Narval jednorohý: Co skutečně dělá se svým záhadným klem

Čtvrtého srpna 2022 letěl nad klidnou vodou Creswell Bay na kanadském ostrově Somerset malý dron. Pod ním se u hladiny objevil narval s dlouhým klem a poblíž jediný siven arktický. Ryba prudce měnila směr a narval se otáčel za ní. Nešlo ale o obyčejné pronásledování. Špička klu zůstávala těsně za rybou a kopírovala její pohyb s překvapivou přesností. Za chvíli se přidali další dva narvalové. Když výzkumníci záběr později zpomalili, ukázalo se, že zvířata kel nepoužívají jen jako něco, co před sebou pasivně nesou. Dotýkala se jím ryby, postrkovala ji, sledovala její reakce a znovu upravovala vlastní pohyb. V některých okamžicích nebylo ani snadné poznat, kdo vlastně určuje směr – zda ryba uniká narvalovi, nebo narval reaguje na každý její úhybný manévr.

Je zvláštní, že právě u narvala může podobný záběr působit téměř jako objev neznámého chování. Jeho kel přece patří k nejznámějším zvířecím znakům na světě. Lidé ho kreslili, sbírali, vyprávěli si o něm příběhy a po staletí mu přisuzovali nejrůznější funkce. Přesto jsme zvíře, které ho nosí, většinou pozorovali jen ve chvíli, kdy se na několik sekund objevilo u hladiny. Zbytek jeho života probíhá v jednom z nejhůře přístupných prostředí planety – pod arktickým ledem, v hluboké vodě a během měsíců, kdy je možné narvala sledovat spíš pomocí zvuku a přístrojů než očima. Kel byl dokonale viditelný. Jeho skutečné používání nikoliv.

A navíc to vůbec není roh. U většiny samců se jeden ze dvou zubů horní čelisti začne během dospívání prodlužovat, proroste horním pyskem a může nakonec dosáhnout délky kolem tří metrů. Obvykle jde o levý zub. Druhý zůstává skrytý v čelisti. U samic zůstávají zpravidla skryté oba, i když existují samice s klem, samci bez klu a vzácně také jedinci se dvěma. Výzkum těchto neobvyklých případů ukazuje, že ani takové odchylky automaticky nebrání zvířeti v normálním životě. Narval je přitom mezi ozubenými kytovci podivuhodný ještě něčím jiným: v tlamě nemá běžnou sadu funkčních zubů, kterými by kořist uchopoval a porcoval. Ryby a hlavonožce nasává a polyká celé. To, co na první pohled vypadá jako obrovská lovecká zbraň, tedy vyrůstá ze zvířete, které svou potravu běžně nekouše.

Dlouho proto vznikala jedna teorie za druhou. Kel měl prorážet led, sloužit k boji, pomáhat při lovu, ukazovat postavení samce nebo fungovat jako jakási sonda. Část těch představ postupně odpadla, jiné dostaly oporu ve výzkumu. Uvnitř klu vede živá zubní dřeň s nervovým zásobením a jeho povrch je prostřednictvím soustavy mikroskopických kanálků propojen s okolní vodou. Při experimentu na živých narvalech se měnila srdeční frekvence zvířat podle toho, zda byl kel vystaven vodě s vyšší nebo nižší salinitou. Kel tedy skutečně dokáže reagovat na vlastnosti prostředí. To ale neznamená, že jsme konečně našli jeho jednu „správnou“ funkci. Jiný dlouhodobý výzkum 245 dospělých samců ukázal, že velikost klu roste způsobem typickým pro znaky ovlivněné pohlavním výběrem. Velký kel může být současně vizitkou samce, prostředkem při vzájemném poměřování a citlivým orgánem. Evoluce nemá žádnou povinnost dát jedné části těla jen jeden úkol.

O dva dny později poskytla Creswell Bay další část odpovědi. U ústí řeky Kuksik se pohybovalo sedmnáct narvalů a ve vodě byli siveni. Tři mladí samci se oddělili a začali ryby pronásledovat. Tentokrát už nešlo jen o opatrné dotyky. Narvalové prováděli rychlé boční pohyby hlavou a ryby klem opakovaně zasahovali. Jeden samec během jediného útoku udeřil sivena pětkrát za sebou, špičkou i boční částí klu. Jiné zásahy ryby zjevně omráčily a v jednom případě se podle vědců podařilo narvalovi kořist pravděpodobně také pozřít. Nad celou scénou přitom kroužili rackové šedí, kteří velmi rychle pochopili, že narval jim může rybu prakticky naservírovat. Několikrát se snesli přímo k pronásledované kořisti dříve, než k ní narval stačil doplavat. Většinou nakonec nezískal rybu nikdo – siven využil zmatku a unikl.

Nejzajímavější na těchto záběrech však možná není samotný lov. Při první pozorované situaci narvalové rybu dlouhou dobu sledovali a manipulovali s ní, aniž by ji zjevně chtěli zabít nebo sníst. Jejich chování splňovalo několik znaků, podle kterých biologové posuzují zvířecí hru a autoři studie proto připouštějí, že mohlo jít o první zaznamenaný případ předmětné hry u narvalů. Nelze s jistotou říct, co se třem narvalům odehrávalo v hlavě. Právě to je ale na pozorování cenné. Kel se před kamerou neukázal jako jednoduché kopí. Narval jím dokázal jemně zkoumat pohybující se objekt, přesně sledovat jeho směr, postrkovat ho a v jiné situaci stejným nástrojem udeřit dost silně na to, aby rybu omráčil. Chování, které jsme několik století nedokázali pořádně vidět, se najednou ukázalo jako mnohem pestřejší, než by odpovídalo jediné školní větě o „funkci klu“.

Jenže pokud chceme narvala skutečně poznat, musíme právě v tomto okamžiku od klu na chvíli odvrátit pozornost. Je totiž nápadný hlavně pro nás. Pro narvala je mnohem větší část života určována něčím, co nevidíme vůbec. Když v létě opustí pobřežní zátoky a s postupující zimou se vrátí do oblastí pokrytých mořským ledem, ocitá se ve světě, kde může být otevřená hladina vzácná a kde se pod ním propadají stovky metrů téměř úplné tmy. Nemá hřbetní ploutev, která by překážela při pohybu těsně pod ledem a představovala další plochu pro ztrátu tepla. Tělo je stavěné pro chlad, dlouhé ponory a život, při kterém se místo pevné pevniny orientujete podle vody, ledu a míst, kde se znovu můžete nadechnout.

Narvalové se při hledání potravy běžně potápějí do stovek metrů a mohou překonat hloubku jednoho kilometru. Jeden ponor může trvat kolem pětadvaceti minut. Tam dole už jejich pověstný kel není to nejpozoruhodnější. Hlavní roli přebírá zvuk. Narval vysílá úzký svazek echolokačních kliknutí a z návratu ozvěny si skládá obraz prostoru před sebou. Když se přibližuje ke kořisti, klikání se zrychluje do charakteristického bzučení. Data z akustických značek ukazují, že s rostoucí hloubkou prudce roste i pravděpodobnost, že narval echolokaci používá; kolem pěti set metrů byla u sledovaných zvířat téměř nepřetržitá. V naprosté tmě tak loví ryby, olihně a další kořist způsobem, při kterém oči přestávají být hlavním zdrojem informací dávno předtím, než narazí na dno.

Zvuk ale neslouží jen k hledání potravy. Narvalové jsou společenská zvířata. V létě se pohybují v menších skupinách, při migracích se mohou spojovat do mnohem větších seskupení a jejich hlasový repertoár zahrnuje kromě echolokačních kliknutí také sociální volání. Výzkumníci popsali i stereotypní kontaktní zvuky, které pravděpodobně pomáhají udržovat spojení mezi matkou a mládětem. To není zanedbatelný detail u druhu, jehož mládě zůstává na matce dlouho závislé a jehož samice rodí jediného potomka zpravidla až po několikaleté přestávce. Narval se může dožít i sta let. Jeho životní strategie není založena na rychlém střídání generací, ale na dlouhém životě ve světě, jehož sezónní rytmus býval po mnoho generací poměrně spolehlivý.

Právě led je v tomto příběhu mnohem důležitější, než napovídá představa narvala uvězněného v nehostinné Arktidě. Pro narvala není mořský led pouze překážkou, pod kterou musí hledat díru k nadechnutí. Je součástí jeho prostoru. Ovlivňuje migraci, dostupnost potravy a poskytuje také úkryt před kosatkami. Když se kosatky objeví v oblasti s narvaly, jejich chování se může během chvíle změnit. Přesouvají se do mělkých pobřežních vod nebo k ledu, omezují pohyb a dokážou náhle ztichnout. Satelitní sledování ukázalo, že přítomnost kosatek může změnit pohyb narvalů na celé dny. Led, který lidskému oku vypadá jako uzavřená střecha nad oceánem, tak může pro narvala znamenat něco podobného jako hustý les pro zvíře prchající před predátorem.

Jenže právě tahle mapa se mění. V kanadské Arktidě bylo během jednadvaceti let sledování zaznamenáno postupné posouvání podzimní migrace narvalů přibližně o deset dní za desetiletí. Mění se načasování zamrzání, délka období bez ledu i jeho struktura. S menším množstvím ledu se některé oblasti otevírají kosatkám na delší dobu a současně se zpřístupňují lodní dopravě. Pro narvala tak změna Arktidy není jen otázkou toho, zda mu bude o několik stupňů tepleji. Mění se prostor, podle jehož sezónního rytmu cestuje, loví a vyhýbá se predátorům. A zvíře známé silnou věrností tradičním migračním trasám nemusí na každou takovou změnu reagovat jednoduše tím, že si najde jinou cestu.

Ještě zvláštnější je, jak do tohoto světa vstupuje hluk. Z pohledu člověka projede loď daleko na obzoru a zase zmizí. Pod vodou ale její přítomnost sahá mnohem dál. Studie zveřejněná v roce 2025, založená na několika letech akustických záznamů z Eclipse Sound v Nunavutu, zjistila nižší akustickou přítomnost narvalů v době, kdy se přibližovaly lodě; reakce byla patrná i na vzdálenosti kolem dvaceti kilometrů. Jiné experimenty ukázaly, že při vystavení lodnímu a seismickému hluku narvalové omezovali hluboké ponory a hledání potravy a zároveň vykazovali výrazné fyziologické reakce. U zvířete, které si velkou část okolního světa doslova poslouchá, není hluk jen nepříjemný zvuk navíc. Může změnit způsob, jakým tento svět používá.

To ale neznamená, že narval dnes stojí na pokraji vyhynutí. Takový příběh by byl jednoduše nepravdivý. Globální hodnocení IUCN jej stále řadí mezi málo dotčené druhy a kanadský COSEWIC v roce 2024 přeřadil hodnocené populace z kategorie „zvláštní pozornost“ mezi druhy, které aktuálně nejsou považovány za ohrožené. V kanadském hodnocení nebyl zjištěn důkaz celkového poklesu početnosti. To nijak neruší problémy spojené se změnou mořského ledu, hlukem nebo rozdílnou situací jednotlivých populací. Jen to narvala vrací z pohodlného scénáře „posledního zvířete před zánikem“ do mnohem zajímavější reality. Je to stále početný arktický specialista, jehož prostředí se mění rychleji, než jsme zvyklí sledovat u zvířete s tak dlouhým životem a tak pevně naučenými cestami.

A možná právě proto jsou záběry z Creswell Bay důležitější, než se na první pohled zdá. Nevyřešily „záhadu narvalího klu“. Udělaly něco lepšího. Ukázaly, že otázka byla od začátku příliš jednoduchá. Jeden a tentýž kel může nést informace o samci, vnímat okolní vodu, pomáhat manipulovat s kořistí a možná se stát i nástrojem zvířecí zvědavosti. Nad hladinou může vypadat jako bizarní třímetrové kopí. Pod vodou ho jeho majitel používá s přesností, kterou jsme dlouho vůbec neměli možnost vidět.

Na jednom ze záznamů narval pronásledovaného sivena několikrát zasáhne. Ryba ale nakonec proklouzne podél jeho těla a zmizí. Nad hladinou čeká racek, pod ním se tři narvalové znovu rozplavou vodou a za chvíli z nich z výšky zůstávají jen šedé obrysy. Po stovkách let, kdy jsme narvala poznávali hlavně podle části jeho těla vyčnívající před hlavou, se teprve učíme sledovat celé zvíře.

A čím lépe ho vidíme, tím méně připomíná jednorožce.

Zdroje:

Frontiers in Marine Science ❖ The Anatomical Record ❖ Biology Letters ❖ The Journal of the Acoustical Society of America ❖ Scientific Reports ❖ Government of Canada / COSEWIC ❖ Wikipedie.