Článek
V annamském lese se dnes saola nehledá tak, jak bychom si představovali pátrání po velkém zvířeti. Nikdo nepočítá s tím, že ji prostě zahlédne mezi stromy. Lidé procházejí prudké svahy, čtou sotva patrné stopy a sbírají trus kopytníků, zatímco jim pomáhají speciálně vycvičení psi. Podezřelý vzorek se dostane do provizorní laboratoře přímo v terénu a během několika hodin může DNA test odpovědět na jednoduchou otázku: saola, nebo něco jiného. V roce 2026 už takových vzorků prošly rukama týmu stovky. Zatím ani jeden neřekl to první.
Na tom je něco těžko představitelného. Nehledá se drobný hlodavec, žába ukrytá pod listím ani hmyz velký několik milimetrů. Dospělá saola může vážit kolem osmdesáti až sta kilogramů. Přesto poslední nezpochybnitelný záznam živého zvířete ve volné přírodě pochází z roku 2013, kdy jednu zachytila fotopast ve středním Vietnamu. Žádná dnes nežije v lidské péči a podle dosavadních údajů žádný biolog saolu nikdy nesledoval volně žijící vlastníma očima. Jeden z nejpozoruhodnějších velkých savců Asie tak stojí před vědou téměř jako prázdné místo obklopené několika fotografiemi, kusými pozorováními a stopami po zvířeti, které samo stále chybí.
Saola. Podle Červeného seznamu IUCN patří Pseudoryx nghetinhensis ke zvířatům zařazených do kategorie kriticky ohrožený druh.
Vlastně to tak bylo od samého začátku. Když se v květnu 1992 tým vietnamských biologů a WWF pohyboval v oblasti Vu Quang nedaleko hranice s Laosem, převratný zoologický objev na něj nečekal živý mezi stromy. Čekal v domech místních lovců. Biolog Đỗ Tước tam narazil na podivné dlouhé rohy a lebky zvířete, které se nepodobalo žádnému známému kopytníkovi jihovýchodní Asie. Následovaly další nálezy a v roce 1993 vyšel v časopise Nature popis nového rodu a druhu Pseudoryx nghetinhensis. Pro vědu šlo o první srovnatelný objev velkého savce po více než půl století. Pro lidi, kteří v těch lesích žili, samozřejmě žádnou novinkou nebyl. Západní zoologie pouze zjistila, že v jedné z nejhůře prostupných částí Indočíny žije velké zvíře, o jehož existenci do té doby neměla tušení.
Kdybychom ji tehdy skutečně potkali, možná bychom chvíli váhali, na co se vlastně díváme. Postavou připomíná antilopu, ale její příbuzenské vztahy vedou ke skotu a buvolům. Samci i samice nesou dva dlouhé, téměř rovnoběžné rohy, které mohou přesáhnout půl metru. Právě podle nich dostala i své místní jméno odkazující na sloupky tradičního kolovratu. Na tmavohnědé hlavě vystupuje nápadná bílá kresba a ještě zvláštnější jsou mohutné pachové žlázy po stranách čenichu, vybavené jakousi pohyblivou chlopní. Saola tak na první pohled vypadá povědomě, ale při bližším pohledu jako by byla poskládána z detailů, které k sobě nečekáme. Přezdívka „asijský jednorožec“ je proto trochu zavádějící – rohy má dva. Jednorožcem se stala spíš tím, jak obtížné je vůbec dokázat, že ještě někde existuje.
Avelion Planetis. Autorský projekt s příběhy ze světa zvířat a divoké přírody.
Jejím světem nejsou otevřené pláně, kde lze stádo sledovat na kilometry daleko. Saola patří do mokrých stálezelených lesů Annamského pohoří na pomezí Laosu a Vietnamu, do krajiny prudkých svahů, hustého podrostu a potoků, kde přímý výhled často končí po několika metrech. Dostupné zprávy od místních lidí i několik vzácných pozorování naznačují, že žije většinou samotářsky a živí se především listy a další vegetací. Mnohem dál už se naše jistota rychle rozpadá. Neznáme dobře velikost jejího teritoria, sociální život, způsob hledání partnera ani řadu detailů rozmnožování. Dokonce i poměrně základní představu o jejím chování jsme získali způsobem, který by u běžně studovaného velkého savce působil absurdně – z několika krátkých epizod se zvířaty chycenými místními lidmi.
Jedna z nejdůležitějších takových epizod trvala pouhých osmnáct dní. V lednu 1996 byla v centrálním Laosu odchycena březí samice a biolog William Robichaud dostal možnost ji pozorovat. Byla překvapivě klidná v přítomnosti lidí, ale úplně jinak reagovala na domácí psy. Při jejich přiblížení ztuhla, prohnula tělo a namířila proti nim rohy. Robichaud také viděl, jak používá neobvyklé obličejové žlázy – jejich chlopeň rozevřela a otírala sekret o předměty ve svém okolí. Osmnáct dní jednoho zvířete tak dodnes patří k nejpodrobnějším přímým pohledům do chování celého druhu. Samice potom uhynula, stejně jako téměř všechny ostatní saoly, které byly v minulosti drženy v zajetí.
V srpnu 2010 vesničané v Laosu jednu saolu polapili a přivedli do vesnice, kde za několik dnů zvíře uhynulo. Její tělo dostali vědci ke zkoumání.
Psi se přitom v příběhu saoly objevují znovu i dnes, jen v úplně jiné roli. Zvíře, které před třiceti lety reagovalo na psa jako na bezprostřední nebezpečí, dnes pomáhají hledat pachoví psi Bertie a Norman. Nejsou vypuštěni za saolou, aby ji pronásledovali. Jejich úkolem je upozorňovat na trus kopytníků, který může terénní tým odebrat a prověřit pomocí DNA. Je to zvláštní převrácení starého vztahu: pes už nemusí znamenat lovce v patách, ale může být jednou z nejlepších šancí, jak zjistit, kudy saola před několika hodinami nebo dny prošla.
Samotná schopnost zmizet by přitom saolu na pokraj vyhubení nedostala. Problémem je, že její les byl po desetiletí plný něčeho, před čím žádná plachost nepomáhá – drátěných ok. V lesích jihovýchodní Asie se jich kladou obrovská množství kvůli komerčnímu lovu divokých zvířat. Smyčka nerozezná muntžaka, divoké prase, cibetku ani saolu. A právě v tom spočívá část tragédie tohoto druhu: člověk saolu ani nemusí cíleně hledat, aby ji zabil. Stačí nastražit do její cesty past určenou úplně jinému zvířeti. Studie i ochranářské organizace považují rozsáhlé používání ok za hlavní příčinu jejího prudkého úbytku; ztráta a fragmentace lesa pak problém dál zesilují tím, že zvířata rozdělují do stále menších a izolovanějších částí krajiny.
Saola (Pseudoryx nghetinhensis). Areál jejího výskytu se nachází v Jihovýchodní Asii v Annamském pohoří na rozhraní států Vietnam a Laos.
A tady se situace saoly liší od příběhu druhu, kterému stačí zastavit lov a chvíli počkat. Nikdo dnes nezná její skutečný počet. IUCN SSC v roce 2021 pracovala s realistickým odhadem méně než sta jedinců, zatímco Saola Foundation dnes považuje za pravděpodobné, že jich zbývá méně než padesát. Nejde o výsledky sčítání – právě nemožnost zvířata spolehlivě nalézat je důvodem, proč takové sčítání neexistuje. Pokud jsou poslední saoly rozptýlené daleko od sebe, problémem už není jen přežít další past. Musejí se vůbec ještě najít navzájem. Současní ochranáři proto počítají s možností, že bez nalezení živých jedinců a vytvoření řízené chovné populace už samotná ochrana lesa nemusí stačit.
Právě v okamžiku, kdy o živých saolách víme tak málo, se přitom podařilo dozvědět překvapivě mnoho z jejich DNA. Studie publikovaná v roce 2025 v časopise Cell vytvořila referenční genom a analyzovala materiál šestadvaceti saol získaný především z historických vzorků. Ukázala, že druh byl rozdělen nejméně do dvou geneticky velmi odlišných populací, jejichž vývojové cesty se oddělily před tisíci lety. Obě postupně ztrácely početnost i genetickou rozmanitost, ale ne úplně stejným způsobem. Autoři proto došli k důležitému závěru pro případný budoucí záchranný chov: pokud by se podařilo najít jedince pocházející z obou těchto linií, jejich spojení by mohlo snížit genetickou zátěž a zvýšit šanci vznikající populace. Máme tak něco téměř paradoxního – návod, jak pracovat s genetickou budoucností zvířete, které nejprve musíme vůbec najít.
Současné pátrání v Laosu se právě proto nesnaží jen získat další hezký snímek do fotopasti. Cílem je lokalizovat živou saolu dostatečně přesně, aby ji bylo možné bezpečně nalézt, následně odchytit a zahájit záchranný chov. Od roku 2025 tým intenzivně prohledává vybranou část provincie Bolikhamxay po jednotlivých kilometrových čtvercích. Stopy čtou místní profesionální stopaři, psi pomáhají hledat biologický materiál a rychlá DNA diagnostika umožňuje zjistit výsledek ještě v lese namísto čekání na laboratoř vzdálenou tisíce kilometrů. Zatím přichází stále stejná odpověď: žádný potvrzený vzorek saoly. Ani to však samo o sobě nedokazuje, že v okolních horách žádná není. Ukazuje hlavně, jak mimořádně obtížné je hledat zvíře, jehož početnost mohla klesnout na hranici zjistitelnosti.
Anketa
A příběh má právě teď ještě jeden nepříjemně konkrétní rozměr. K 22. září 2026 Saola Foundation uvádí, že její tým během dosavadního intenzivního pátrání zaznamenal přes pět tisíc nálezů trusu a 917 vzorků prověřil na DNA saoly. Žádný nebyl pozitivní. Po přerušení terénních prací během období silných dešťů navíc organizace oznámila, že kvůli nedostatku financí zatím nemá zajištěn plánovaný návrat týmu do lesa v říjnu. Jde přitom podle ní o jediný program na světě věnovaný přímo systematickému hledání tohoto druhu. Je to detail, který může znít administrativně, ale u zvířete, o němž nemáme potvrzenou stopu třináct let, znamená každý další měsíc bez hledání něco velmi konkrétního.
Možná saola stále prochází některým údolím Annamského pohoří a vůbec netuší, kolik techniky, lidí a vědeckých disciplín se snaží zachytit jedinou stopu její přítomnosti. Možná někde okusuje listy, otírá pachovou žlázu o větev a mizí v podrostu způsobem, který jí fungoval dávno před tím, než člověk pojmenoval její rod. A možná už je situace horší, než si chceme připustit. Současná data nedovolují poctivě tvrdit ani jedno z toho. Jisté je pouze to, že od roku 2013 nemáme žádný nový potvrzený záznam živé saoly a že pátrání dosud nepřineslo ani její DNA.
Saolu jsme pro vědu nejprve poznali podle rohů nalezených v domě lovce. O více než třicet let později ji hledáme v nepatrném kousku biologického materiálu vloženém do zkumavky uprostřed laoského lesa. Mezitím jsme přečetli její genom, zjistili něco o její dávné populační historii a připravili plán, jak jednou spojit poslední přeživší jedince. Stále nám ale chybí to nejzákladnější: najít živé zvíře a dostat možnost skutečně poznat jeho život tam, kam patří.
Pokud se jednou na polním DNA testu objeví správný výsledek, nebude to konec pátrání. Bude to teprve okamžik, kdy bude mít jeden z největších zoologických objevů minulého století šanci přestat být především souborem stop po něčem, co před námi neustále mizí.
Avelion Planetis. Tři světy. Jeden domov.
Zdroje:
