Článek
Na ostrovech na jihu Nového Zélandu se 29. prosince 2025 stalo něco, na co lidé čekali čtyři roky. Žádný kakapo kvůli tomu nemusel sledovat kalendář a nikdo mu nemusel připomínat, že nastal správný čas. Signál přišel z lesa. Stromy rimu se chystaly na mimořádně bohatou úrodu a někde mezi nimi se po dlouhé přestávce znovu rozeznělo hluboké dunění samců. Začala další rozmnožovací sezóna ptáka, který se v mnoha ohledech chová, jako by si pravidla pro život papouška napsal úplně sám.
Kakapo soví totiž nehnízdí jednoduše proto, že přišlo jaro nebo že dospělá samice dosáhla určitého věku. V jižní části Nového Zélandu čeká na roky, kdy rimu hromadně plodí. Takový „mast“ nepřichází pravidelně každý rok, ale obvykle jednou za dva až čtyři roky. Právě tehdy se v korunách objeví dostatek potravy na které budou později záviset samice a hlavně jejich mláďata. Les tak kakapům nevytváří jen kulisu k rozmnožování. Do značné míry rozhoduje o tom, kdy vůbec dostane další generace šanci vzniknout.
Když nastane čas páření, vyhledává samec kakapa vyvýšená místa, kde si v zemi upravuje mělké prohlubně propojené vyšlapanými cestičkami.
Když ten okamžik přijde, samci se začnou chovat způsobem, který mezi papoušky nemá obdoby. Vyhledávají vyvýšená místa, hřebeny a svahy, kde si v zemi upravují mělké prohlubně propojené vyšlapanými cestičkami. V jedné z těchto „misek“ se samec usadí, nafoukne vzdušný vak v hrudi a začne vydávat hluboké, nízkofrekvenční boom. Jeden za druhým, často v rozestupu pouhé sekundy. Dokáže tak pokračovat celé hodiny noc co noc a celé představení se může táhnout dva až tři měsíce. Kakapo je jediným známým papouškem na světě, který používá takzvaný lekový systém rozmnožování.
Na první pohled je na tom něco skoro nepraktického. Samec nekřičí z větve, nelétá před samicí ani jí nenabízí potravu. Sedí v díře v zemi a duní. Jenže jeho hluboký hlas se krajinou šíří velmi dobře a k němu přidává ostřejší kovové „ching“, které samici pomáhá určit přesnou polohu zpěváka. Samice pak může ujít značnou vzdálenost a cestou minout několik jiných samců, než dorazí k tomu, kterého si vybrala. Někteří samci jsou mimořádně úspěšní, jiní mohou strávit stovky hodin boomováním a samice si jich téměř nevšimnou. Co přesně z jednoho samce dělá favorita a z druhého přehlíženého souseda, není ani dnes úplně jasné.
Tady také role samce končí. Nevytváří pár, nehledá místo pro hnízdo, nesedí na vejcích a nepřinese mláďatům jediné sousto. Samice se po spáření vrací do svého prostoru a o všechno další se stará sama. Hnízdo může být ukryté pod kořeny, v dutině, mezi kameny nebo v jiném dobře krytém místě při zemi. Obvykle snese několik vajec a přibližně měsíc je zahřívá. Ani tehdy ale nemůže zůstat na místě nepřetržitě. Každou noc musí hnízdo opustit a vydat se za potravou.
Hnízdo samice kakapa sovího může být ukryté pod kořeny, v dutině, mezi kameny nebo v jiném dobře krytém místě při zemi.
Právě tady začíná dávat podivné čekání na rimu mnohem větší smysl. Samice potřebuje uživit sama sebe a po vylíhnutí ještě rychle rostoucí mláďata. Za bohatou úrodou přitom dokáže vyšplhat vysoko do korun stromů. To je u ptáka, který neumí létat, poněkud zvláštní způsob života. Kakapo má ale mohutné nohy a silné drápy a na rimu běžně šplhá do výšek kolem dvaceti metrů. Dolů se může dostat podstatně méně elegantně: křídla mu slouží především k udržování rovnováhy a tlumení pádu, lehčí samice zvládnou i několikametrové klouzání.
Nelétavost přitom není nějakou poruchou nebo posledním důsledkem téměř vyhynulého druhu. Kakapo se tak vyvinul dávno před současnou krizí. Nový Zéland po miliony let postrádal původní suchozemské savčí predátory, před kterými by pták potřeboval okamžitě vzlétnout. Kakapo se mohl stát těžkým, nočním obyvatelem lesa, který po zemi urazí několik kilometrů za noc, vyšplhá na strom, kde potřebuje a při nebezpečí spoléhá na zelenožluté maskování a nehybnost. Proti dravcům hledajícím kořist zrakem to byla rozumná strategie. Proti savci, který ji dokáže vystopovat čichem, už mnohem méně.
Právě střet dvou různých světů kakapa téměř zničil. Po příchodu lidí začal mizet lovem i změnami prostředí a s dovezenými krysami, kočkami a později lasicovitými šelmami přišel problém, na který jeho obranné chování nebylo připravené. Pták, který při ohrožení znehybní na zemi, může být před očima téměř neviditelný, ale před nosem kočky mu to příliš nepomůže. Zvlášť zranitelná byla hnízda a mláďata, protože samice je při nočních výpravách za potravou musí nechávat bez ochrany. Kakapo postupně zmizel z míst, kde byl kdysi běžnou součástí novozélandské přírody.
Samice šplhající do korun stromů. Kakapo má mohutné nohy a silné drápy a na rimu běžně šplhá do výšek kolem dvaceti metrů.
Ještě během druhé poloviny dvacátého století nebylo dlouho jasné ani to, zda vůbec existují samice. Expedice do Fiordlandu nacházely jednoho samce za druhým a budoucnost druhu vypadala čím dál absurdněji. Zlom nastal v roce 1977 na ostrově Rakiura, kde byla objevena větší populace a později se potvrdila i přítomnost samic. Ani tam však kakapové nebyli v bezpečí před zdivočelými kočkami a tak následovalo stěhování zbývajících ptáků na ostrovy zbavené zavlečených predátorů. Když byl v roce 1995 spuštěn současný záchranný program, zbývalo pouhých 51 kakapů, z toho jen dvacet samic.
Od té chvíle začal vznikat možná jeden z nejdetailněji sledovaných ptačích rodokmenů na světě. Každý kakapo dnes nosí malý vysílač, který umožňuje sledovat jeho pohyb a u samic dokáže pomoci rozpoznat i začátek hnízdění. V rozmnožovacích sezonách se kontrolují hnízda, vejce mohou být bezpečně inkubována mimo ně a v případě potřeby se mláďata přesouvají mezi samicemi nebo přikrmují. Genomické studie dnes pomáhají odhadovat příbuznost, plodnost i některá zdravotní rizika a používá se rovněž umělá inseminace. U druhu s tak malou zakládající populací totiž nestačí pouze dosáhnout toho, aby se narodilo co nejvíc mláďat. Důležité je také to, kdo je jejich otcem a jakou genetickou část téměř ztracené populace s sebou ponesou dál.
Lekový způsob rozmnožování tomu situaci nijak neusnadňuje. Pokud si velká část samic vybírá několik stejných populárních samců, počet narozených mláďat může růst, ale genetická pestrost další generace už tolik ne. Výzkum navíc ukazuje, že problémy nekončí samotným spářením. Kakapo dlouhodobě vykazuje neobvykle vysoký podíl vajec, která se nevyvinou správně a část embryí umírá velmi brzy. Proto se vedle klasické ochrany ostrovů řeší genetika, reprodukční biologie, výživa i něco tak zdánlivě detailního, jako je kvalita spermatu jednotlivých samců.
A přesto je v centru všeho stále strom s drobnými plody. Lidé mohou kakapa vážit, sledovat satelitem, sekvenovat jeho genom a vyrábět elektronická vejce napodobující zvuky mláděte, ale rozmnožovací sezonu stále nejde jednoduše zapnout tlačítkem. Pokusy nahradit mimořádně bohatou přirozenou úrodu pouhým přikrmováním dlouho nedokázaly spolehlivě vyvolat stejnou reakci. Plody rimu přitom nejsou jen kalorickou zásobárnou. Analýzy ukázaly vysoký obsah vápníku i vitaminu D a samice jimi během rozmnožování krmí také mláďata. Kakapo tedy nečeká pouze na „hodně jídla“. Jeho životní cyklus je navázaný na velmi konkrétní událost v lese, kterou evoluce sladila s okamžikem, kdy bude pro další generaci připravená správná potrava.
Rok 2026 ukázal, jak výrazný může ten rozdíl být. Po čtyřech letech bez rozmnožování se začali samci na konci prosince znovu pářit a v polovině února se vylíhlo první mládě sezony. Tentokrát se sešlo mimořádné plodění rimu s dosud největším počtem dospělých samic schopných hnízdit. Když 1. září dosáhlo nejmladší přeživší mládě věku 150 dnů a letošní mladí ptáci mohli být započítáni do oficiální populace, přibylo jich najednou devadesát. Celkový počet kakapů se dostal na 325, nejvyšší úroveň v celé moderní historii záchrany tohoto druhu. Ještě v roce 1995 jich přitom bylo 51.
Tři sta dvacet pět ale stále není mnoho pro ptáka, který kdysi obýval velkou část Nového Zélandu. Kakapo zůstává kriticky ohrožený, potýká se s nízkou genetickou rozmanitostí, problémy při rozmnožování a především s nedostatkem velkých bezpečných území bez zavlečených predátorů. Dnešní populace navíc přežívá díky mimořádně intenzivní péči. Paradoxem posledních let proto je, že dalším krokem ochrany není dělat pro kakapa stále více. Je jím naučit se, kde už mohou lidé začít dělat méně. V sezoně 2026 se zkoušelo omezovat některé kontroly vajec a mláďat a více se spoléhat na vzdálené monitorování a přirozenou péči samic. Smyslem totiž není vytvořit populaci dokonale závislou na technice a člověku, ale ptáky, kteří jednou budou schopni fungovat bez nepřetržitého dozoru.
Anketa
Možná proto se dá celý příběh kakapa nejlépe pochopit právě během jedné temné noci v roce, kdy rimu obsype plody. Někde na svahu sedí několikakilový papoušek, který neumí létat, nafukuje hruď a z prohlubně v zemi posílá do lesa hluboké dunění. Samice k němu může kráčet několik kilometrů, potom sama odchová mláďata a kvůli jejich potravě vyšplhá vysoko do korun stromů. Nad tím vším dnes běží vysílače, genetické databáze, inkubátory a desítky let lidské práce. Ale okamžik, kdy má celý ten složitý systém vůbec možnost přinést další generaci, pořád neurčuje člověk.
Určuje ho les. A v roce 2026 dal kakapům po čtyřech letech znovu znamení.
Avelion Planetis. Tři světy. Jeden domov.
Zdroje.
