Článek
Když jsem ji brala s sebou do bytu, nenapadlo mě, že se otočí ke skříni. Chtěla jsem jen udělat dobrý dojem. Byla to moje stará kamarádka, kterou jsem neviděla několik měsíců, a tak jsem se snažila, aby všechno působilo hezky a uhlazeně. Připravila jsem kávu, trochu uklidila a doufala, že si nevšimne toho chaosu, který často skrývám za dveřmi skříně. Pak se ale stalo přesně to, co jsem si nepřála.
Otevřela dvířka, aby pověsila kabát, a když tam nahlédla, všimla si tašky s logem známé značky. Byla úplně nová a přitom nebyla moje. Srdce se mi rozbušilo, protože jsem věděla, že vysvětlení nebude znít dobře. Měla jsem pocit, že mě přistihla při něčem, co jsem nestihla zamaskovat. V ten moment jsem se cítila menší a nepatřičná, jako by na mě dopadlo všechno, čemu se snažím vyhýbat.
Snaha zapadnout mě dohnala do kouta
Měla jsem ji kvůli jednomu večeru, kde jsem chtěla působit, že mám navrch. Vzala jsem si ji od kolegyně, která si objednala něco drahého a nechala si tašku u mě v práci. Požádala jsem ji, jestli si ji mohu na den půjčit. Jen aby to vypadalo, že jsem si také něco pořídila. Jen aby lidé neměli pocit, že jsem ta, co se počítá každou korunu. Byla to hloupá pýcha a umělý pocit jistoty.
Večer dopadl dobře, všichni řešili můj nový úlovek a mně to na chvíli dodalo sebevědomí. Jenže doma jsem tašku schovala, protože jsem věděla, že s ní nechci chodit. Byla mi nepříjemná. Připadala jsem si kvůli ní jako někdo, koho předstírám, že jsem. Možná i proto se mi sevřel žaludek, když ji kamarádka uviděla.
Stud, který sahal mnohem hlouběji
Zeptala se mě, odkud ji mám, a já jen na okamžik ztuhla. Nešlo o tašku. Šlo o to, že se mě dotkla přesně v místě, kde si nejsem jistá vůbec ničím. Připadalo mi, že vidí skrz mě. Nebo že vidí to, co se snažím skrývat. Ten tichý tlak, který člověk cítí, když má pocit, že je pozadu za ostatními. Každá žena kolem mě si kupuje věci, o kterých já můžu jen přemýšlet. Já ale jen stála v obýváku a nevěděla, jak přiznat, že jsem chtěla zapůsobit.
Nakonec jsem řekla pravdu, trochu nešikovně, ale upřímně. Čekala jsem výsměch. Nebo aspoň zvednuté obočí. Místo toho se jen posadila na gauč a řekla, že to chápe víc, než si myslím. Prý si taky někdy koupila něco, na co neměla, jen aby se cítila na chvíli líp. V ten moment se mi ulevilo, ale zároveň mě pálily oči. Celou dobu jsem měla pocit, že jsem jediná, kdo takhle selhává.
Pochopila jsem, že dojem není všechno
Když odešla, seděla jsem v tichu a koukala na tu tašku. Je zvláštní, jak moc nás dokáže ovlivnit něco tak obyčejného. Jak se člověk dokáže propadnout jen kvůli představě, že musí být lepší, dokonalejší, úspěšnější. A přitom často stačí přiznat, že to tak není. Že jsme obyčejní a že se snažíme, jak umíme.
Tu tašku jsem druhý den vrátila. Už jsem ji nepotřebovala. Věděla jsem, že dojem, který chci dělat, nemá být o značkách nebo dokonalé fasádě. Spíš o tom, že se nebudu stydět za to, jak žiju. Nechci se schovávat. Nechci už hrát někoho, kdo nejsem.
