasedli.
- Kamarádky se na ni vykašlaly.
- Nemá peníze.
- Má příliš práce.
- Nic nestíhá, ani skoro nespí.
- Fakt, už doslova několik měsíců skoro nespala.
- Kolegyně ji nemají rádi.
- Šéf je na ni zlý.
- „Už jsem říkala, že se se mnou kamarádky už nebaví, protože všechny mají děti a já jediná ne?“
A když tak poslouchám, jak únavná je neustálá negativita, slovy Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě si říkám: „I was beginning to wonder…“, není na čase se přestat litovat?
Jsem největší chudinka, jen to neříkám nahlas
Snad si nebudu moc fandit, když řeknu, že v dospělosti jsem snad nikdy nezacházela do takového extrému, jako má sestra. Aspoň ne nahlas. Jasně, postěžuju si. Krátce. Pak změním téma. Ale v mé hlavě? Když se mi něco stane? V mé hlavě jsem NEJVĚTŠÍ chudinka na světě. Jdu se projít. Pět kilometrů. Vyžívám se v tom, jak velká jsem chudinka.
Po setkání se sestrou a mém velkém aha momentu jsem si řekla, že chudinskovství končí. I když je jen v mé hlavě. Jsem dospělý člověk. Mám svobodnou vůli. Svůj život určuju sama. Když mi někdo ublíží, mohu si vybrat, jak budu reagovat.
Problém je, že přehnanou pozitivitu taky nevnímám dobře. Vlastně mě někdy vytáčí úplně stejně jako ta věčná sebelítost. „Všechno je pro něco dobré“, „usmívej se, zítra bude líp“, „hlavně myslet pozitivně“ – no ne, někdy prostě není líp. Někdy je jen blbě. A myslím, že předstírat opak je taky forma útěku. Toxická pozitivita je podle mě taky moc. Moc nad sebou, moc nad realitou. Nutí nás ignorovat pocity, které prostě nejsou hezké, ale jsou součástí života.
Cože? Já nejsem střed vesmíru?
A tak hledám balanc. Je to složité. Fakt složité. Protože nechci sklouznout ani k jednomu extrému. Nechci být člověk, co si v každé situaci najde důvod, proč je oběť, ale ani ten, co si nalhává, že všechno je růžové a krásné.
Co mi pomáhá? Naučila jsem se, že u každé negativní myšlenky si v hlavě udělám takový malý checklist. Jak velkou část situace můžu ovlivnit? Jak velkou ne? Co můžu udělat hned, co až za čas? Děje se tohle i ostatním?
Většinou je odpověď na poslední otázkou „ano“. Protože, ač si to občas úplně neuvědomujeme, nikdo z nás není střed vesmíru. Všichni známe jen své niterní pocity. A žádná zkušenost není zcela jedinečná.
Mám furt občasné „chudinkovské“ momenty? Jasně. Ale většinou už netrvají hodinu, ale třeba pět minut. Pak perverzní potěšení z vlastního utrpení ukončím. A jdu situaci řešit.
Ségra, no tak…
Co zbývá? Přesvědčit sestru, že když největší chudinkou nejsem já, není jí ani ona. Ostatně, po hodině na kafi jsem naprosto vyčerpaná. A říkám si, neodešly kamarádky spíš kvůli tomuhle, než kvůli rozdílnému počtu dětí?
Jenže jak na to? Recept pro sebe jsem našla. Ale co u ostatních? Dá se vůbec člověk, který se celé roky utvrzuje v roli oběti, přesvědčit, že už obětí být nemusí? Že má na víc? Nebo si na to musí přijít sám?
A jestli jo – jak dlouho na to mám trpělivost čekat?
